Literaturwissenschaft

tchánem Samuelem Jurkovičem.

(....) J. M. Hurban patří spolu s Ľudovítem Štúrem k nejzářivějším hvězdám slovenských dějin 19. století a jeho jméno, resp. jejich jména dodnes zaplňují stránky slovenských učebnic dějepisu. Na Hurbana, který se v roce 1848 stal prvním předsedou Slovenské národní rady a byl ochoten za emancipaci Slováků položit i život, navazuje i dnešní parlament Slovenské republiky, vzniklé k datu 1. ledna 1993, který kromě staronového názvu - Slovenská národní rada - má ve svém vestibulu trvalé pietní místo s Hurbanovou bystou. Znamená to, že nebyl a není zapomenut.

(...) Předkládaná edice tří v podtitulu zmíněných osobností obsahuje celkem 349 dopisů, z toho 202 Hurbanových, 103 Jurkovičových a 44 Aniných. I kdyý jde ve svém celku o poměrně značný počet písemností, nepochybně jde jen o menší část listů původně napsaných. (...) Některé mezery v korespondenci nás mrzí o to více, že kolem Hurbana a spol., obrazně řečeno, kráčely dějiny, a oni právě v takových okamžicích zachovávají mlčení.

(...) Korespondenci J. M. Hurbana s manželkou a tchánem nám (...) přináší mnoho faktů, údajů a podnětů, někdy notoricky známých a využívaných (léta 1848/1849), jindy využívaných méně, jako cesty k Jihoslovanům a do Německa, někdy pak spíše neznámých a opomíjených, jako ekonomické zajištění Hurbanovy rodiny.

Moravského zemského muzea, díl 1.

Artefakty z 19. a 20. století uchované v muzeích dokládají, že umění zdobit velikonoční vejce dospělo k neobyčejné rozmanitosti, výtvarné nápaditosti i technické virtuozitě. Kniha Evy Večerkové hodnotí tento jev na základě pramenného studia muzejních sbírek v České republice, literárních svědectví, archívních materiálů a terénních výzkumů, postihuje krajové zvláštnosti ve výzdobě a fenomén kraslic zaznamená i v širším středoevropském kontextu. Publikace poskytuje souhrnný pohled na tento živý jev tradiční kultury.

V knize se autorský kolektiv zaměřil na proměny žánrů a přístupů k literární tvorbě v současné ruské, běloruské, německé i české literatuře. Lenka Odehnalová sleduje transformaci tradičního žánru (románové kroniky) v současné ruské literatuře na příkladu děl dostupných i v českém překladu (Jákobův žebřík Ljudmily Ulické, Zulejka otevírá oči Guzel Jachiny a Letec Jevgenije Vodolazkina). Naděžda Heinrichová se věnuje německému grafickému románu v 21. století, přibližuje jeho tematickou různorodost a poukazuje na propojení vizuality, biografie a autobiografie. Jana Kostincová nahlíží na aktivity umělce Romana Osminkina z pohledu posthumanismu, reflektuje kolektivní umělecko-aktivistické projekty skupiny Techno-Poetry, i Osminkinovo psaní autoetnografické. Jaroslav Sommer se zabývá texty Tony Lashden (zastupuje současnou běloruskou feministickou tvorbu), v nichž jsou zpracována témata spjatá s otázkami identity včetně zkušenosti emigrace, ale také domácího násilí, sebepoškozování a vztahu k vlastnímu tělu. Tereza Šmídová se soustředí na českou fanfiction, jež vznikla na motivy řady fantasy románů Harry Potter. Konkrétně se zaměřila na knihy Bless the Child, Garry Poker a Portrét pro Bradavice. Texty jsou srovnávány na základě syžetu, grafické stránky textu, přístupu k intermedialitě a interaktivitě, přičemž není opomíjena ani otázka autenticity.

