Kunst

Katalog je pro nejširší veřejnost určeným výstupem výsledků záchranného archeologického výzkumu probíhajícího v letech 2017 až 2018 a 2019 až 2021 v historickém centru Ostravy na ploše šesti původních středověkých parcel. Jednalo se prostor zvaný Lauby patřící mezi nejlukrativnější místa již od založení města v poslední třetině 13. století až do poloviny 19. století. Poté význam lokality upadá, postupně se zde objevují pohostinská zařízení nejnižší kategorie. Historie místa končí demolicí domovního bloku v 60. letech 20. století.

Vedle obvyklého katalogu nálezů získaných během archeologického výzkumu publikace postihuje na příkladu nejlépe prozkoumané parcely čp. 54 vývoj zástavby od původní středověké, dřevohliněné až po zděnou. Poznání se opírá nejen o výsledky archeologického výzkumu, ale také přírodovědné analýzy (např. archebotanika, paleoparazitologie) a stavebněhistorický průzkum. Cílem publikace je snaha o co nejkomplexnější uchopení tématu vývoje městského bloku, čemuž odpovídá i široký autorský kolektiv, jež spojuje odborníky z nejrůznějších vědních oborů.

České Budějovice patří k městům, která byla už od začátku 17. století často kreslena a malována mnoha umělci za použití různých výtvarných technik. Kreslíři a malíři se soustředili buď na půvabné panorama celého města, nebo na jednotlivé významné budovy. Zanechali esteticky přitažlivé a dokumentárně nesmírně cenné svědectví o podobě Českých Budějovic v době před vynálezem fotografie. Vůbec poprvé jsou všechny budějovické veduty soustředěny v jedné knize, kvalitně reprodukovány a doprovozeny komentářem. Průvodní slovo zdůrazní jedinečnost starých vyobrazení i okolnosti jejich vzniku. Kniha obsahuje zhruba 130 vedut, malovaných obrazů, výřezů z map a grafických listů až do třetí čtvrtiny 19. století.

Kniha shrnuje vývoj zbroje především u elitních vojáků - rytířů ve středoevropském prostoru v letech 1200-1420. V této době dochází k rychlému technologickému rozvoji, který lze charakterizovat jako přechod od kroužkových, přes kombinované až po rané plátové zbroje. Tento vývoj je prezentován na základě srovnání všech typů pramenů, mj. historických, archeologických či muzejních exponátů. Publikace obsahuje přehledové tabulky chronologického vývoje jednotlivých částí zbrojí, obrázky a fotografie originálních exemplářů i kvalitních replik pro lepší představu čtenáře o jejich vrstvení a funkcionalitě.

Olomoucká fotografka Milena Valušková prošla během svého života snad všemi oblastmi fotografie. Od konce šedesátých let se profesně věnovala klasické ateliérové fotografii, kdy se v tzv. komunálním ateliéru specializovala na portréty dětí. V sedmdesátých letech absolvovala krátkou, ale nenahraditelnou zkušenost na ústavu soudního lékařství, kde fotografovala oběti násilných činů i tzv. předměty doličné pro soudní jednání. Podobně spolupracovala i s olomouckou lékařskou fakultou na přípravě studijních materiálů a dokumentovala i vědecko-výzkumné projekty. V letech 1977 až 1983 vystudovala obor umělecká fotografie na Filmové akademii múzických umění v Praze. V osmdesátých letech působila jako fotografka v olomouckém středisku Státní památkové péče a ochrany přírody. Její tvorba se rozpíná od dokumentu až po mnohovrstvenaté krajinné studie a technicky komplikovaná zátiší.

Kniha Kubát, cesta za správnou hračkou přináší životní příběh zřejmě posledního žijícího odborníka z řady těch, kteří po desetiletí, anonymně a bez zájmu veřejnosti, stáli u zrodu fenoménu české poválečné hračky. Její podobu, funkci a význam, v návaznosti na slavnou tradici krušnohorské lidové hračky, filozofii družstva Artěl a výmarské školy Bauhaus, ukotvili a definovali ti, kteří dokázali, že se česká hračka stala celosvětově respektovaným fenoménem.

Václav Kubát (*1934) se emancipací moderní české dřevěné hračky zabýval celoživotně, proto je jeho život zároveň výbornou ilustrací nejen života české dřevěné hračky, ale i řemesla jako takového, jeho peripetií a vývoje. Před očima nám s filmovou přesností vyvstane anabáze talentovaného venkovského chlapce, který se vyučil a vystudoval ve školství poválečného Československa a za tehdejších politicky a ideologicky deformovaných podmínek. Poznáme historii Krušnohoří, jeho slávu, tradici i zánik mnoha hračkářských dílen a továren po roce 1945, posléze i po roce 1990, a snahu o „renesanci“ a navrácení české hračky z přírodních materiálů do současného života po roce 2000.

