Philosophie

Kniha pojednává o životě, díle, vědecké práci, myšlenkových sporech a v neposlední řadě zejména o vlivu významného fyziologa a filosofa Františka Mareše na český intelektuální život konce devatenáctého a první třetiny dvacátého století. František Mareš byl významným představitelem kritiky českého pozitivismu, stoupencem i kritikem Immanuela Kanta, obhájcem vitalistického pojetí života a jako fyziolog s výraznou inklinací k filosofii aktivně a nepřehlédnutelně vstupoval do celé řady polemik s širokým obsahovým zaměřením – od sporu o pojetí Kantovy filosofie či obhajoby práce pražského fyziologického ústavu až po spor o Rukopisy. Kniha v neposlední řadě připomíná Františka Mareše jako významného českého akademického funkcionáře – dvojnásobného rektora Karlovy Univerzity a trojnásobného děkana lékařské fakulty. 

Kniha ve svých šesti studiích přináší fenomenologický výklad lidského života orientovaný a vedený centrálním deskriptivním vodítkem, jímž jsou bytostně spjaté a vzájemně se podmiňující děje vydělování, závislosti, interakce a otevírání. Tyto děje, jakožto základní rozměr života, jsou sledovány jak na rovině v užším smyslu tělesné, tak na úrovních komplexnějších, týkajících se lidské existence jako celku.

Práce se věnuje pojmu evidence v textech J. A. Komenského. Není však úzce koncipovanou studií k dějinám pojmu, usiluje naopak o představení širokých kulturních podmínek, jež umožnily jeho konjunkturu.

Nástup kategorie evidence chápe jako znak kulturní konstelace, v níž se protnuly hluboké gnozeologické transformace se zásadními transformacemi v oblasti literární kultury. Zatímco změny v oblasti gnozeologie odváděly raně novověkou kulturu vědění od principů filosofické spekulace a víry v autority a orientovaly ji důsledněji na principy empirie a autopsie, dalekosáhlá literarizace společnosti a exponenciální nárůst textových praxí, jež vědění zprostředkovávaly, zakládaly jeho široké sdílení bez nutnosti autoptické verifikace sdělovaných obsahů.

Kniha Lébensvelt představuje soubor esejů a glos Ivana Horáčka, výrazného a všestranného (zabývá se i tvorbou výtvarnou a literární) autora blízkého okruhu revue Analogon. Lébensvelt prezentuje specifickou polohu imaginativně-kritického uvažování o skutečnosti, tvorbě a jejích vzájemných vztazích a filosofických přesazích. Odpovědi nachází i prostřednictvím konceptů, které doposavad nebyly ani v effenbergerovském tvůrčím okruhu hlouběji reflektovány, natož využívány. Inspirován husserlovským pojmem přirozeného světa (Lebenswelt) a s důvěrnou znalostí přírodních věd (je profesí vědecký pracovník) hodnotí aktualizovanou surrealistickou intervenci jako průnik k povaze reálného světa nad výměrem jeho všeobecných výkladových rámců.

Kniha je pokusem o netradiční pohled na lidské prožívání v perspektivě „první osoby“. Je navržena specifická metoda, zvaná „introspekce plus“, při níž nedochází k separaci mezi subjektem introspekce a výzkumníkem, jak je běžné v současné kognitivní vědě. Introspektor zkoumá své vlastní mžikové prožitky, jako například spontánní mikrosny či letmé pohledy. Po teoretické stránce je práce relevantní jak k analytické, tak i fenomenologické tradici ve filosofii, přičemž vztah k fenomenologii je výraznější.

Základním tématem myslitelského díla Rio Preisnera je historický konflikt s totalitarismem a speciálně pak postavení české existence v tomto konfliktu, a ještě podrobněji pak, opět v historické dimenzi, ztráta identity české existence ve střední Evropě po roce 1945.

Rukopis Speculum exilii Bohemici s podtitulem Exil a naše nynější politická filosofie dokončil Rio Preisner v roce 1980 a nyní vychází knižně v celku poprvé. Je nejen pronikavým rozborem vyhnanství jako takového (tedy nejen československého), ale rovněž analýzou soudobého politického myšlení s důrazem na myslitele české (Jan Patočka, Václav Bělohradský, Miroslav Novák, Pavel Tigrid, Václav Havel a další), ale i západní (Leszek Kołakowski, Eric Voegelin aj.). Kniha také reaguje na vznik Charty 77 a situaci v Československu po jejím zveřejnění i na následující novou vlnu politické emigrace na Západ.

Sborník příležitostných textů k poctě Jana Patočky při příležitosti výročí jeho narození a úmrtí a výročí Charty 77 v roce 2017. Příspěvky jsou životopisné i odborné. Některé jsou reedicí, jiné vznikly nově na popud editorů sborníku. Přispěli i pracovníci katedry filozofie Filozofické fakulty Ostravské univerzity. Sborník chce zdůraznit nadčasovost a univerzalitu odkazu Jana Patočky i Charty 77.

Inspirace antickou filosofií, zvláště sókratovsko-platónským momentem, se v díle Jana Patočky promítla do klíčového motivu „péče o duši“, který v různé podobě určoval jeho filosofii dějin od 30. do 70. let. Úvahy o povaze umění, které Patočka rozvíjel v dialogu s Martinem Heideggerem nebo Romanem Ingardenem, a jeho interpretace dílčích motivů u Sofokla, Čechova nebo Thomase Manna jsou v důkladném čtení Jana Josla dokladem toho, že umění vnímal jako zcela specifický druh reflexe lidského postavení ve světě.

