Architektur

Tvrz v Kurovicích se nachází v okrese Kroměříž poblíž města Holešov. Tomuto mimořádně hodnotnému památkovému objektu byla v uplynulém desetiletí věnována zvýšená pozornost v souvislosti s jeho generální opravou. Stavební práce umožnily provést důkladný stavebně-historický průzkum, který výrazně prohloubil a obohatil dosavadní znalosti o stavební historii a celkovém utváření objektu.

V edici Slavné stavby vydávané nakladatelstvím FOIBOS BOOKS začíná nová řada publikací, které budou čtenářům přibližovat nepřeberné bohatství lidových staveb našeho venkova. Středočeský kraj, uprostřed země s Prahou ve svém středu je místem, kde se setkávaly, střetávaly, utvářely i vyzařovaly různorodé kulturní proudy. Historický vývoj zde vytvořil nesmírnou bohatost regionálních typů i lokálních forem lidových staveb a použitých druhů stavebních materiálů a konstrukcí. Není náhodou, že v kraji je deset vesnických památkových rezervací, dvacet šest vesnických památkových zón s ucelenými soubory lidových staveb a stovky dalších jedinečných lidových staveb, které nejdeme ve všech koutech kraje. Za zmínku stojí také čtyři muzea lidových staveb v Kouřimi, Přerově nad Labem, Vysokém Chlumci a Třebízi se vzácnými zachráněnými lidovými stavbami kraje.

We should ask not only how architecture is, but primarily, what it causes. Such is the epigraph for the present work, discussion (not only) architecture in a way that addresses every one of us. The authors of the publication, who have spent much time investigating the mutual relations between human beings, their environment and architecture, demonstrate through concrete examples the importance of mutuality, solitary and cooperation not only in the relations of architecture towards people and the physical environment, but also in the life of society in general. They take as their assumption that the types of connections in which architecture participates and which it creates are founded on identical or similar principles as the relations between people or within nature. In short, it seems that finally the time has come when it will be a matter of course to evaluate architectonic ambitions mostly through their impact on the quality of social life, that of today as well as the future.

Výjimečná stavba s pohnutou historií a tragickým koncem. Legendární dejvický hotel Praha opět ožívá - ve stejnojmenné rozsáhlé monografiI sochaře, publicisty a neúnavného ochránce umění ve veřejném prostoru Pavla Karouse a jeho spoluautorů. Kniha na 250 stránkách mapuje historii vzniku, provozu i ostudného zániku této unikátní stavby čtveřice architektů Paroubka, Navrátila, Černého a Sedláčka z konce 70.let minulého století. Hotel stavěný původně pro komunistickou elitu, se stal výstavní skříní toho nejlepšího, co bylo tehdy architektonicky i designově možné - možná paradoxně bez ideologického zabarvení. Osvětlení navrhoval geniální Stanislav Libenský či Pavel Hlava, autorské lampy Karel Volf, sochařskou výzdobu Břetislav Benda a Miloš Krátký. Nábytek navrhoval mezi jinými i Zbyněk Hřivnáč. Luxusu pokojů i apartmánů s výhledem na Pražský hrad (tehdy naprosto nadstandardně vybavených barevnou televizí a ledničkou i vcelku standardně odposlechy tajné policie StB) si v průběhu let užiívali takoví přátelé socialismu jakými byli Jásir Arafat či Muammar Kaddáfí. Luxusní a vysoce kultivované prostory hotelu byly po pádu režimu převedeny na Prahu a sloužily nejen VIP hostům (např. hudebník B.B.King či hollywoodské hvězdy Tom Cruise a Nicol Kidmanová), ale i široké veřejnosti. Na úsvitu nového tisíciletí byl hotel bohužel zprivatizován kontroverzními firmami a ministerstvo kultury mu následně, i přes řadu intervencí architektů i historiků, odmítlo přidělit status památky. V tragickém finále pak celou stavbu nakonec poslal k zemi miliardář Kellner. Hotel Praha - to je nejen příběh unikátní architektury, ale také transformace české společnosti od reálného socialismu k reálnému kapitalismu.

Winternitzova vila je jednou z posledních realizací vzniklých z tvůrčí synergie a spolupráce Adolfa Loose a Karla Lhoty mezi lety 1931 a 1932. Je významným příkladem modernistické architektury, ale také tichým svědkem konkrétního dějinného příběhu židovské rodiny Winternitzovy v multikulturním meziválečném Československu, reliktem historických zvratů během 2. světové války a později v komunistické zemi. Publikace, která slouží i jako průvodce vilou, je sestavena z dílčích studií. V nich vedle historie rodiny a vily předkládáme otázky týkající se autorství a architektonického „rukopisu“ nebo problémy spjaté s terminologickým situováním loosovské architektury. Obrazová archivní dokumentace spjatá s Winternitzovou rodinou a vilou je doplněna o současné fotografie a grafické vstupy mladých tvůrců (axonometrické vizualizace, panoramatické fotografie).

