Na rozbahněných polích u cesty, na zrezlé vlečné lodi na Dunaji nebo v polorozpadlých továrních budovách živořily na konci třicátých let skupiny židovských uprchlíků vyhnaných ze svých domovů. Tito lidé uvázli v „zemi nikoho“, na území mezi státními hranicemi. Kniha se zabývá vznikem země nikoho ve středovýchodní Evropě v době od anšlusu Rakouska v březnu 1938 do začátku druhé světové války v září 1939. Transnacionálně přibližuje vyhánění lidí z Rakouska, Německa a Československa, politiku zavřených hranic a její důsledky. Zemi nikoho zkoumá zároveň s masovým zbavováním občanství v Polsku a Československu, jež se týkalo zejména židovských uprchlíků, kteří se chtěli vrátit do své vlastní země. Vyhánění z území těchto států a odebírání pasů spolu úzce souviselo a vyústilo v nucený pobyt v bezstátním prostoru. Kniha popisuje nejen hrůzné bloudění a beznadějné čekání vyhnanců v zemi nikoho, ale také analyzuje roli státu a humanitárních organizací v jejich zoufalé situaci. Z ojedinělých svědectví rekonstruuje prožívání a možnosti samostatného jednání uprchlíků, stejně jako významy, jež zemi nikoho připisovali současníci i pozdější badatelé.
