Philosophie

Kniha Filozofové ve městě vznikla při příležitosti stého výročí založení Filozofického semináře Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Je věnovaná připomínce prvních devíti filozofů, kteří postupně vykonávali funkci vedoucího Filozofického semináře (pozdější Katedry filozofie). Jejich život, dílo a působení v čele katedry připomínají ukázky z jejich odborných a popularizačních textů z materiálů uložených v Archivu Masarykovy univerzity. Vybrané texty umožňují nahlédnout do úřední i osobní korespondence, deníkových záznamů, vzpomínek jejich současníků a dalších dokumentů spjatých s jejich dílem a životem. Texty a archiválie jsou propojeny a paralelizovány s obecnými filozofickými tématy a evropskými filozofy tehdejšího období, stejně jako s filozofy současnými.

Kniha přináší analýzu některých příspěvků k politické filosofii vzniklých na protestantské a katolické straně v českých zemích v 17. století. První část knihy se zabývá spisy protestantskými z období před rokem 1620, jejichž autoři (Georg Erast Tschernembl, Jan Jesenský) – často přímí účastníci probíhající stavovské revolty – navázali na myšlenky kalvínských monarchomachů a snažili se obhájit odpor proti katolickému vladaři na základě tohoto teoretického východiska.

Další významný myslitel – J. A. Komenský se sice na politickou oblast primárně nezaměřoval, nicméně v rámci svého rozsáhlého díla pojednal i některá politická témata, jimiž předznamenal budoucí osvícenecké tendence. V pobělohorské době se v českých zemích působící myslitelé zabývali tehdy v učeneckých kruzích horlivě diskutovanou otázkou, zda lze připustit existenci tzv. filosofického hříchu, tj. prohřešku proti přirozenému zákonu, a to i za předpokladu, že by nebylo Boha. Význam problému spočívá v tom, že připuštěním filosofického hříchu, byly položeny předpoklady k rozvoji pozdějších, již sekularizovaných podob přirozenoprávní teorie.

Autoři ukazují, že v Čechách působící učenci, Rodrigo de Arriaga a Jan Caramuel z Lobkovitz se přiklonili k myšlence možnosti filosofického hříchu. Nauka, kterou zastávali, byla však církevními úřady prohlášena r. 1690 za bludnou. Vedle toho věnují autoři v této části pozornost i počátkům teoretické reflexe národností otázky, jak ji lze zachytit na německé straně u pražského františkána Bernharda Sanniga, na české u Bohuslava Balbína

Kolektivní monografie se systematicky věnuje hlavním historickým a filosofickým problémům spojeným s Platónovým dialogem Kritón. Zvláště se zaměřuje na dvě témata vystihující dialog jako celek. Jedním z nich je role tří mluvčích dialogu (Sókratés, Kritón, athénské zákony) a komplexní vztah mezi nimi a autorem díla. Druhým hlavním tématem, které navozuje silnou souvislost s novodobým a současným politickým myšlením, je otázka poslušnosti zákonu, problém občanské poslušnosti a související otázka společenské smlouvy. Monografie představuje pluralitu různých odborných přístupů k dané problematice.

Filosof by měl mít odvahu setrvat na hranici mezi různými obory, stát se jejich mediátorem, ale mluvit svým vlastním jazykem. Studenti a kolegové Miroslava Petříčka vydali u příležitosti jeho životního jubilea počet z vlastního myšlení a bádání, které se po jeho vzoru pouští do této riskantní oblasti. Mimořádně silná sestava autorů několika generací má široký záběr: od astronomie po animovaný film, od Prousta po Hraničáře. Ve všech těchto oborech a v mnoha dalších totiž Miroslav Petříček zanechal svou inspirativní stopu.

Publikace v rozsahu třinácti studií se zabývá interdisciplinárním výzkumem recepce antiky v evropské kultuře, s cílem postihnout co nejvíce aspektů recepce antické kultury od nejstarších dob, přes středověkou a renesanční kulturu až po současnost. Autoři jednotlivých kapitol se je snažili pojmout způsobem, který je „medúzovsky“ zneklidňující v tom smyslu, že překračuje dosavadní pohledy na určitá konkrétní témata, přitahuje pozornost k dosud nezpracovaným tématům nebo jiným způsobem útočí na badatelské jistoty. Publikace je věnována životnímu jubileu prof. Bažanta, který uvedl jako jeden z prvních disciplínu recepčních studií do prostředí českého výzkumu antiky.  

