Kunst

Publikace doprovází výstavu Antonín Tomalík mezi svými, která se konala v Galerii výtvarného umění v Ostravě ve dnech 18. 10. – 31. 12. 2023.

V doprovodné publikaci k výstavě VÁCLAV RODEK / Metakódy se nachází komplexnější vhled do malířského uvažovaní Václava Rodka. Kurátor Jaroslav Michna se v sedmi podkapitolách věnuje formálně-obsahové analýze malířovy tvorby jako celku. Text doprovází zmenšené reprodukce obrazů, které mají být čtenáři nápomocné při výkladu formálních i námětových charakteristik. V publikaci se nalézá i další obrazový materiál, který obsahuje jak plátna prezentovaná na výstavě, tak i další, převážně nejsoučasnější malířovy práce. Druhý z textů, jehož autorkou je kunsthistorička a Rodkova kolegyně z ostravské Fakulty umění Hana Vorlová, má formu volnější eseje, která reflektuje malířovu osobnost a tvorbu.

Katalog mapuje komplexní tvorbu Jana Wojnara, umělce autodidakta, žijícího a tvořícího ve slezském Třinci. Wojnar se vedle Karla Adamuse, Dagmar Lasotové, Jiřího Šiguta, Martina Klimeše a Milana Lasoty řadí k silnému okruhu slezských konceptuálních umělců.

V rozsáhlém katalogu nalezneme kromě bohaté obrazové databáze Wojnarova díla, která je rozprostřena na celkem 252 stranách i odborné texty od editorky Heleny Musilové, Jiřího Valocha, Dáši Lasotové, Jiřího Pospíšila a Jiřího Jůzy. Mimo reflexe a interpretační texty, je v knize přetištěna i korespondence umělce s jinými autory jakými byli J. H. Kocman, Igor Zhoř, či Dalibor Chatrný. Jedna kapitola je věnována vzpomínkám Dagmar Lasotové. Samozřejmostí jsou životopisné údaje a fotografie z osobního archivu umělce. Silnou stránkou katalogu je kapitola s názvem Analýzy reality skrze fotografie, kde jsou Wojnarovy diagramy, studie a série fotografií popsány v krátkých textech. Skrze vysvětlující komentář se můžeme přiblížit k mentálním pochodům tohoto významného slezského umělce a proniknout hlouběji ke kořenům jeho konceptuálního přístupu.

Otto Stritzko byl ve svém životě spjatý s Vysočinou a Podyjím. K srdci mu však nejvíce přirostla Stará Říše, v níž žil šestačtyřicet let. Jaroměřický rodák si zde totiž přes odpor jejího otce vyvolil za manželku Marii Florianovou, jedno z dvanácti dětí Josefa Floriana. Byl tedy i otcem nedávno zesnulé Juliany Jirousové, rovněž výborné malířky a manželky Ivana Martina Jirouse, které je v knize, stejně jako její matce, věnována jedna z kapitol.

Fenomén Staré Říše se knihou prolíná ve Stritzkových textech, stížnostech i průšvizích, jakož i v bohaté korespondenci. Čtenář se tak potěší nejen krásou jeho obrazů a grafik, ale také svérázným a jadrným humorem.

Kniha přináší první ucelený přehled díla jedné z nejosobitějších českých umělkyň Evy Švankmajerové (1940–2005), významné členky Skupiny českých a slovenských surrealistů. Vedle reprezentativního výběru výtvarných prací (obrazy, kresby, keramika, koláže, grafika, objekty) představuje kniha autorčiny komentáře a deníkové záznamy. Vybrané aspekty jejího díla představují ve svých studiích František Dryje, Vratislav Effenberger, Krzysztof a Rachel Fijalkowski, Jan Gabriel, Ivan Horáček, Bertrand Schmitt a Šimon Wikstrøm Svěrák.