V šedesátých a sedmdesátých letech 20. století bylo kvůli povrchové těžbě uhlí zlikvidováno jedno z nejcennějších historických měst severních Čech. Náhradou za starý vznikl nový Most, který vzbuzoval veliká očekávání, ale nakonec stal symbolem úpadku i bezohlednosti československého státního socialismu.

Kniha Most do budoucnosti plasticky vypráví o životě ve starém Mostě v dekádách po druhé světové válce a zprostředkovává diskuse a vyjednávání, které předcházely rozhodnutí o jeho zbourání, i ty, v nichž se rozhodovalo o charakteru nového města. Klíčové aspekty poválečných dějin Mostu autor zároveň vsazuje do kontextu myšlenkových i sociálních proměn v Československu i v Evropě 2. poloviny 20. století. Původně středověké město pohlcované velkolomem nebo betonová architektura nového Mostu tak pro čtenáře nezůstávají jen nesmyslnými projevy komunistické diktatury. Autor ukazuje, že jim můžeme porozumět, zapojíme-li je do kontextu vysídlení Němců a odcizení mezi lidmi a přírodou v českém pohraničí, produktivismu a technokratismu, sdíleného v poválečných dekádách velkou většinou Evropanů, či někdejší přesvědčivosti vize racionálně plánovaných měst.

Publikace o slavném hotelu InterContinental je poctou ikonické stavbě Prahy z přelomu 60. – 70. let minulého století. Sebevědomá stavba byla realizována v letech 1968–1975 ve stylové poloze domácí obdoby tehdy populárního brutalismu s bohatým výtvarným řešením v interiéru. Hotel, který je výraznou stavbou pražského nábřeží, vznikl pod záštitou a vedením Karla Filsaka z ateliéru Epsilon Projektového ústavu Výstavby hlavního města Prahy ve spolupráci s Janem Šrámkem a kolektivem ateliéru Beta z téhož ústavu a Františkem Cubrou a kolektivem ze Školy architektury na pražské AVU.

Na publikaci, jež vychází z průzkumu prováděného od roku 2014 autorským kolektivem Národního památkového ústavu, se podíleli odborníci z ČVUT v Praze, VUT v Brně, ÚTAM AV ČR a historici architektury. Historicko-umělecký výzkum doplňují 3D modelace, průzkumy konstrukce a materiálů. Monografie je svědectvím spolupráce s žijícími pamětníky, spoluautory stavby, výtvarníky a bývalými hotelovými zaměstnanci.

 Posledních padesát let české architektury je obvykle děleno na dvě zdánlivě nesouvisející části – tu normalizační před listopadem 1989 a mnohem barvitější a svobodnější ve třech následujících desetiletích. Je to pravda, nebo iluze? Publikace s příznačným názvem NAVZDORY, vydaná ke stejnojmenné výstavě,představuje řadu známých i téměř neznámých architektů pod zorným úhlem zápasů o svobodu občanskou i tvůrčí v roli aktérů vymezujících se proti politické i komerční totalitě.

Kniha na konkrétních příbězích mapuje obranu historických památek a veřejného prostoru před bouráním a privatizací, vznik a fungování neformálních či neoficiálních sdružení a struktur, různé formy popularizace výjimečných architektonických hodnot nebo zapojování široké veřejnosti do diskusí o budoucí podobě budov a urbanistických struktur. Bezmála osmdesát příkladů těchto „ostrůvků pozitivní deviace“ doplňuje kapitola o vzniku Obce architektů po listopadu 1989 a přerodu architektonické profese ve svobodné povolání a prosazení České komory architektů.

Architektura osmdesátých let stála dlouhou dobu mimo zájem odborné i laické veřejnosti. Převládající pohled jí přisoudil hnědou barvu, koženku a šedou záplavu velmi pozdních panelových sídlišť. Druhý, detailnější a méně předpojatý pohled však nabízí více. Aktuální poznatky nám za mlhou normalizační společenské rezignace odhalují pestrou škálu aktivit a postojů; mnohdy nerealizovaných, rutinou stavební praxe zdeformovaných, ale na druhé straně i naplněných, důvtipných a široce rozkročených myšlenek. Poučení a modernistický experiment šedesátých let totiž v našich tvůrcích i v sevřených podmínkách normalizace zanechaly vůli k hledání, kreativní improvizaci a k zarputilému prosazování „ryzí architektury“. Nastupovala nová, ambicióznější generace. A pramenyzahraniční inspirace, vnitřní sebereflexe architektury, nosných podnětů a výzev nebo prostoru pro odborné diskuse nevyschly ani přes převládající společenské dusno a bezvětří. Jen se odehrávaly jaksi mimo oficiální politické proklamace a cíle, v sevřenějším, intimnějším prostředí a bez jednotící teoretické linie nebo přísné direktivy.

