Kunst

Publikace formou fotografické dokumentace a podrobného komentáře zpřístupňuje nejvýznamnější ukázky funkcionalistické typografie ze soukromé sbírky pedagoga UMPRUM Karla Císaře. Autor tím navazuje na podobně koncipované předešlé monografie Zdeňka Primuse či Johna Vloemanse. Oproti nim se však soustřeďuje výhradně na funkcionalistickou typografii přelomu dvacátých a třicátých let 20. století, od slavného Rossmannova sborníku Fronta přes Teigovy architektonické publikace, Sutnarovy výstavní katalogy a Tschinkelovy didaktické příručky, až po méně známé soukromé tisky Antonína Jera. V katalogu pak zohledňuje především jejich – pro funkcionalismus charakteristické – spojení abstraktních forem s fotografiemi nové věcnosti, které měly vést k vytvoření „nového druhu obrazového písma“. Záměrem publikace není pouze prezentovat izolované knižní obálky, ale také srovnat grafické řešení souborů a sledovat užívání prázdného prostoru, redukci geometrických prvků, použití obrazové statistiky a fotomontážních postupů na obálkách. Kniha není určena jen odborníkům z oblasti dějin grafického designu či dějin moderního umění, ale i ostatním zájemcům o tuto problematiku. Grafika Petr Bosák, Robert Jansa.

Čtvrtý svazek ediční řady Česká divadelní fotografie, který představuje tvorbu divadelního fotografa a pedagoga Josefa Ptáčka. Edici vydává Institut umění – Divadelní ústav. Dvojjazyčná publikace JOSEF PTÁČEK prezentuje tvorbu výrazné osobnosti, jejíž svobodomyslnost se projevila nejen v osobním životě, ale je přítomná a zřetelná i v jeho tvorbě. Z ní vyzařuje odpor k podbízivosti a touha zachytit i to, co je pod povrchem.

Fotografická kniha Bohdana Holomíčka Album 1958–1977, přináší na 176 stranách 238 snímků z prvního dvacetiletí jeho tvorby. Jedná se o druhou z řady knih s jednotícím názvem Album, která mapuje jeho fotografické dílo. První z nich, Album Václav, vyšla v roce 2016 a zachycuje Václava Havla od roku 1974 až do smrti v kruhu nejbližších přátel, se spisovateli, divadelníky, s manželkou Olgou, ale i s českými a světovými politiky. Fotografie Bohdana Holomíčka jsou již po více než šedesát let intimní kronikou životů mnoha lidí, které potkal. Vyprávějí o tom, že každý člověk je jedinečný a že lidský život má smysl. Jeho snímky přinášejí do života lidí radost, touhu prožívat každý okamžik naplno, vidět krásu a inspiraci ve všední každodennosti.

Galerie hlavního města Prahy pečuje o nejvýznamnější pomníky, sochy a sousoší v Praze. Většina historických soch či pomníků jsou kulturní nemovité památky a k jejich údržbě, konzervaci či restaurování se musí přistupovat citlivě s ohledem na jejich památkovou hodnotu. Pro různé materiály je třeba používat specifické techniky nebo technologie, s citem a rozmyslem využívat i ty nejmodernější postupy nebo prostředky. Protichůdné názory veřejnosti na rychlost, kvalitu nebo míru restaurování veřejných plastik vycházejí z představy, že po restaurování by umělecké dílo mělo být „čisté“. Chtěli bychom ukázat, že Galerie hlavního města Prahy využívá nejnovější technologické postupy nejen při restaurování veřejných plastik, ale i při jejich konzervaci a běžné údržbě. Vždy ale musíme pečlivě přemýšlet, kdy a jak můžeme zkoušet časem ještě neprověřené novinky, a kdy nemůžeme riskovat poškození materiálu, které se neprojeví hned, ale může být původcem degradace v budoucích desetiletích nebo staletích. Ostatně právě o tom nám sochy samy podávají svědectví, která odhalujeme pomocí nejmodernějších nedestruktivních metod při restaurátorských průzkumech. V kapitolách věnovaných jednotlivým případům záchrany, rekonstrukce, obnovy a rehabilitace vybraných veřejných plastik a památek ve správě Galerie hlavního města Prahy se alespoň letmo dotkneme šíře škály materiálů a uměleckých technik, na jejichž úplný výčet naše publikace nestačí.