Eirene. Studia Graeca et Latina welcomes and publishes original research on classics (including Late Antiquity), reception of Antiquity and classical traditions. Usually, following sections within a journal’s issue are assembled: literature and philology; philosophy; history, historiography, and archaeology; patristics. It also brings up-to-date reviews (or review essays) of scholarly literature on these subjects. It is published once a year.

Medailonky autorů, na které jsme trochu zapomněli - např. Karel Klostermann, Joe Hloucha, Z. M. Kuděj, Rudolf Medek, Eduard Fiker, A. V. Šmilovský, F. Herites, A. M. Tilschová, K. Sezima, J. H. Týnecký a další.

Kniha o spisovatelích poválečného exilu, máme tím však na mysli dlouhé období, které se uzavírá až druhou polovinou šedesátých let: jde o všechny případy odchodu z vlasti, které se nedají přičlenit k pozdějšímu exilu posrpnovému. Symptomatickou skutečností je i exil dvojí nebo opakovaný: nejprve tváří v tvář nacistické okupaci České republiky v březnu 1939, posléze tváří v tvář komunistické „okupaci“ Československa po únoru 1948: takto se do republiky navrátili a zakrátko ji znovu opustili například Viktor Fischl nebo Egon Hostovský. Někteří spisovatelé po roce 1945 působili v zahraničí i na diplomatických postech, nakonec ale v cizině zůstali. Leč zvláště od jara 1948 už odejít z údajně lidově demokratického státu už bylo téměř nemožné, což poznamenalo životní osud mnoha dalších literátů.

Antologie je chronologicky uspořádaným výborem z kritických, polemických a bilančních článků, představujících spisovatelovu osobnost v jejích proměnách od experimentátora a revolucionáře formy po klasika moderní české prózy. Texty se soustředí na období, kdy se autorův kritický a literárněhistorický obraz utvářel, resp. kdy byl jeho kanonizovaný a do značné míry redukovaný obraz přehodnocován. Žánrově různorodé texty antologie zahrnují jednak dobové ohlasy, jež bezprostředně reagovaly na vydání některého z autorových děl, často s ambicí zachytit proměny i konstanty jeho osobité poetiky (J. Vodák, J. Hora, A. Novák, J. B. Čapek, F. X. Šalda, P. Fraenkl, P. Eisner, B. Fučík ad.), jednak literárněkritické portréty, studie a eseje, které již od druhé poloviny dvacátých let usilovaly Vančurovu autorskou osobnost začlenit do kontextu soudobé české literatury a autorovu tvorbu postihnout v jejích tematických a tvárných dominantách, v její stále otevřené celistvosti a komplexnosti (F. Götz, A. M. Píša, K. Sezima, B. Václavek, M. Rutte, F. Halas, A. Vyskočil, J. Mukařovský, T. Vodička). Upřednostněny jsou texty polemické, reflektující krajnosti autorova stylu a jazyka, jež vyvolávaly četné kritické kontroverze, přerůstající i v otevřené polemiky a rozepře, které se dotýkaly nejen čistě uměleckých otázek pojetí avantgardní modernosti, nýbrž i širších otázek světonázorových a politických (spor o Poslední soud či o Tři řeky).

v českém filmu.

Termín „socialistická detektivka“ vznikl na přelomu padesátých a šedesátých let v zemích tzv. východního bloku jako reakce na soudobou západní žánrovou produkci, zejména na tzv. „police procedural“, a měl znamenat kvalitativně umělecky vyšší podobu žánru postavenou primárně na třídně determinovaném zobrazení kriminální činnosti a oslavném zobrazení práce bezpečnostních složek jakožto obránců socialistického zřízení a jeho budování. Publikace sleduje okolnosti a kontext prosazování konceptu „socialistické detektivky“ a různé podoby jednak vymezování se vůči této oficiální doktríně, jednak naopak jejímu podvolení se. Zatímco v 60. letech, která jsou dnes odbornou i laickou veřejností vnímána jako pomyslný zlatý věk českého detektivního filmu, tvůrci teorii socialistické detektivky víceméně odmítli, v následujícím normalizačním období se naopak detektivní a kriminální žánr plně podřídil ideologické službě režimu.

