socialistického realismu.
V padesátých letech 20. století se architekti museli podřídit nekompromisním dogmatickým požadavkům, aby jejich stavby naplňovaly pokrokové kulturní dědictví, socialistické obsahem, národní formou, s důrazem na umělecké mistrovství, pravdivost, vysokou ideovost a stranickost. Architektura měla být výrazem revolučního přetváření světa, budovatelského elánu a optimismu socialistického člověka. Práce historika a teoretika architektury, vysokoškolského pedagoga a překladatele Pavla Halíka (30. 6. 1935 – 21. 6. 2021) se zabývá poměrně krátkým obdobím první poloviny padesátých let, později eufemisticky nazývaným obdobím deformací a kultu osobnosti, a absurdní situací, v níž se tehdy ocitla většina architektů bývalé avantgardy (jíž se v padesátých letech dostalo nejtvrdšího odsouzení – a to i ze strany samotných představitelů avantgardy, tedy funkcionalismu a konstruktivismu), když se jim začal násilně vnucovat sovětský vzor a metoda socialistického realismu. Aby bylo možné této situaci porozumět a pochopit nepochopitelné jednání jejích protagonistů, zabývá se Halík zejména sférou, ve které se odehrávalo stalinistické drama především: sférou verbálních projevů a rituálních textů.
