Philosophie

Kniha prof. Miroslava Mikuláška je reflexí více než dvaapůltisícileté platónsko-aristotelské tradice umění interpretace a zaměřuje se na hledání vědního paradigmatu této disciplíny v širším dějinném kontextu. Autor v díle sumarizuje metodologické aspekty hlubinné hermeneutiky, poukazuje na myšlenkovou provázanost západního intelektu se spiritualitou východního světa a soustředí se na hledání samotného smyslu a pravdy umění i bytí v proměnách dějin lidského myšlení od antiky až po současnost. V centru jeho pozornosti stojí poznávání tajemství ingenia tvůrčího ducha a hledání klíče nejenom k nitru samotného tvůrce, ale i k duši epochy, v níž se dílo zrodilo. Myšlenka poznání světa skrze slovo se vine a prostupuje celou knihou. Na příkladu románu Mistr a Markétka od ruského spisovatele M. Bulgakova je současně detailně ukázáno, že i umění slova má svou duši. Samotný autor pak prostřednictvím této své filozofující literárněvědné výpovědi rozmlouvá se čtenářem s cílem probudit jeho myšlení, vzkřísit v něm zájem o mravní řád i fungování světa a společně s ním se dobrat pravdy.

hermeneutiky.

Kniha prof. Miroslava Mikuláška je reflexí více než dvaapůltisícileté platónsko-aristotelské tradice umění interpretace a zaměřuje se na hledání vědního paradigmatu této disciplíny v širším dějinném kontextu. Autor v díle sumarizuje metodologické aspekty hlubinné hermeneutiky, poukazuje na myšlenkovou provázanost západního intelektu se spiritualitou východního světa a soustředí se na hledání samotného smyslu a pravdy umění i bytí v proměnách dějin lidského myšlení od antiky až po současnost. V centru jeho pozornosti stojí poznávání tajemství ingenia tvůrčího ducha a hledání klíče nejenom k nitru samotného tvůrce, ale i k duši epochy, v níž se dílo zrodilo. Myšlenka poznání světa skrze slovo se vine a prostupuje celou knihou.

Monografie je věnována významnému židovskému teologovi (asi 1525 – 1609), spjatému svým životem a působením s Prahou, u něhož legenda o stvoření golema v obecném povědomí zcela překryla jeho význam pro židovské, ale také obecněji evropské dějiny náboženského myšlení. V úvodních kapitolách je Maharal představen v kontextu židovské kultury sklonku renesance, často na základě tištěných a rukopisných pramenů, jež dosud nebyly v souvislosti s Maharalem zmiňovány. Autor charakterizuje Maharalovy spisy a jeho myšlení, nastiňuje nejvýznamnější linie Maharalových nábožensko-filosofických, ale také společenských a politických úvah. Zvláštní pozornost věnuje ambivalentnímu vztahu tohoto židovského učence k vědeckým objevům jeho doby.

Sborník textů z 5. mezinárodního pražského platónského symposia, konaného v Praze ve dnech 12.–15. 10. 2005.

V roce 2017 uplynulo 110 let od narození a současně 40 let od smrti Jana Patočky, nejvýznamnějšího českého filosofa 20. století. Taková jubilejní příležitost se stala výzvou nejen k očekávaným a spíše formálně oslavným proslovům, ale také k veřejnému filosofickému zamyšlení nad významem a celkovým smyslem filosofického díla profesora Jana Patočky. Dne 28. března 2017 se na půdě Filosofického ústavu AV ČR jako výsledek součinnosti Oddělení pro studium moderní české filosofie a Archivu Jana Patočky při Centru pro teoretická studia uskutečnilo kolokvium nazvané Patočkovo myšlení a dnešní svět. Zúčastnili se jej čeští badatelé, z nichž někteří Jana Patočku a jeho působení osobně zažili jako jeho univerzitní posluchači a poté účastníci jeho bytových seminářů a přednášek z let 1973–1976, kdy obnovená totalitní komunistická diktatura profesoru Patočkovi znemožnila pedagogickou činnost na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy.

