Krátké období přímé vlády Přemysla Otakara I. nad Olomouckem v letech 1201–1212, kdy se Přemysl tituloval jako olomoucký či moravský kníže, bylo předělem mezi raně středověkým knížecím věkem a novou epochou markrabské Moravy vrcholného středověku. Kniha optikou písemných pramenů a za pomoci archeologických poznatků sleduje příčiny i důsledky proměn Olomouce, tehdy zřejmě nejvýznamnějšího centra přemyslovské moci a ústřední církevní správy na Moravě, na počátku 13. století. Zkoumá nejen přestavbu olomouckého hradu do kamenné podoby, ale i výstavbu a vzhled druhého hradu v Olomouci-Nového Hrádku. Zabývá se nově založeným konventem řeholnic u bývalého katedrálního kostela sv. Petra a impulzy, které vedly k transformaci Olomouce v institucionální královské město. Představuje také opory panovnické moci na venkově, věnuje se vzniku nových trhových center a etablování šlechty.