The exhibition guide published to accompany the eponymous exhibition presents Czech artists who aligned with the so-called L´École de Paris (School of Paris) within the broader framework of this international community in Paris in the years 1918-1938. The most prominent artists on the interwar art scene in Paris included Georges Kars, Otakar Kubín / Othon Coubine, and František Zdeněk Eberl. The exhibition and guide therefore focus chiefly on these three artists, whose output is examined in the context of the Paris art scene of the time. Their cretaions are presented along with the artworks of their friends and contemporaries, including Amedeo Modigliani, Suzanne Valadon, Maurice Utrillo, Chana Orloff, Jules Pascin, and others. The presentation of their work is complemented by several probes into the Parisian artistic milieu, such as the Galerie Berthe Weill and various art salons; another chapter is devoted to the relationship between Othon Coubine and his collector Leo Stein. The book contains a list of works on view.

The book examining the work of Pablo Picasso, Grey Head (Dora Maar) of 1941, opens the new edition series Three Perspectives on One Artwork issued by the Collection of Art after 1945 of the National Gallery in Prague. This series focuses on the current reception of works and methodological perspectives. The artwork is part of a portrait series dedicated to the photographer Dora Maar, who was Picasso’s life partner from the mid-1930s. She became a symbol of the "weeping woman" in his paintings, under the weight of historical events, as well as her toxic relationship with the artist. The publication aims to sensitively introduce Dora Maar and present Picassos work within the context of the postwar art collection and the journey the artwork took to arrive at the NGP. The research texts examine the painting within the context of private collections and outline the importance of Picasso’s legacy for postwar art in Czechoslovakia.

Odhalte fascinující svět uměleckého portrétu. Prostřednictvím děl ze sbírek NGP poznáte proměny zobrazení i různorodé výtvarné vyjadřovací prostředky používané ke znázornění lidské tváře a těla napříč staletími. Proč lidé odpradávna toužili trvale zachytit svoji podobu, náladu či hnutí mysli? Zkuste nalézt odpovědi, inspiraci a zajímavé souvislosti pomocí tohoto nového obrazového atlasu.

První komplexní monografie českého sochaře a vizuálního umělce Matěje Franka ( 1989-)přestavuje jeho volnou tvorbu, participativní i interaktivní projekty. Frank se opakovaně vrací k tradičním materiálům (dřevo, kov, papír) a základním otázkám, soustředí se na osobní prožitek a jeho sdílení. Vedle sochařské práce je spojen především se zvukovým uměním a kresbou. Statický objekt s pomocí performativních forem oživuje a nabízí reflexi, činí součástí veřejného prostoru. Zájmu o něj odpovídá také enigmatický název publikace, připravené v souvislosti s monografickou výstavou autora (Opava, CZ, 2024). Pohybuje se dlouhodobě v mezinárodním prostředí, pobývá ve Vídni.

Výpravná monografie Elišky Rožátové ukazuje její odvážně experimentující dílo – sklářskou tvorbu charakteristickou expresivním způsobem propojování skla s kovem i dalšími materiály, návrhy a realizace v architektuře (mozaiky a vitráže), instalace v krajině reagující na přírodní procesy, a také její dosud málo známou, avšak výraznou malířskou tvorbu. Tato kniha je prvním komplexním zpracováním jejího vrstevnatého a v mnoha směrech novátorského díla z let 1964–2024.

Kolektivní monografie sestávající z třinácti kapitol vznikla v editorské koncepci Ladislava Jacksona (FaVU VUT, Společnost pro queer paměť). Publikace vychází z předpokladu, že existují a v minulosti ještě více existovaly strukturální nerovnosti a diskriminace neheterosexuálních lidí ve společnosti. Jejich životní zkušenost, kdy se museli vyrovnávat s odmítnutím svého přirozeného sociálního prostředí, systému, politiky, státu a jeho institucí, je nezanedbatelným, a dokonce nenahraditelným zdrojem kulturní produkce. Kapitoly knihy rozdělené do čtyř oddílů ukazují interpretaci předmětů, textů, obrazů a designu, které je možné číst jako queer. Do popředí vystupuje časovost takového čtení a nutnost přehodnotit kanonická kvalitativní měřítka vysoké kultury. Dále se autoři zabývají otázkou, nakolik je možné spojovat životní soukromí (sociální a sexuální) s uměleckou i literární tvorbou, nakolik je queer životní zkušenost výhodou a nakolik handicapem profesního úspěchu. Proč je na jedné straně nedílnou součástí čtení a interpretace tvorby neheterosexuálních lidí, ale současně není mezi tvorbou a životními okolnostmi kauzální vztah.