Barokní památky shromážděné na výstavě a popsané v katalogu společně vyprávějí příběh o velké kulturní epoše, která se nedala spoutat ani zemskými hranicemi, ani mocenskými konflikty. Baroko nepředstavovalo jen výtvarný či architektonický sloh, ale celkový životní styl, který po traumatech třicetileté války přetvořil střední Evropu na křižovatku duchovních proudů a uměleckých idejí. Čechy a Bavorsko se staly kolem roku 1700 velkým staveništěm a uměleckou dílnou. Nové, dynamické a tvarově bohaté umění zformovalo svět našeho domova, neboť střední Evropa zůstává i přes propast čtvrtiny tisíciletí barokní krajinou.

Malířka, sochařka a ilustrátorka Věra Nováková (* 1928) v knize vypráví svůj životní příběh, který se odehrává na půdorysu zásadních historických zvratů 20. a části 21. století. Začíná prvorepublikovou rodinnou idylou, pokračuje přes válečné roky až k přijetí na AVU, odkud byla v roce 1949 na základě politického rozhodnutí studentské prověrkové komise vyloučena. Se svým mužem, malířem Pavlem Brázdou, zůstala prakticky až do roku 1989 bez možnosti vystavit či s veřejností konfrontovat svoje práce. „Malovala jsem, co jsem žila,“ říká v jednom z rozhovorů – a dokumentuje to nejen na svých „klíčových“ obrazech Tak končí sláva světa a Po konci, ale i třeba na své cestě ke křesťanství. Páteří vyprávění dnes pětadevadesátileté umělkyně jsou zveřejněné i dosud nepublikované texty včetně mnoha archivních dokumentů, zápisky z deníků a záznamy osobních rozhovorů, které jsou doplněné fotografiemi a reprodukcemi jejích výtvarných děl. Název odkazuje k Nietzscheho provazochodci, který se stal jedním z inspiračních motivů tvorby Věry Novákové.

knihovny v Praze.

Rukupisná i tištěná kniha jakožto vysoce kulturní objekt se během 16. století postupně infiltrovala do sociálně různorodého prostředí. Její působení bylo spjato s metropolí, s bohatými městy, městečky či vzdálenými kouty českého království, s představiteli nižší a vyšší aristokracie i duchovenstva, s měšťany nebo jednotlivci z lidových vrstev, ovšem ke čtení kvalifikovanými.

Rukopisná kniha měla privátní charakter, zatímco tištěné vydání se stalo široce obchodovatelným zbožím. Obě podoby textu chránila knižní vazba, jejíž exteriér mohl být povýšen individuálně pojatým slepotiskem, anebo naopak paušalizován sériovou výrobou.

Boj o volnou plochu průběžně obrací čtenářovu pozornost k celospolečenské mentalitě a osobnímu vkusu, a to proto, že slepotisk není totéž co ilustrace, která vždy závisela na textu. Slepotisk měl šanci odrážet způsob myšlení koncového zákazníka, soukromou preferenci i konfekční (masový) vkus, a to mnohem nápadněji než unifikovaná typografie.

Publikace stojí na pomezí knižní kultury a dějin umění. Zkoumá výzdobné koncepty slepotisku na knižních vazbách českého původu 16. století. Ukazuje se, že přístup knihvazačské dílny i přístup zákazníka k výzdobě byl ovlivněn skladbou nářadí (kolek, váleček, plotna), mentalitou nebo sociálním, finančním i vzdělanostním zázemím. Poněvadž se česká, převahou utrakvistická společnost nemohla dlouho zbavit závislosti na pozdně středověkém způsobu života, průvodní jev výzdobných konceptů tvořilo napětí mezi strachem z prázdnoty a volnou plochou. Od tohoto nového zjištění se odvíjejí otázky, do jaké míry byl český slepotisk 16. století proněmecký a zda je vůbec vhodné při jeho hodnocení paušálně uplatňovat renesanční kritéria.

Publikace doprovází výstavu Antonín Tomalík mezi svými, která se konala v Galerii výtvarného umění v Ostravě ve dnech 18. 10. – 31. 12. 2023.