Biblický text Zjevení sv. Jana, zvaný Apokalypsa, a s ním spojená vizuální představivost zahrnovaly již od středověku dva póly. Na jedné straně líčení apokalyptických pohrom a zkázy světa asociovalo zkázu v přeneseném slova smyslu a s apokalypsou byly spojovány společenské krize, otřesy a válečné hrůzy. Na straně druhé text vrcholí silným tématem naděje. Apokalyptické vize tak zahrnovaly i obrazy nového světa, obnovy společnosti a útěchy pro jednotlivce. Kniha představuje širokou škálu inspirací knihou Zjevení ve výtvarném umění od středověku až do současnosti. Zaměřuje se především na díla vzniklá v českých zemích, avšak pozornost věnuje i zahraničním pracím, které byly na tomto území přítomné a měly určitý ohlas. Kromě klasických cyklů ilustrované Apokalypsy (Karlštejnská Apokalypsa, Albrecht Dürer) či kontrastních motivů Posledního soudu a vizí nového světa, zpřítomňuje podoby obou pólů tématu v moderním a současném umění (Jan Koblasa, Václav Boštík, Pavel Nešleha, Josef Bolf ad.). Úzce výběrově jsou prezentovány i ohlasy Apokalypsy v hudbě a literatuře, a to prostřednictvím okruhu českého undergroundu v době tzv. normalizace, v němž hrála apokalyptická symbolika významnou roli.

Kniha je koncipovaná jako doprovodná publikace ke stejnojmenné výstavě, pořádané ÚDU v Západočeské galerii v Plzni (říjen 2023 – březen 2024).

Obsahem publikace je soubor tapiserií, výjimečné kvality, datovaných do 2. poloviny 16. až 18. století, ze sbírkových fondů Státního zámku Náměšť nad Oslavou. Jednotlivé kapitoly se zabývají historií sbírky, ikonografickým rozborem artefaktů, jejich materiálovou analýzou a detaily použitých technologií. Závěrečná kapitola je věnovaná preventivní i kurativní péči o tapiserie.

Čalounění představovalo v aristokratických interiérech všech slohových období velmi významnou součást celkového vybavení. Rozmanitost materiálu dává čalouněným prvkům, mezi něž zahrnujeme sedací nábytek, lože, draperie i tapety, schopnost vytvářet intimní a pohodlné prostředí, ale rovněž interiér zateplit a dodat prostředí patřičnou reprezentativnost a eleganci. Nejrůznější druhy čalounů byly velmi početně zastoupenou složkou mobiliáře a v řadě případů potvrzovaly svým luxusem i cenou společenské postavení majitelů. Čalounění v podobě tapet, sedacího nábytku i loží udávalo často zásadní výraz interiéru svým tvaroslovím, a především dominantní barevností. Textilie včetně čalounění byly v pravém slova smyslu „mobiliářem“, neboť se daly poměrně snadno přemísťovat z jednoho sídla na druhé a vytvářet tak majiteli pocit důvěrně známého útulného prostředí. Měnící se módní požadavky společně s křehkostí a zranitelností materiálů čalounění však zapříčinily jejich častou likvidaci. S výjimkou těch nejcennějších artefaktů, mezi něž patřily například textilie vázané na rodové či historické události, byly poškozené tkaniny velmi prakticky měněny za nové. Proto jsou ukázky původního čalounění ze starších období nesmírně cennými artefakty, které svědčí o vybraném vkusu uživatelů i skvělých řemeslných kvalitách tvůrců a inspirují nás i v současnosti. První část publikace přináší stručný průřez historií a typologií produktů čalounického řemesla, doprovázený velmi bohatou obrazovou přílohou, sestávající z fotografií autentického mobiliáře i dobových ilustrací. Reálné příklady doplňují ukázky z dobových inventářů. Další část knihy je věnována podrobnému výčtu materiálů, pomůcek a nářadí používaných v historii pro čalounické práce. 