Publikace Čeští fotografové ve sbírce NTM - Vladimír Jindřich Bufka, Josef Binko, Rudolf Paďouk, Karel Šmirous má za cíl podrobněji přiblížit tvorbu těchto čtyř fotografických osobností. Obsahuje nové poznatky, představuje jejich fotografickou i publikační tvorbu, jejich případné zapojení do organizované amatérské fotografie či propagaci jejich díla na veřejnosti formou přednášek, soutěží či výstav. Jako důležitý zdroj informací jsou doplněné recenze dobových autorů. Řada fotografií vystihuje nejen tvorbu těchto autorů, ale také přibližuje představu o tvorbě fotografů na přelomu devatenáctého a dvacátého století obecně. V případě Rudolfa Paďouka se jedná o první širší studii, která o něm byla sepsána.

Průvodce památkou představuje jednu z nejvýznamnějších vil meziválečného Brna, zapsanou na prestižním seznamu světových ikonických domů 20. století Iconic Houses. Vilu navrhl pro rodinu židovského textilního továrníka Alfreda Stiassni známý brněnský architekt Ernst Wiesner. Stavba byla realizována mezi léty 1927 až 1929. Ačkoliv zvenčí vila odpovídá puristickému stylu architekta, uvnitř si rodina prosadila prvorepublikový luxus, ve kterém nechybí reprezentativní salonky s bohatým dřevěným obložením, mramorovými krby, štuky a vybavené historizujícím nábytkem. Součástí je také rozlehlá lodžie, která se otevírá do více než tříhektarové zahrady, ve které najdeme například funkční tenisový kurt či bazén.

Pozornost je věnována osobnosti architekta Wiesnera a jeho nejznámějším stavbám, historii rodiny Stiassni a vývoji jejich podnikání, ale také vilovým interiérům či rozlehlé zahradě. Popsána je i doba poválečná, kdy byl dům využívaný jako vládní vila. Kniha obsahuje bohatou obrazovou přílohu s dosud nepublikovanými rodinnými fotografiemi či akvarely.

Severočeské zámky Ploskovice a Zákupy spojuje stejná historie od roku 1663, kdy se staly vlastnictvím jednoho majitele. Významným pro obě sídla bylo období, kdy patřila Anně Marii Františce velkovévodkyni Toskánské. Tato činorodá šlechtična nechala přestavět zákupský zámek ve velkolepý barokní areál, v Ploskovicích pak v blízkosti staršího objektu vybudovala zámek zcela nový.

Na počátku 19. století nastává pro oba objekty nejvýznamnější etapa jejich dějin, a to, když se dostaly do vlastnictví panovnického rodu Habsburků. V roce 1818 se Zákupy i Ploskovice staly součástí vévodství Zákupského, uděleného Napoleonovu synovi Orlíkovi. Zásadní pro oba zámky byl rok 1848, kdy rakouský císař a poslední korunovaný český král Ferdinand Dobrotivý předal vládu svému synovci Františku Josefovi I. Ferdinand a jeho manželka Marie Anna Karolína si následně za svou rezidenci zvolili Pražský hrad a zámky v Ploskovicích a v Zákupech začali využívat jako svá venkovská sídla. 

Jaroslav Ježek je nejznámější postavou novodobé historie výroby československého porcelánu. V porcelánovém průmyslu začal pracovat roku 1949 během své studentské praxe, první porcelánkou, v níž působil, byla Thunská továrna v Klášterci nad Ohří. Po spojení všech československých porcelánek v národní podnik Karlovarský porcelán působil Jaroslav Ježek ve Vývojovém závodě Lesov, kde pod jeho vedením připravoval tým skvělých řemeslníků prototypy pro následnou sériovou výrobu. Navržené a vyvzorované soupravy i plastiky reprezentovaly československou porcelánovou výrobu na mezinárodních výstavách a veletrzích nebo byly přihlašovány do soutěží průmyslového designu, kde pravidelně získávaly nejvyšší ocenění. Nejpopulárnějšího uznání se Jaroslavu Ježkovi dostalo na Expo ’58 v Bruselu, kde jeho souprava Elka a plastiky hřebečků patřily do kolekce oceněné Grand Prix a zlatou medailí. Prostřednictvím jeho porcelánových tvarů lze prakticky sledovat celý umělecký vývoj československé porcelánové soupravy i plastiky po celé velmi dlouhé období od 50. až do 90. let dvacátého století. Z jeho úspěchů, ale i každodenních snah zachycených v pracovních zápisnících lze získat představu o běžné praxi a životě v československém porcelánovém průmyslu.