Autorka čtivou formou na pomezí odborné literatury a eseje přibližuje situaci Pabla Nerudy v české literární kultuře, a to jak formou překladů a vydávání jeho díla, tak v souvislosti s konkrétními návštěvami chilského básníka v Československu a jeho vzájemnými vztahy s představiteli české literatury. Prezentace Nerudy v českém prostředí vykazuje jasnou politickou motivaci a nepřiměřeně zúženou perspektivu, s níž se vydávaly opakovaně tytéž knihy, zatímco více než dvě třetiny Nerudova díla nejsou do češtiny přeloženy dodnes. Samotné překládání Nerudy představuje, zejména v kontextu jeho angažované tvorby, velmi problematickou otázku, neboť klíč k výběru překládaných textů byl motivován výhradně politickými potřebami a kvalita jednotlivých překladů byla do značné míry svázána požadavky kladenými na poezii po roce 1948, takže, sama dezinterpretující, představuje východisko pro dezinterpretaci Nerudových textů na dalších úrovních. Neruda prezentovaný v Československu od konce 40. let je tak více než co jiného spíše konstruktem strážců ideové čistoty oficiálního proudu literatury u nás, bohužel, tento pokřivený a účelově vytvořený obraz obecně přežívá do dnešních dnů. Název publikace je parafrází Nerudovy knihy Pokus o nekonečného člověka (Tentativa del hombre infinitio) z roku 1926.