Co je akademická svoboda? – Jaký je její smysl? – V čem se odlišuje od intelektuální svobody a svobody slova?

Akademická svoboda je pokládána za fundamentální princip, jímž je podmíněna schopnost akademických institucí vykonávat svoji společenskou funkci s plnou profesionální integritou. Jedná se však také o značně problematický koncept, jehož význam je v akademické obci (i mimo ni) definován a interpretován rozličnými, mnohdy zcela neslučitelnými způsoby. Předložená studie nabízí na pozadí současné odborné diskuse kritické zamyšlení nad tím, co je to vlastně akademická svoboda, jakou funkci má v kontextu akademie plnit a jaký je její vztah ke všeobecným politickým svobodám, jako je intelektuální svoboda a svoboda slova. Jejím záměrem je mimo jiné ukázat, že jakékoliv úvahy o obsahu a smyslu akademické svobody z principu nelze oddělit od obecnějších úvah ohledně významu a úlohy akademie jako takové.

Monografie je věnována významnému židovskému teologovi (asi 1525 – 1609), spjatému svým životem a působením s Prahou, u něhož legenda o stvoření golema v obecném povědomí zcela překryla jeho význam pro židovské, ale také obecněji evropské dějiny náboženského myšlení. V úvodních kapitolách je Maharal představen v kontextu židovské kultury sklonku renesance, často na základě tištěných a rukopisných pramenů, jež dosud nebyly v souvislosti s Maharalem zmiňovány. Autor charakterizuje Maharalovy spisy a jeho myšlení, nastiňuje nejvýznamnější linie Maharalových nábožensko-filosofických, ale také společenských a politických úvah. Zvláštní pozornost věnuje ambivalentnímu vztahu tohoto židovského učence k vědeckým objevům jeho doby.

Předkládaná kniha se snaží odpovědět na otázku, co je to filosofie (i když to může znít překvapivě, jedná se o jeden z nejhůře uchopitelných filosofických problémů, neboť víceméně každý filosof chápe filosofii jinak než ostatní). Zároveň s tím však probíhá mnohem zásadnější zkoumání týkající se toho, kdo jsme a jaké je naše místo v dnešním vědecko-technickém světě. Nejedná se ovšem o dvě oddělená zkoumání, neboť odpovídat na otázku, co to je filosofie, neznamená vposled nic jiného než objasňovat, kdo jsem (jakožto ti, kteří filosofují). I proto je filosofie spíš praktickým postojem než teoretickou disciplínou či vědou. Jak se ukazuje, filosofie je primárně porozuměním lidské situaci, přičemž lze rozlišit tři základní typy lidské situace (jedná se vlastně o tři základní modality lidské existence): archaický, evropský a dnešní vědecko-technický typ.

hermeneutiky.

Kniha prof. Miroslava Mikuláška je reflexí více než dvaapůltisícileté platónsko-aristotelské tradice umění interpretace a zaměřuje se na hledání vědního paradigmatu této disciplíny v širším dějinném kontextu. Autor v díle sumarizuje metodologické aspekty hlubinné hermeneutiky, poukazuje na myšlenkovou provázanost západního intelektu se spiritualitou východního světa a soustředí se na hledání samotného smyslu a pravdy umění i bytí v proměnách dějin lidského myšlení od antiky až po současnost. V centru jeho pozornosti stojí poznávání tajemství ingenia tvůrčího ducha a hledání klíče nejenom k nitru samotného tvůrce, ale i k duši epochy, v níž se dílo zrodilo. Myšlenka poznání světa skrze slovo se vine a prostupuje celou knihou.

Jako i v jiných oborech antiky, stojíme také zde nad troskami, a jediná cesta, kterou si lze vyvolati alespoň stín dávného umění básníkova, jest pokus o rekonstrukci, který je si vědom své vratkosti a svých nedostatků,“ pronesl svého času Ferdinand Stiebitz o papyrovém fragmentu Sofokleova satyrského dramatu Slídiči. „Troskami“ antických dramat se v našem prostředí nejsoustavněji zabýval všestranný klasický filolog Zdeněk K. Vysoký (1903–1979) a jedním z cílů této knihy je alespoň částečně splatit dluh této významné a z politických důvodů upozaděné postavě české klasické filologie. Po úvodním představení Vysokého a po uvedení do zákrut textové tradice řecké tragédie se čtenáři mohou poprvé uceleně seznámit s málo známými torzovitě dochovanými antickými dramaty, jak je na základě svých a jiných rekonstrukcí Zdeněk K. Vysoký přeložil.