Současná doba je často charakterizována jako éra obrazů, upřednostňující vizuální vnímání světa. Předkládaná publikace si klade otázku, v jaké míře a jakými způsoby byl tento přístup ke světu uplatňován v minulosti. V úvodu je představen koncept transdisciplinarity, který nabízí možnost rozvinout předchozí metodologické teorie a ústrojně je propojit s praxí. V další části autoři sledují proces formování kulturního dějepisu jako svébytné formy historikovy práce v české historiografii od konce 19. století do roku 1989. Řešení problémů spjatých s kulturními dějinami provázel neustálý dialog mezi historiografií a dalšími vědními obory, mezi nimiž zaujímal významné místo dějepis umění. Praktické výsledky této rozpravy přináší závěrečný blok kapitol, v nichž se autoři věnují otázkám vztahu textu a obrazu, kultu a prostoru, imaginace, reprezentace či míst paměti na příkladech zvolených z dlouhého období od raného středověku až po naši nedávnou minulost.