V doprovodné publikaci k výstavě VÁCLAV RODEK / Metakódy se nachází komplexnější vhled do malířského uvažovaní Václava Rodka. Kurátor Jaroslav Michna se v sedmi podkapitolách věnuje formálně-obsahové analýze malířovy tvorby jako celku. Text doprovází zmenšené reprodukce obrazů, které mají být čtenáři nápomocné při výkladu formálních i námětových charakteristik. V publikaci se nalézá i další obrazový materiál, který obsahuje jak plátna prezentovaná na výstavě, tak i další, převážně nejsoučasnější malířovy práce. Druhý z textů, jehož autorkou je kunsthistorička a Rodkova kolegyně z ostravské Fakulty umění Hana Vorlová, má formu volnější eseje, která reflektuje malířovu osobnost a tvorbu.

Katalog mapuje komplexní tvorbu Jana Wojnara, umělce autodidakta, žijícího a tvořícího ve slezském Třinci. Wojnar se vedle Karla Adamuse, Dagmar Lasotové, Jiřího Šiguta, Martina Klimeše a Milana Lasoty řadí k silnému okruhu slezských konceptuálních umělců.

V rozsáhlém katalogu nalezneme kromě bohaté obrazové databáze Wojnarova díla, která je rozprostřena na celkem 252 stranách i odborné texty od editorky Heleny Musilové, Jiřího Valocha, Dáši Lasotové, Jiřího Pospíšila a Jiřího Jůzy. Mimo reflexe a interpretační texty, je v knize přetištěna i korespondence umělce s jinými autory jakými byli J. H. Kocman, Igor Zhoř, či Dalibor Chatrný. Jedna kapitola je věnována vzpomínkám Dagmar Lasotové. Samozřejmostí jsou životopisné údaje a fotografie z osobního archivu umělce. Silnou stránkou katalogu je kapitola s názvem Analýzy reality skrze fotografie, kde jsou Wojnarovy diagramy, studie a série fotografií popsány v krátkých textech. Skrze vysvětlující komentář se můžeme přiblížit k mentálním pochodům tohoto významného slezského umělce a proniknout hlouběji ke kořenům jeho konceptuálního přístupu.

Otto Stritzko byl ve svém životě spjatý s Vysočinou a Podyjím. K srdci mu však nejvíce přirostla Stará Říše, v níž žil šestačtyřicet let. Jaroměřický rodák si zde totiž přes odpor jejího otce vyvolil za manželku Marii Florianovou, jedno z dvanácti dětí Josefa Floriana. Byl tedy i otcem nedávno zesnulé Juliany Jirousové, rovněž výborné malířky a manželky Ivana Martina Jirouse, které je v knize, stejně jako její matce, věnována jedna z kapitol.

Fenomén Staré Říše se knihou prolíná ve Stritzkových textech, stížnostech i průšvizích, jakož i v bohaté korespondenci. Čtenář se tak potěší nejen krásou jeho obrazů a grafik, ale také svérázným a jadrným humorem.

Biblický text Zjevení sv. Jana, zvaný Apokalypsa, a s ním spojená vizuální představivost zahrnovaly již od středověku dva póly. Na jedné straně líčení apokalyptických pohrom a zkázy světa asociovalo zkázu v přeneseném slova smyslu a s apokalypsou byly spojovány společenské krize, otřesy a válečné hrůzy. Na straně druhé text vrcholí silným tématem naděje. Apokalyptické vize tak zahrnovaly i obrazy nového světa, obnovy společnosti a útěchy pro jednotlivce. Kniha představuje širokou škálu inspirací knihou Zjevení ve výtvarném umění od středověku až do současnosti. Zaměřuje se především na díla vzniklá v českých zemích, avšak pozornost věnuje i zahraničním pracím, které byly na tomto území přítomné a měly určitý ohlas. Kromě klasických cyklů ilustrované Apokalypsy (Karlštejnská Apokalypsa, Albrecht Dürer) či kontrastních motivů Posledního soudu a vizí nového světa, zpřítomňuje podoby obou pólů tématu v moderním a současném umění (Jan Koblasa, Václav Boštík, Pavel Nešleha, Josef Bolf ad.). Úzce výběrově jsou prezentovány i ohlasy Apokalypsy v hudbě a literatuře, a to prostřednictvím okruhu českého undergroundu v době tzv. normalizace, v němž hrála apokalyptická symbolika významnou roli.