Jan Royt: Posvátná krajina severozápadních Čech. Jiří Bureš: Obraz krajiny mostecké uhelné pánve v 19. a první třetině 20. století v literatuře, narativních písemných pramenech a egodokumentech.Vít Honys: K okolnostem likvidace kostelů a kaplí severočeské těžební oblasti. Lucie Radová, Alena Sellnerová: Mostecko – sonda do života vesnic. Marian Hochel: Pavilon pro Reinerovu fresku v Duchcově: Nanebevzetí Panny Marie nebo poetika uhelných dolů? Pavel Hušek:Zámecký park Jezeří v historickém vývoji a úsilí o jeho záchranu. Jíří Kopica:Prunéřov – osud jedné zlikvidované obce.Tomáš Brož: Lze považovat Radovesickou výsypku za kulturní krajinu? Lukáš Sláma: Raně novověká pevnost Doubravská hora ve světle událostí třicetileté války. Milan Dýkora, Ĺubomír Turčan: Hrad Rýzmburk (Osek) ve světle archeologického výzkumu. Madonka z Oseka.          

Publikace doprovázející stejnojmennou výstavu (Praha, Bratislava, Starý Smokovec; 2018) představuje současnou architektonickou tvorbu v horské krajině v České republice a na Slovensku.

Průvodce obsahuje výběr 50 současných realizací (horské chaty a hotely, vyhlídky, odpočívadla, lávky, galerie, muzea a památníky; kromě veřejných staveb přibližuje i několik soukromých staveb), které jsou doplněny úvodními eseji o zásadních milnících horské architektury 20. století v obou zemích.

978-80-88161-07-3

První systematický souhrn terminologie středověké fortifikační architektury pro území České republiky, podaný v širších evropských souvislostech. Výkladová část představuje druhy opevněných staveb a sídel, jejich strukturu a jednotlivé prvky, přehledným způsobem vysvětluje vzájemné vztahy a funkce. Všechny uvedené položky jsou pak seřazeny ve čtyřjazyčném slovníku (vedle češtiny angličtina, němčina a francouzština), který dosud citelně chyběl. Správnému pochopení velkého množství informací napomáhá bohatá obrazová příloha. Kniha je určena odborníkům i laickým čtenářům, u nichž se středověké hrady, městská opevnění a další fortifikační stavby těší značné pozornosti.

Book „The Vedute of Prague“ describes the development of Prague cityscape in the period of last 5 centuries and emphasizes future possible scenarios how the city composition could be continuously developed in the 21st century,“ comments the content of the book Roman Koucký, the co-author of the book and the chief of the Metropolitan plan office, that prepares new urban plan of Prague, called Metropolitan plan.
The overall visual composition of the city forms a significant part of its identity and the collective mental “city image”. The layered and diverse composition of the city “from medieval times up to now” is, as emphasized in the book’s first chapter, the reason for Prague’s inscription in the prestigious UNESCO Register of World Cultural Heritage. The second chapter describes how it is not only possible but indeed necessary to read the contemporary city/metropolis, and what to emphasis in supplementing its composition. The third chapter is a brief history of the formulation of Prague’s historic urban landscape, particularly in the turbulent 20th century, and an outline of a possible solution for its further development based on the Metropolitan Plan. It describes how it is possible to supplement the historically layered city with a contemporary cultural layer precisely as assumed in the wording of the UNESCO inscription from 1992.

Kniha je věnována jednomu z nejhodnotnějších a nejkrásnějších sídlišt´v České republice. Vznikla z popudu obyvatel sídliště a je určena jak odborné veřejnosti, tak všem, kteří se o téma sídlišť zajímají. Na přípravě knihy se podíleli odborníci z oboru historie umění, architektury, památkové péče, krajinné architektury a také potomci hlavního architekta Viktora Tučka. Díky odborným textům naváže na několik spřízněných projektů (Paneláci, Sídliště Solidarita). Kromě toho se celou knihou prolínají zaznamenané rozhovory s pamětníky výstavby a prvního zabydlování sídliště, kteří zde vyrůstali nebo vychovávali své děti.

Tato kniha je uprostřed mnoha publikací o metropoli ojedinělá. Představuje rozhovory s vynikajícími odborníky, kteří z hlediska svých profesí město hodnotí a upozorňují i na nebezpečí, která mu hrozí. V době, kdy Výbor světového dědictví UNESCO ohlásil možné vyškrtnutí Prahy ze svého seznamu, chce vzbudit zájem o udržení historického odkazu Prahy a upozornit na její krásu. Praha přece patří mezi perly světového dědictví!