Kniha představuje všechny hlavní ankety, které proběhly v prostředí surrealisticky orientovaných tvůrců sdružených kolem osobnosti básníka a teoretika Vratislava Effenbergera (1923–1986). Přestože je na tyto ankety odkazováno v odborné literatuře, ze značné části zůstávaly pro čtenáře nepřístupné. Tradice anket přitom v surrealistickém hnutí od jeho počátku zakládala významný prostředek diskusní reflexe a vývojového přehodnocování surrealistického světonázoru. Obsahově se ankety z padesátých a šedesátých let zaměřují především k otázkám poválečné proměny principů a psychosociálních funkcí imaginativní tvorby, ankety z let sedmdesátých a osmdesátých se spíše orientují k surrealistické fenomenologii imaginace ve specifických tematických oblastech (analogie, interpretace, strach, humor, hra apod.). Kromě Vratislava Effenbergera na otázky odpovídali Karol Baron, František Dryje, Stanislav Dvorský, Jiří Kolář, Petr Král, Jindřich Kurz, Albert Marenčin, Mikuláš a Emila Medkovi, Alena Nádvorníková, Martin Stejskal, Ludvík Šváb, Eva a Jan Švankmajerovi, Václav Tikal a další.

Osvícenský encyklopedismus, představovaný např. Chambersem, Diderotem a d’Alembertem či projektem Encyclopaedia Britannica, se velmi lišil od předosvícenského encyklopedismu Alsteda, Bisterfelda, Komenského nebo Leibnize. Osvícenská encyklopedie byla sama o sobě (ze strukturního hlediska) slovníkem hesel, rejstříkem, abecedním seznamem doplněným křížovými odkazy či, nanejvýš, přehledovými schématy. Předosvícenská encyklopedie oproti tomu považovala rejstřík za studijní pomůcku, tematickou stavbu pak za organizační, metafyzicky založený princip svého uspořádání. Monografie se věnuje intelektuálním dějinám předosvícenského encyklopedismu: jednak zrodu kulturní ideje encyklopedie z několika konkrétních kognitivních metafor, jednak intelektuálně prosopografické konstelaci osobností kolem dvojice encyklopedistů Komenský–Leibniz.

Kniha akcentuje úlohu poezie v životě dětí a mládeže, v mezigenerační komunikaci i ve školním dialogu mezi učitelem a žákem. Je koncipována tak, aby podpořila odborný zájem o literaturu pro děti, ale také aby se stala oporou pro učitelskou veřejnost i běžného čtenáře. Lze v ní najít interpretačně komentovaný přehled autorské poezie pro děti a mládež perspektivou autorského zastoupení, básnické formy a výrazu, věkového určení, umělecké hodnoty či nakladatelského zájmu. Publikace poskytuje orientaci ve vazbě k literatuře pro dospělé, k folklornímu říkadlu, vymezuje se intermediálně zvláště k hudbě a výtvarnému umění (například v tvorbě Petra Nikla) a přitom nezapomíná ani na didaktický kontext. Ptá se na to, jak je poezie zastoupena v aktuálně využívaných čítankách a jak se s ní pracuje ve výuce. V neposlední řadě nabízí náměty pro realizaci výuky, jejíž stěžejní aktivity tvoří interpretace básnických textů.

Evropská fascinace vším japonským se na konci 19. a počátku 20. století nepropisovala jen do výtvarného umění či prózy, ale našla si cestu i do prací českých básníků a básnířek. Oslepeni závějemi okvětních lístků sakury zpívali o záblescích slunce na samurajských mečích i tragických osudech zrazovaných gejš, pokoušeli se napodobovat tradiční básnickou formu haiku… anebo si naopak z toho všeho dělali trochu legraci. Antologie Je ještě někde jiný svět, která vychází jako druhý svazek edice Struny šamisenu, soustřeďuje na osmdesát básnických žaponerií, časových skladeb či populárních písní vytvořených před rokem 1945 a je doprovozena kontextovými výklady a cyklem původních ilustrací Evy Sakumy.

