Belletristik

Nikdy si nemůžeme být jistí, kde přistaneme.

Velké evropské letiště, masa cestujících a každý z nich si v příručním zavazadle nese svůj osobní příběh. Občas o sebe zavadí ramenem a jejich cesty se na okamžik protnou. Žena žijící ve stínu svého partnera, programový smolař se slabostí pro Kerouaca, dcera na cestě z karu. Bianca Bellová ve své nové knize umně propojuje čtyři obyčejné a zároveň pozoruhodné příběhy a ukazuje, že život je jako tranzitní zóna, kde náhodné setkání s cizím osudem může ten náš přesměrovat jinam. Anebo taky ne.

Pro skauty, trampy a toulavý lid s batohem na zádech všeobecně je Miloslav Nevrlý (1933) určující osobností. Jeho osamělé toulky po Jizerských horách a Karpatech, které podnikal od padesátých let, inspirovaly zástupy následovníků – někteří z nich jsou populární cestovatelé, jiní skromní tuláci, kteří o svých prožitcích mlčí, ale svůj život jimi naplňují neméně intenzivně.

Miloslav Nevrlý, skautskou přezdívkou Náčelník, jim byl příkladem, že se neznámými končinami dá chodit bez map, nenosit s sebou v batohu v podstatě nic, vydat se nejistotám a nalézt tak radost a smysl. Byl to právě on, kdo po odsunu německého obyvatelstva v podstatě znovu objevil zapadlá místa nejsevernějších českých hor a napsal o tom ceněnou Knihu o Jizerských horách. Byl to on, kdo naučil čtenáře Karpatských her hrát hry na poutníka s lehkým srdcem či na jitřní radost; mnoho lidí tvrdí, že tato útlá kniha jim doslova změnila život.

Miloslav Nevrlý završuje devadesát let svého života v obdivuhodné fyzické i mentální kondici. V knižním rozhovoru rekapituluje své cesty a prožitky nad rámec toho, co o nich dosud napsal. Hovoří také o víře, o práci (lépe řečeno o zaměstnání) v libereckém muzeu, o své rodině a přátelích. Zejména pak vzpomíná na výpravy do osamělých hor, jakých je dnes už tak málo.

Dlouholetý editor, nakladatel a spolubesedník Miloně Čepelky Josef Pepson Snětivý říká o této publikaci, která vychází k sedmaosmdesátým narozeninám všestranného umělce a spoluzakladatele Divadla Járy Cimrmana:

„Nebudu nijak originální, řeknu-li o Miloni Čepelkovi, že je ,malý velký muž‘. A hned mě napadá zdánlivý protiklad: navzdory své fyzické lehkosti nepluje po povrchu a nespokojí se s pěnou dní, ale se zvídavostí takřka dětskou a s neuhasitelnou chutí se noří do hloubky, do pomyslné vody pod zmiňovanou pěnou. Ta voda je někdy kalná, jindy naopak překvapivě průzračná a čistá, pak zase ,obyčejná‘ – ale vždy živá. Sám je takový pokaždé: jako herec, textař, dramatik, básník, prozaik i glosátor.

V posledně jmenované roli stvořil už dvě publikace a po titulu Skok sem, skok tam přichází s knihou Letí to pamětí. Jsem rád, že navzdory slovesu ,letí‘ je onen pohyb vzpomínek, úvah a postřehů dostatečně klidný na to, aby jej zachytil, a my se do nich můžeme ponořit.

Autor popisuje svoji esperantskou kariéru jako funkcionář několika esperantských organizací (Světový esperantský svaz, Český esperantský svaz, Mezinárodní železničářská esperantská federace, Mezinárodní akademie věd v San Marinu, kde je esperanto jedním z oficiálních jazyků), ale také jak se mu podařilo esperanta využít profesionálně ve své Kongresové a vzdělávací agentuře a stejnojmenném nakladatelství. Představuje jak seriózní, tak i veselé momenty svého života s esperantem, které mohou být často poučné.

Součástí jsou vybrané úryvky z publikací autora a časopisecké články na různá témata, které považuje za důležité. Dále také ukázky z nakladatelské tvorby podle témat.

Na konci jsou připojeny přílohy: 1. Úplná mluvnice esperanta. 2. Akademie esperanta. 3. Doporučené internetové portály

V pořadí již druhý soubor esejů filosofa Petra Bláhy opět představuje pestrou skladbu témat, nad nimiž tento autor dlouhodobě uvažuje. Předmětem jeho výprav do dějin myšlení jsou některé aspekty politické filosofie, mezi nimiž lze objevit například problémy moci, revoluce či utopie. Do některých esejů proniká autorova fundovaná orientace ve filosofii dějin či v otázkách filosofie výchovy. Vedle významných postav evropského myšlenkového dědictví, jakými jsou například Luther, Erasmus, Fichte či Tocqueville, se řada esejů vědomě zaměřuje na tradici českého myšlení.