I památkáři mají své velké příběhy. Jeden z těch, který si mezi lety 1919 a 1989 předávali z generace na generaci, reagoval na dlouhodobou snahu technické inteligence, vedení státu a nemalé části širší veřejnosti o zbudování vodních děl na Vltavě. Reakce na mnohokrát modifikovaná vládní rozhodnutí obětovat rozsáhlá území vltavských údolí ve prospěch dobově podmíněné představy o zajištění budoucího civilizačního rozvoje je možné vnímat jako prubířské kameny tuzemské památkové péče. Zánik nanejvýš krásné krajiny památkáře motivoval nejen k obecně pojatému upozorňování na nebývalé množství kulturních i přírodních ztrát, ale i konkrétním iniciativám směřujícím k záchraně alespoň těch nejvýznamnějších památek. Některé snahy ztroskotaly (např. pokusy o zachování kostela v Dolní Vltavici, roubené hospody v Živohošti či farního areálu v Purkarci), některé hodnoty se podařilo ochránit alespoň z části (např. přenesení kostela v Červené nad Vltavou, zajištění podloží zámku Orlík a hradu Zvíkov), jiné byly po mnoha peripetiích korunovány úspěchem (např. záchrana a zabezpečení ostrova sv. Kiliána u Davle, zahrázování zámku v Kolodějích nad Lužnicí či transfer řetězového mostu z Podolska do Stádlce). Metodicky je této knize blízké prolínání makro- a mikrohistorického výzkumu, snaží se proto o zachycení proměn momentálních strategií opakujících se vyjednávání mezi památkáři, státními a krajskými úředníky a vodohospodáři.

 Malíř, autor instalací a hudebník, který veřejně vystupuje výhradně pod pseudonymy KW, Q: či Ewski, patří k nejoriginálnějším výtvarným umělcům posledních třiceti let. Skrze jeho obrazy vstupujeme do prostoru, jenž vzniká mezi imaginativními vizemi, mnohdy s narativně-literárním pozadím, a podobenstvími. V jeho první tvůrčí dekádě ho zajímala témata jako smrt a strach a jeho práci z 90. let tak lze vnímat jako reakci na odkaz romantismu. Později prozkoumával, nakolik obraz může nést morální poselství, aniž by upadl do pasti didaktičnosti. V minulém desetiletí při tom došel až na samotnou hranu tohoto experimentu, kdy své obrazy záměrně nechal vyznít jako komentáře k neutěšenému stavu české společnosti. KW ale zároveň vždy zdůrazňoval úlohu malířské formy, jíž – řečeno jeho slovy – musí být alespoň o procento více než obsahu. Třebaže na umělecké scéně je vysoce respektovaným solitérem a řada jeho prací je považována za ikonické, nebyla jeho tvorba doposud zmapována v širším měřítku. O to se pokusila výstava „Once Upon a Time“ v chebské GAVU, ke které vychází tato první přehledová monografie.

Kniha zachycuje tzv. cesty na Jih, jejichž protagonisty byli mezi léty 1925 až 1931 Otakar Nejedlý (1883–1957) a Josef Hubáček (1899–1931).

Jejich přátelství počíná nástupem Nejedlého roku 1924 do čela obnoveného ateliéru krajinomalby na pražské Akademii, kam přestoupil i Hubáček. Následně Nejedlý zorganizoval pro svůj ateliér šest zahraničních plenérů na Francouzské Riviéře a na Korsice (1925 Cagnes-sur-Mer, 1926 Cap d’Antibes, 1928 a 1929 Ajaccio, 1930 Pont de Suve u Toulonu, 1931 Cap Ferrat u Nice). Hubáček pro sebe „objevil“ Korsiku, v jejímž hlavním městě Ajacciu strávil čtyři zimy (1926/27 – 1929/30). Přijížděli sem za ním jak Nejedlý se svou školou i sám, tak i jeho dva nejbližší přátelé Bedřich Piskač (1898–1929) a Jan Slavíček (1900–1970). Mezi studenty najdeme osobnosti, které se později dokázaly výrazně prosadit (A. Fišárek, B. Dvorský, B. Žufan), stejně jako krajináře, dnes zcela zapomenuté. Druhou část knihy tvoří vzpomínka jednoho z nich, Františka Michla a zejména obsáhlá kronika Pipanovců, stolní společnosti kolem Otakara Nejedlého z kavárny Hlavovka, kterou vedl hudební publicista Silvestr Hipman. Poutavě v ní vylíčil zejména zmíněné pobyty, jichž se sám zúčastnil. Kniha zachycující všechna dohledatelná díla vzniklá na Jihu je důležitým příspěvkem nejen k poznání účastných umělců, ale též kulturní atmosféry první republiky.