Cílem knihy je s hermeneutickou pokorou zkoumat Komenského vidění „věcí lidských“, a to v kontextu emendačním. Autoři chctějí ohledat možnosti a meze Komenského nápravného projektu. Badatelské otázky, které si v této knize kladou, jsou následující: Nakolik je relevantní Komenského vize nápravy věcí lidských ve 21. století? Jsou koncepty Porady realistické, respektive do jaké míry jsou realistické, tj. univerzálně platné a uplatnitelné pro lidstvo? Nebo byl Komenského projekt čirou utopií? Je možné problémy lidstva vůbec nějak napravit? Posunout kupředu? Vylepšit?

Projekt přivedl ke společné práci třináct autorů, odborníků českých i zahraničních, kteří analyzují Komenského dílo ze tří perspektiv: historické, pedagogicko-psychologické a filosoficko-teologické. 

Tato kniha obsahuje eseje a studie biologa a filosofa Zdeňka Neubauera (1942–2016) s náboženskou problematikou z let 1979–1983. Jeho jádro tvoří nová edice dvou souborů s tituly Deus et natura (1979) a Nový Areopág (1983). Jedná se o časově a tematicky související texty, které byly v různých podobách neoficiálně šířeny již v době svého vzniku. V prvním souboru autor pojednává o velkých tématech křesťanské tradice jako mariánská zjevení, dědiční hřích či víra v zázraky ze svého filosofického stanoviska „ontologie subjektivity“. V druhém rozpracoval a prohloubil některé otázky týkající se vztahu náboženství a novověké vědy. V příloze je připojena dosud nevydaná autorova rozsáhlá studie z r. 1983 o pojetí ducha v křesťanské tradici.

Kniha se zaměřuje na diskurs o demokracii ve 20. století, především se věnuje ideji strukturální demokracie z hlediska politické filosofie. Jejím stěžejním motivem je komparace dvou soustav: politické koncepce T. G. Masaryka a sociální a politické koncepce zakladatele české funkcionalistické strukturální filosofie Josefa Ludvíka Fischera. Tato komparace je vysvětlována v souvislostech českých a světových filosofických a politických koncepcí, literární kritiky a literatury. Miroslav Pauza je vědeckým pracovníkem Filosofického ústavu Akademie věd ČR. Dlouhodobě se zaměřuje na téma knihy a patří k jeho největším znalcům. Kniha je jeho opus magnum.

Současní autoři zabývající se teorií dějepisného poznání zastávají převážně skeptické stanovisko vůči možnosti objektivního poznání minulých dějin lidstva: Přiklánějí se více či méně k mínění, že dějepisné poznání je v posledku určitým druhem porozumění historika sobě samému. V kritické distanci k tomuto pojetí zastává Sousedík realistickou teorii dějepisného bádání. Hájí tedy přesvědčení, že historickým bádáním lze dosáhnout výsledků, jež se shodují s tím, co se v minulosti skutečně událo. Výklad se dělí na tři části. V první autor zkoumá, jak si představit dějinnou minulost lidstva jaká je, dříve než se stane předmětem dějepisného bádání (tj. dějiny jako „factum brutum“). Ve druhé se zabývá otázkou, jak dějepisec pro účely svého bádání musí dějiny pojaté jako factum brutum adaptovat (takto adaptovanou minulost nazývá autor „dějiny jako res gestae“). Autor ukazuje, v čem tato adaptace spočívá, a dovozuje, že dějepisec, postupuje-li náležitě, nemění dějinná fakta tak, aby to bránilo objektivnímu poznání minulosti. Ve třetí části se autor věnuje tzv. filosofii dějin, tj. pokusu vložit do dějin a priori něco, co v nich empirický dějepis nenalézá, totiž nějakou představu jejich celkového průběhu, směřování či „smyslu“. V kritickém přístupu k takto pojaté filosofii dějin navazuje autor na podněty formulované hlavně Karlem Popperem.

Profesor Bohumil Nuska, významná osobnost naší současné estetiky a filozofie, uzavírá trilogii o rytmu jako jednom z nejvýznamnějších fenoménů určujících život člověka. Závěrečný a nejrozsáhlejší díl – po předchozích dvou, věnovaných rytmu obecně (2013) a poté z rytmu odvozených kvalit v lidské aktivitě a tvorbě (2016) – nyní autor pojednává o vztahu divadla a rytmu, o typologii divadla, o polysémantičnosti pojmu divadlo a etymologii tohoto slova, dále o dramatu a jeho struktuře a vůbec o základní teatrologické tematice, včetně exkurzu do divadelní prehistorie, a to z autorova unikátního hlediska tzv. symboloniky.