Před čtenářem se tak objevují úvahy o myšlenkovém odkazu Husa, Komenského, Kafky, Rádla, Masaryka, Pittra, Šafaříka či Hejdánka. Autor si z jejich díla vybírá momenty, na nichž ilustruje východiska jejich uvažování. Přitom však nezapírá své vlastní hodnotové předpoklady, jež mu umožňují vstupovat do vzájemné konfrontace s jednotlivými mysliteli.

Psaním rozhlasových her se Milan Nápravník začal intenzivně zabývat po roce 1968, poté co emigroval do Západního Německa. Texty pro rozhlas představují v rámci jeho tvorby zcela zapomenutou oblast, a nutno podotknout, že zcela neprávem. Tyto textové kompozice, byť se nikdy nedočkaly žádné výraznější odezvy, rozhodně nepředstavují žádné marginálie, nýbrž hodnotná literární díla, která dobře zapadají do celkového kontextu autorovy tvorby.

Je mnoho způsobů, jak Nápravníkovy rozhlasové kompozice vnímat a interpretovat: můžeme je uchopit jako díla jazykově filozofická, můžeme zkoumat jejich vazbu k surrealistickým postupům, lze se soustředit i na jejich jazykovou hudebnost a variační bohatost, v neposlední řadě můžeme tyto texty vnímat i jako intimní zprávu o osamění básníka v exilu. Ať zvolíme jakoukoli perspektivu, dojdeme k závěru, že ve své tvůrčí mimoběžnosti byl Nápravník dokonale nekompromisní a důsledný – a s odstupem řady desetiletí se jeho texty jeví jako nadčasová a zneklidňující díla.

Jak vznikly Mahlerovy sady? K čemu toto místo sloužilo kdysi dávno a k čemu v padesátých letech minulého století? A jak se tu ocitla Žižkovská televizní věž? Po přečtení tohoto komiksu se budete chtít těmito místy projít. Nebo si jej přečíst znovu třeba přímo v parku pod věží. Příběh, v kterém se potkává legenda, historie a přítomnost, se točí okolo Žižkovské věže. V její blízkosti se autor pohybuje vlastně celý svůj život, tak měl dost času si vzpomenout, co všechno se na tom místě odehrálo. Nebo možná ještě odehrává? Radek Doskočil ve své prvotině zúročil letité zkušenosti tvůrce animovaných filmů. Kresba je suverénní, úderná, animátorsky živá a skvěle zachycuje částečně autobiografické vyprávění, které je neotřelým způsobem prolnuté s mystickým příběhem o Golemovi. Vhodné nejen pro milovníky pražského Žižkova a skrytých tajemstvích.

Otevřely se dveře je básnická sbírka Jiřího Staňka (1957), jehož Ludvík Kundera dlouhodobě považoval za jednoho z nejosobitějších českých básníků. Jiří Staněk, člen českého centra PEN klubu, debutoval roku 1979 sbírkou Hrací automat, od té doby vydal řadu básnických sbírek a bibliofilií. Výbor z jeho knih vyšel v roce 2009 v nakladatelství Druhé město pod názvem Pornofilie. Poezie Jiřího Staňka byla přeložena do němčiny, polštiny, slovenštiny a maďarštiny, jeho básně jsou zastoupeny v řadě almanachů. Občas píše i recenze či písňové texty. Od roku 1976 se datovalo jeho přátelství s Mirkem Kováříkem a jeho účast na klubových pořadech Zelené peří. Příležitostně spolupracoval s režisérem Petrem Poledňákem na přípravě divadelních inscenací.

Příběh Jany, narozené v Praze, která kvůli pronásledování komunistickým režimem opouští s manželem a dvěma dětmi svou zemi a začíná nový život ve Spojených státech. Monika Zgustová v novém bilančním románu literárně skvěle přetavuje těžká témata rodiny a emigrace na pozadí dějin dvacátého století. Ohlíží se jemným, nostalgickým jazykem, krystalicky čistým. Jako by vypravěčka se čtenářem zvolna upíjela čaj provoněný jasmínem, vedla ho zákrutami svého života a sdílela údiv nad světem. Sáhla do osobních dramat, popsala onu tragédii, kterou lidem škodolibě nachystala příroda a jmenuje se rodina.

Příroda sváže vlákna citlivého srdce a napojí ho na lidi, kteří si jdou bytostně na nervy. Usadí lidi s rozdílným citem a smýšlením v rodinných hnízdech, kde se mísí intimní blízkost a nepřekonatelný odpor. Především vzorec vztahů matek a dcer je zrcadlo. Stojí si v cestě, vzduchem jiskří konkurenční boj; bojují o přízeň patriarchy rodinného krbu. Osud, který s námahou sotva unesou, ale unést musejí.

Mnoho povyku pro něco, chtělo by se volat. Po dvou prozaických textech přichází Božena Správcová opět s básnickou sbírkou. Lyrický zápisník, ozvěna snů, vzpomínek a reality, jejichž smysl a promyšlená vrstvenost vyniknou na řezu každého jednotlivého čtení. Knihu provázejí ilustrace Ladislava Sýkory.