Tématem katalogu, připravovaného ke stejnojmenné výstavě ve Veletržním paláci, je umění akvarelu 19. století. Pro tuto výtvarnou techniku na pomezí kresby a malby je charakteristická lehkost, suverenita a virtuozita. S ohledem na sbírky Národní galerie se výstava i katalog zaměřuje na tvorbu ve střední Evropě, a to jak Vídeň, která byla jedním z center akvarelistického umění, tak na prostředí Čech, které na zahraniční podněty reagovalo kvalitními díly. Členění knihy navazuje na strukturu výstavy, vycházející z hlavních rolí akvarelu v kultuře 19. století. Zvláštní pozornost je věnována fenoménu akvarelové skici, která volností svého pojetí zároveň tvořila most mezi uměním 19. století a moderním uměním.

knihovny v Praze.

Rukupisná i tištěná kniha jakožto vysoce kulturní objekt se během 16. století postupně infiltrovala do sociálně různorodého prostředí. Její působení bylo spjato s metropolí, s bohatými městy, městečky či vzdálenými kouty českého království, s představiteli nižší a vyšší aristokracie i duchovenstva, s měšťany nebo jednotlivci z lidových vrstev, ovšem ke čtení kvalifikovanými.

Rukopisná kniha měla privátní charakter, zatímco tištěné vydání se stalo široce obchodovatelným zbožím. Obě podoby textu chránila knižní vazba, jejíž exteriér mohl být povýšen individuálně pojatým slepotiskem, anebo naopak paušalizován sériovou výrobou.

Boj o volnou plochu průběžně obrací čtenářovu pozornost k celospolečenské mentalitě a osobnímu vkusu, a to proto, že slepotisk není totéž co ilustrace, která vždy závisela na textu. Slepotisk měl šanci odrážet způsob myšlení koncového zákazníka, soukromou preferenci i konfekční (masový) vkus, a to mnohem nápadněji než unifikovaná typografie.

Publikace stojí na pomezí knižní kultury a dějin umění. Zkoumá výzdobné koncepty slepotisku na knižních vazbách českého původu 16. století. Ukazuje se, že přístup knihvazačské dílny i přístup zákazníka k výzdobě byl ovlivněn skladbou nářadí (kolek, váleček, plotna), mentalitou nebo sociálním, finančním i vzdělanostním zázemím. Poněvadž se česká, převahou utrakvistická společnost nemohla dlouho zbavit závislosti na pozdně středověkém způsobu života, průvodní jev výzdobných konceptů tvořilo napětí mezi strachem z prázdnoty a volnou plochou. Od tohoto nového zjištění se odvíjejí otázky, do jaké míry byl český slepotisk 16. století proněmecký a zda je vůbec vhodné při jeho hodnocení paušálně uplatňovat renesanční kritéria.

„Obrazy jsou jména toho, co nedokážeme pojmenovat,“ říká Miroslav Petříček, filosof, pedagog a překladatel, který se zabývá reflexí vizuálního umění už několik desetiletí. Své postřehy shrnul mimo jiné v knize Myšlení obrazem.

Pětice autorů (Miroslav Petříček, Jitka Hlaváčková, Milena Bartlová, Jiří Přibáň a Václav Janoščík) v dialogu s díly více než čtyřiceti výtvarných umělců představila své postoje k jazyku vizuálního umění, jeho historii i žhavé současnosti balancující na hranici reálných a digitálně manipulovaných smyslových vjemů. Společně s autorskou dokumentací fotografa Jiřího Thýna provádí čtenáře labyrintem vizuálních událostí od abstraktního smyslového vjemu přes hledání tvaru a pojmu až po konstruování ideje: od tajemných hranic chaosu a řádu nebo světla a tmy k metaobrazům současného světa.

Blanka Lamrová (*1949), rodačka z Litovle, patří k nenápadným osobnostem české fotografické scény. Po studiích na Střední průmyslové škole grafické v Praze (1968–1972) pracovala neuvěřitelných 43 let (1972–2015) jako fotografka v Národní galerii v Praze. Celý život se věnovala dokumentární a časosběrné fotografii, cenné jsou i její snímky z roku 1989, kdy se jí podařilo zachytit řadu zlomových okamžiků, jako byla emigrace občanů NDR či sametová revoluce. Je členkou Asociace profesionálních Fotografů České republiky a členkou Svazu českých fotografů.