Druhý svazek Sebraných spisů Lubomíra Valenty se zaměřuje na texty o filozofii jazyka a vědy. Oddíl "Filozofie jazyka a vědy" obsahuje osm kapitol, které se zabývají některými klíčovými tématy filozofie 20. století. Patří sem například zkoumání epistemologického statusu intuice, problém racionality poznání nebo kritické srovnání současných teorií pravdy. Jsou také prozkoumány možnosti sémantických modelů v epistemologii a teorie chaosu z perspektivy filozofie vědy. Následující oddíl "Problémy analytické filozofie" je historickým úvodem do dějin hnutí, a to od počátku ve Fregově logice do filozofie Vídeňského kruhu a polské školy.

Studie zahrnuté v tomto svazku jsou shromážděny u příležitosti životního jubilea, devadesátých narozenin Josefa Zumra. Přímo či volněji rozpracovávají témata utvářející svébytnou tradici českého emancipačního myšlení, na kterou Zumr ve svém díle navazuje a o jejíž aktualizaci se významně zasloužil. Jedná se o tradici vyrůstající z politické interpretace platón¬ského realismu, jež byla později obohacena nejen o hegelovský moment dějinnosti, ale zároveň o marxistickou představu člověka a plného uskutečnění jeho možností.

Další svazek Sebraných spisů obsahuje úplný text knihy, za niž Patočka obdržel v roce 1964 od Československé akademie věd titul doktora věd (Dr. Sc.). Monografie staví Aristotela do souvislosti vývoje pojmu pohybu od presokratiků až po vznik moderní vědy, kdy je Aristotelés vystřídán Galileem. Přitom se snaží korigovat jednostrannost vžitých představ o Aristotelovi a ukazuje, že je možno jej pochopit a vyložit pouze jako myslitele v ustavičném, vývoji, který problémy klade, rozvíjí, ale neuzavírá. Svazek bude rovněž obsahovat materiály z pozůstalosti, které se k tématu vztahují.

Vztah je jedním ze základních filosofických pojmů. Vše, co existuje, se totiž k něčemu vztahuje. To nás zcela přirozeně vede k tomu, že začneme uvažovat o samotném vztahu. Co je vztah? Jaké jsou podmínky jeho existence? Jak existuje a jakým způsobem ho lze dělit? Proč je každé jsoucno zaměřené k jinému? Opravdu jsou vztahy i v Bohu? A je skutečně osoba vztahem? V knize se můžeme seznámit s tím, jak na tyto (a mnohé další) otázky odpovídal Tomáš Akvinský a vybraní autoři tomistické tradice od 15. století až do současnosti.

Časopis přináší osm studií zkoumajících problematiku vnímání a smyslů v dějinách filosofie mezi 11. a 17. stoletím. Pozornost je zaměřena především na scholastické myslitele (od Anselma přes Petra Oliviho a Dunse Scota až po Suáreze), některé starší autory, jejichž myšlení scholastikové rozvíjeli (např. Aristotelés či Alhacen), případně současníky, kteří se scholastiky vcházeli do dialogu (např. Plethón či Valerián Magni). Soubor předložených studií si klade za cíl zpochybnit učebnicové představy o scholastice jako myšlenkově více či méně homogenní tradici, která je založena na rozvíjení aristotelského dědictví. Byť aristotelismus samozřejmě má mezi scholastiky významné postavení, na autory zkoumaného období mají silný vliv také platónská a augustinovská myšlenková tradice. V rámci jednotlivých příspěvků (a někdy i v myšlení jednotlivých autorů) je čtenář svědkem prolínání i vzájemného soupeření aristotelských i platónsko-augustinovských východisek a myšlenek.

Má-li věda za cíl poznání a ovládnutí světa, je umění především prostředkem poznání nás samých. Ba co víc, umožňuje nám nahlédnout, že každé poznání je v nějakém ohledu sebepoznání, jak to explicitně hlásá filosofie německého idealismu. V knize je tento reflexivní koncept zkušenosti rozvíjen na cestě od obecných problémů logiky a matematiky po konkrétní problémy hudební zkušenosti. Zvláštní důraz je kladen na povahu emocí spojovaných s hudbou: Je cílem umění emoce vyvolávat, nebo od nich získávat odstup? Jsou afektivní a kognitivní aspekty zkušenosti nezávislé, nebo se vzájemně podmiňují? Jsou emoce spíše intelektuální, či biologické povahy? Vedle Hegela a jeho teze, že je krása smyslovou manifestací pravdy, jsou hlavními filosofickými referencemi knihy Wittgenstein a filosofie klasického pragmatismu.

Jednou z přirozených potřeb člověka je také racionální orientace v životě. Je to potřeba v silném smyslu lidská. K jejímu naplnění výlučně slouží etika. Neboť racionální životní orientace může být jen filosofická; etika je totiž finální disciplínou filosofie. Opakem takové orientace je životní situace, v níž lidským jedincům schází potřebná imunita před tlaky emoční či ideologické iracionality a před vlivy socio-patologie či mediálních manipulací.

V první ze dvou kapitol z etiky se autor vyrovnává s postmoderním relativismem a agnosticismem, které vytvořily podmínky pro atrofii klasické etiky. Ve druhé kapitole se autor zabývá dvěma koncepty, které zaujaly pozici po zhroucené klasické etice. Egoismus a materialismus představují praktické důsledky dominance relativismu a agnosticismu v teoretické oblasti. Tak jako se ale při důkladném zkoumání ukáže neudržitelnost relativismu a agnosticismu pro jejich vnitřní rozpornost, tak se i rozpadá teoretický rámec egoismu a materialismu.