Philosophie

Profesor Bohumil Nuska, významná osobnost naší současné estetiky a filozofie, uzavírá trilogii o rytmu jako jednom z nejvýznamnějších fenoménů určujících život člověka. Závěrečný a nejrozsáhlejší díl – po předchozích dvou, věnovaných rytmu obecně (2013) a poté z rytmu odvozených kvalit v lidské aktivitě a tvorbě (2016) – nyní autor pojednává o vztahu divadla a rytmu, o typologii divadla, o polysémantičnosti pojmu divadlo a etymologii tohoto slova, dále o dramatu a jeho struktuře a vůbec o základní teatrologické tematice, včetně exkurzu do divadelní prehistorie, a to z autorova unikátního hlediska tzv. symboloniky.

František Palacký svým myšlením a jednáním zřetelně vytyčil smysl české existence v dějinách lidstva, a tak udal rozhodující tón českému národnímu obrození 19. století a z něj pramenícímu dramatickému pohybu českých dějin do dnešních časů. Stočtyřicáté výročí úmrtí Františka Palackého jsme si připomněli společným workshopem Filosofického a Historického ústavu akademie věd České republiky „Idea dějin a Palacký jako myslitel“, jenž se uskutečnil 23. června 2016 v prostorách akademického konferenčního centra Filosofického ústavu AV ČR. Celek sborníku příspěvků z této akce, zaměřený na myslitelský přínos a podnětnost díla Františka Palackého, ukazuje věcnou oprávněnost hodnocení jeho zásadního významu jako přelomově klíčové osobnosti na poli filosofie, historické vědy a politického jednání v moderních českých dějinách.

Studium a práce v oboru filosofie je jednou z celoživotních dominant Karla Pexidra. Jeho filosofické myšlenky a přístupy mohly být ovšem veřejně uplatňovány až po roce 1989, kdy odpadla ideologická blokáda ze strany bývalého komunistického režimu. V letech 1993 až 1999 působil autor v oboru filosofie na Západočeské univerzitě v Plzni. Vydal celkem – včetně nynější knihy „Bytí“ – deset filosofických publikací se zaměřením na zásadní otázky světové filosofie. Od filosofických úvah a jejich dalšího vývoje Karel Pexidr neočekává nalezení jakéhosi závěrečného „receptu“ na vyřešení filosofických problémů – ty jsou od filosofie neodlučitelné a filosofické uvažování na nich vlastně spočívá –, nýbrž zaměřuje se na nalézání, objasňování, vysvětlování a vyhodnocování příčin a okolností, za nichž tyto problémy vznikají.

Práce se věnuje pojmu evidence v textech J. A. Komenského. Není však úzce koncipovanou studií k dějinám pojmu, usiluje naopak o představení širokých kulturních podmínek, jež umožnily jeho konjunkturu.

Nástup kategorie evidence chápe jako znak kulturní konstelace, v níž se protnuly hluboké gnozeologické transformace se zásadními transformacemi v oblasti literární kultury. Zatímco změny v oblasti gnozeologie odváděly raně novověkou kulturu vědění od principů filosofické spekulace a víry v autority a orientovaly ji důsledněji na principy empirie a autopsie, dalekosáhlá literarizace společnosti a exponenciální nárůst textových praxí, jež vědění zprostředkovávaly, zakládaly jeho široké sdílení bez nutnosti autoptické verifikace sdělovaných obsahů.

Publikace je vůbec prvním pokusem o uchopení tohoto tématu u nás. Důkladnému rozboru jsou podrobeny vazby byzantské filosofie nejen na předchozí období, ale zvláště na určující dobová theologická východiska. Polemický charakter práce si klade za cíl nové zhodnocení, promýšlení a především problematizaci ustálených paradigmat.

Předkládaná kniha je první kolektivní monografií, která si klade za cíl postihnout nejpodstatnější aspekty díla jednoho z nejoriginálnějších českých myslitelů druhé poloviny 20. století, filosofa Egona Bondyho (1930–2007). Záběr Bondyho myšlení byl velmi široký: vedle zkoumání ontologické problematiky a formulování tzv. „nesubstančního modelu v ontologii“ se celý svůj život zajímal i o mimoevropskou filosofickou tradici – napsal dějiny indické, čínské, islámské a židovské filosofie, monografii o Buddhovi, podílel se na překladu Tao te ťingu. Rozsáhlá je také jeho básnická, prozaická i dramatická tvorba a je rovněž znám jako autor kritických analýz minulého i současného společenského systému. Širokému záběru Bondyho tvorby odpovídá jak struktura práce, tak i výběr kolektivu domácích a zahraničních badatelů, jenž zahrnuje nejen filosofy, nýbrž i sinology, arabisty, indology, politology, historiky a bohemisty.