Kniha je koncipovaná jako doprovodná publikace ke stejnojmenné výstavě, pořádané ÚDU v Západočeské galerii v Plzni (říjen 2023 – březen 2024).

Obsahem publikace je soubor tapiserií, výjimečné kvality, datovaných do 2. poloviny 16. až 18. století, ze sbírkových fondů Státního zámku Náměšť nad Oslavou. Jednotlivé kapitoly se zabývají historií sbírky, ikonografickým rozborem artefaktů, jejich materiálovou analýzou a detaily použitých technologií. Závěrečná kapitola je věnovaná preventivní i kurativní péči o tapiserie.

Čalounění představovalo v aristokratických interiérech všech slohových období velmi významnou součást celkového vybavení. Rozmanitost materiálu dává čalouněným prvkům, mezi něž zahrnujeme sedací nábytek, lože, draperie i tapety, schopnost vytvářet intimní a pohodlné prostředí, ale rovněž interiér zateplit a dodat prostředí patřičnou reprezentativnost a eleganci. Nejrůznější druhy čalounů byly velmi početně zastoupenou složkou mobiliáře a v řadě případů potvrzovaly svým luxusem i cenou společenské postavení majitelů. Čalounění v podobě tapet, sedacího nábytku i loží udávalo často zásadní výraz interiéru svým tvaroslovím, a především dominantní barevností. Textilie včetně čalounění byly v pravém slova smyslu „mobiliářem“, neboť se daly poměrně snadno přemísťovat z jednoho sídla na druhé a vytvářet tak majiteli pocit důvěrně známého útulného prostředí. Měnící se módní požadavky společně s křehkostí a zranitelností materiálů čalounění však zapříčinily jejich častou likvidaci. S výjimkou těch nejcennějších artefaktů, mezi něž patřily například textilie vázané na rodové či historické události, byly poškozené tkaniny velmi prakticky měněny za nové. Proto jsou ukázky původního čalounění ze starších období nesmírně cennými artefakty, které svědčí o vybraném vkusu uživatelů i skvělých řemeslných kvalitách tvůrců a inspirují nás i v současnosti. První část publikace přináší stručný průřez historií a typologií produktů čalounického řemesla, doprovázený velmi bohatou obrazovou přílohou, sestávající z fotografií autentického mobiliáře i dobových ilustrací. Reálné příklady doplňují ukázky z dobových inventářů. Další část knihy je věnována podrobnému výčtu materiálů, pomůcek a nářadí používaných v historii pro čalounické práce. 

I památkáři mají své velké příběhy. Jeden z těch, který si mezi lety 1919 a 1989 předávali z generace na generaci, reagoval na dlouhodobou snahu technické inteligence, vedení státu a nemalé části širší veřejnosti o zbudování vodních děl na Vltavě. Reakce na mnohokrát modifikovaná vládní rozhodnutí obětovat rozsáhlá území vltavských údolí ve prospěch dobově podmíněné představy o zajištění budoucího civilizačního rozvoje je možné vnímat jako prubířské kameny tuzemské památkové péče. Zánik nanejvýš krásné krajiny památkáře motivoval nejen k obecně pojatému upozorňování na nebývalé množství kulturních i přírodních ztrát, ale i konkrétním iniciativám směřujícím k záchraně alespoň těch nejvýznamnějších památek. Některé snahy ztroskotaly (např. pokusy o zachování kostela v Dolní Vltavici, roubené hospody v Živohošti či farního areálu v Purkarci), některé hodnoty se podařilo ochránit alespoň z části (např. přenesení kostela v Červené nad Vltavou, zajištění podloží zámku Orlík a hradu Zvíkov), jiné byly po mnoha peripetiích korunovány úspěchem (např. záchrana a zabezpečení ostrova sv. Kiliána u Davle, zahrázování zámku v Kolodějích nad Lužnicí či transfer řetězového mostu z Podolska do Stádlce). Metodicky je této knize blízké prolínání makro- a mikrohistorického výzkumu, snaží se proto o zachycení proměn momentálních strategií opakujících se vyjednávání mezi památkáři, státními a krajskými úředníky a vodohospodáři.