Struny šamisenu se rozeznívají představami o daleké „zemi vycházejícího slunce“, jak tyto zaznamenávali čeští spisovatelé a spisovatelky, cestovatelky a cestovatelé let minulých. Pro poutavé i patetické, zábavné i zajímavé, naučné i naivní psaní o Japonsku, jaké se v Čechách a na Moravě začalo rozvíjet od konce 19. století, se zažilo dnes už s lehce ironizujícím přídechem skloňované označení „žaponerie“. Naše ediční řada chce tyto leckdy i pozapomenuté, desítky let nevydávané texty nabídnout novému publiku. Předkládá mu je s nově pořízeným ilustračním doprovodem od současných českých výtvarníků a výtvarnic.

Monografie Budovat ráj – Bourat peklo zkoumá obrazy diktatur dvacátého století projevující se v dílech fantastické literatury, která do jisté míry stále ještě stojí na okraji vědeckého bádání. Zaměřuje se především na odrazy komunistické ideologie v dystopické a utopické literatuře, zároveň na předobraz komunistické ideologie ve starší utopické literatuře, a také na reflexi nacistické ideologie v literatuře dieselpunkové. Autor bádá o kontinuitě utopického a dystopického psaní od barokní literatury po současnost, přičemž utopie uvažuje zejména (avšak nejen) v jejich propagandistické variantě zaměřené na dobývání vesmíru, v dystopiích se ptá po otázce kolektivní i osobní identity a v případě dieselpunku hledá nejen samou podstatu žánru, ale také jeho projevy v české a evropské literatuře, stejně jako spojení s totalitarismem.

Kniha Společné obrazy představuje tematicky široce pojaté proměny literární kultury východních Čech v období po roce 1989. Jednotlivé kapitoly s hojným obrazovým doprovodem pojednávají na konkrétních, nutně výběrových příkladech o vývoji prózy a poezie, představují problematiku regionálních antologií, literárních časopisů i nakladatelství, zkoumají otázky péče o literární dědictví v rámci ediční praxe nebo formování literárního místopisu jako živé připomínky historicko-literárních souvislostí. Vymezení regionu chápaného v hranicích bývalého Východočeského kraje naznačuje, že se zdejší literární život neomezuje na izolovaná centra, ale přirozeně prostupuje do celonárodních rovin literární kultury. Na první pohled různorodá témata spojuje důraz na dynamické utváření literární kultury v rámci neustálého dialogu spočívajícího ve vymezování se vůči tradici na jedné straně a hledání nových cest na straně druhé nebo naopak v úsilí o potvrzování kontinuity minulého a současného.

Třetí pražský arcibiskup Jan z Jenštejna (z. 1400) se do obecného povědomí zapsal především svými spory s králem Václavem IV., které vedly k umučení Jana z Pomuku (později svatořečeného Jana Nepomuckého). Mnohem méně je známo, že Jenštejn byl plodným a nadaným literárním tvůrcem, jenž ve svém rozsáhlém díle reflektoval palčivé problémy tehdejší doby, stěžejní otázky lidské existence i hlubokou osobní zbožnost. Právě tomuto rozměru Jenštejnova působení je věnována naše kniha. Přináší první kritickou edici kompletní sbírky arcibiskupových soukromých modliteb (Oraciones) s českým překladem a začleňuje ji do kontextu jeho životních osudů i stavu zpřístupnění jeho tvorby. Sbírka zahrnuje osmnáct prozaických i veršovaných modliteb, které vydávají jedinečné svědectví o Jenštejnově niterném duchovním životě, o jeho obavách i nadějích. Svou autentičností a naléhavým tónem však tyto texty mohou oslovit rovněž dnešního člověka, a získat si tak srdce čtenářů i po šesti staletích od svého vzniku.