Výbor z básnické tvorby Jaroslava Kovandy. Kniha je koncipována tak, aby odrážela Kovandovu básnickou mnohovrstevnatost. Sestává proto z tematických celků, jež jsou napájeny nejenom z tzv. velké i malé historie (intimní, rodinná, kolektivní, areálová paměť), ale představují také autorovy básnické překlady, poezii pro děti či jeho práci pro časopis Psí víno, jenž v 90. letech založil. Všechny tyto žánrové proměny vytváří organické a autentické prožívání člověka našeho věku. Kovandův básnický svět velmi specificky vyrůstá ze spojení vážného a humorného, z poetiky každodennosti, ale rovněž z jedinečné práce s dědictvím surrealismu, z neustálého experimentování imaginativního, slovního i formálního – nejde jen o reflexivní básně s bohatou obrazností, ale také o básně citlivě odposlechnuté či o tvůrčí práci s (rodinnými) deníky. Kniha je doprovozena Kovandovými malbami, jež dotváří celek autorova svérázného (zlínského a archlebovského) světa, na nějž se dívá se svou typickou nadsázkou. Jedním z cílů stávajícího výboru je zařadit tohoto básníka, prozaika a malíře do kánonu české poezie, kde je jeho právoplatné místo.

Slibovali jim půdu, a dostali jen dřinu. Volyňští Čechové, kteří na konci devatenáctého století přesídlili do carského Ruska, na území dnešní Ukrajiny, dřou tvrdě od úsvitu do soumraku, aby se uživili, žení a vdávají se z povinnosti a umírají mladí. A osud jim připravuje jednu ránu za druhou – hladomory, války, epidemie, politiku… Román je působivou, mrazivou, ale zároveň dojímavou románovou kronikou, ukazující na pozadí nelítostných časů v první polovině dvacátého století drsný a krutý život několika generací české rodiny, která se odstěhovala za vysněným blahobytem – a dostala jen utrpení a pocit vykořeněnosti, protože vrátit se už nebylo kam…

Kritická edice studentského deníku Bedřicha Smetany je prvním kompletním vydáním tohoto unikátního pramene k ranému období Smetanova života. Zachycuje dobu jeho gymnaziálních studií v Praze a zejména v Plzni (1840–1843) a ve stručnosti i předchozí roky jeho dětství a mládí a následující období do roku 1847, kdy ukončil své hudební vzdělání a stanul na počátku samostatné životní a umělecké dráhy. Vzhledem k absenci dalších významnějších pramenů je deník de facto jediným zdrojem informací k tomuto období Smetanova života ale i k širšímu společenskému kontextu té doby. Text deníku je vydán paralelně v německém originále a v českém překladu, poznámkový aparát je v češtině a angličtině. Úvodní studie v češtině, angličtině a němčině přinášejí podrobný přehled postupného zpřístupňování Smetanových deníků, pohled na Plzeň Smetanovy doby, Smetanovu biografii v zrcadle jeho deníku, charakteristiku němčiny Smetanova deníku a ediční zásady. Publikace je vybavena obrazovou přílohou, přehledem pramenů a literatury a rejstříky v podobě stručných anotací. Společně s ediční řadou zpřístupňující korespondenci Bedřicha Smetany vytvoří deníky základní pramen pro zájemce o život skladatele.

Paměť s námi hraje svoje hry – a má v nich vždycky navrch. Nabízí se otázka: nežijeme vlastně jiné životy, protože si minulost pamatujeme špatně? Stalo se to přece jinak – ale to už nevíme, přeznačila to paměť i všechno, co následovalo. A co někdy následovalo právě proto, že jsme si minulost zapamatovali špatně. Sbírka o pasti paměti, vzpomínce jako přibližné mapě času i o „zlaté lásce zkratek“ a období covidu v básni Leden je všivák měsíc. V závěrečné skladbě bere básnířka Ludwiga Wittgensteina za slovo a hraje s ním jeho jazykové hry a rozplétá rodinné podoby – jeho i své vlastní.

Nové, textově nejspolehlivější vydání. Výbor tvoří nejvýznamnější Bondyho básnické sbírky a lyricko-epické skladby z první poloviny padesátých let (Totální realismus, Trapná poezie, Pražský život, Dagmara aneb Nademocionalita, Für Bondy’s unbekannte Geliebte aneb Nepřeberné bohatství, Velká kniha, Malá kniha a Zbytky eposu), k nimž je na úvod přiřazena raná, doposud oficiálně a v celku nepublikovaná próza 2000. Edičně navazuje na samizdatové vydání Jana Lopatky (1977) a na řadě míst koriguje znění Bondyho básnických spisů (2014). Svazek uspořádal a komentářem doprovodil znalec a dlouholetý editor Bondyho díla Martin Machovec.