Kunst

Navzdory mnohým publikacím mají dějiny Národního muzea i nadále bílá místa, o nichž víme jen málo. Dosud jsme například neměli povědomí o prvních darech starožitných předmětů, shromažďovaných po založení muzea v roce 1818. Dlouho se totiž nevedly řádné knihy přírůstků. Tento hendikep nyní zčásti napravuje práce PhDr. Lubomíra Sršně, dlouholetého kurátora sbírky obrazů a soch. Jeho kniha představuje přes 70 uměleckých předmětů získaných v letech 1818–1828, identifikovaných díky využití dosud opomíjených pramenů. Přináší i informace o prvních dárcích. A konstatuje, že prvotní sbírka starožitností, dosud považovaná za malou a bezcennou, obsahovala i mimořádně kvalitní umělecká díla. Mnohá z nich jsou zde publikována poprvé.

Kniha přináší výbor z korespondence, kterou Vladimír Boudník (1924–1968) adresoval přátelům v letech 1952–1968, tedy až do své smrti. Navazuje na svazky edice Vladimír Boudník a přátelé, vydané galerií Ztichlá klika. Boudníkovy dopisy vynikají mimořádnými literárními kvalitami, jsou rovněž cenným svědectvím o osobnosti a životě tohoto výjimečného tvůrce v době padesátých a šedesátých let 20. století a také pronikavou reflexí společenského a uměleckého prostředí a kulturního provozu. Korespondenci volně provázejí fotografické portréty Vladimíra Boudníka a výběr jeho výtvarných prací.

Vladimír Boudník a přátelé: Milan Albich – Egon Bondy – Zdeněk Bouše – Milan Bubák – Bohumil Flora – Josef Hampl – Bohumil Hrabal – Eliška Hrabalová – Jindřich Chalupecký – Čestmír Janošek – Oldřich Jelínek – Luboš Jína – Jan Koblasa – Jiří Kolář – Eduard Ovčáček – Jaromír Pergler – Marie Reegenová – Jan Steklík – Vladimír Stračovský – Jiří Svoboda – Stanislav Vávra – a další

Publikace Zlatý řez II přináší ucelený obraz rozmanité činnosti Galerie KODL v letech 2020–2024. Galerie, jejíž aktivity dalece přesahují roli tradičního aukčního domu, tak naplňuje svůj dlouhodobý cíl stát se výraznou kulturní institucí. Kniha také představuje práci s galerií úzce propojených firem Artslimit a KodlContemporary.

Hlavní část publikace tvoří pečlivě vybraná kolekce 170 uměleckých děl, která ve sledovaném období významně rezonovala nejen na českém, ale i na mezinárodním aukčním trhu. Každé dílo je přiblíženo odborným textem, přičemž v řadě případů jsou odhaleny dosud nepublikované osobní příběhy, které jednotlivé obraty provázejí od jejich vzniku až po současnost.

Publikácia prezentuje tvorbu Júliusa Schuberta (1888, Bratislava – 1947, Bratislava), bratislavského rodáka, člena a predsedu Bratislavského umeleckého spolku, ktorý v rokoch 1920 – 1945 zohrával významnú úlohu v organizačnej i výstavnej činnosti spolku. Jej cieľom je prostredníctvom nového kunsthistoricékého výskumu v plnom rozsahu predstaviť doteraz nepoznanú umeleckú tvorbu Júliusa Schuberta a zároveň kontextuálne pre¬pojiť jeho rozsiahle profesijné pôsobenie s komplexným obrazom výtvarného života v mestskom prostredí prvej polovice 20. storočia. Jednotlivé tematické okruhy, úzko prepojené s mestom Bratislava, sú bohato sprevádzané obrazovým materiálom.

Věnceslav Černý (1865–1936) byl poutníkem mezi příběhy; mezi historií a legendou, mezi dobrodružnými romány, pohádkami a světem divadla. Jeho ilustrace k Jiráskovým Starým pověstem českým, příběhům Karla Maye, Julia Verna či Henryka Sienkiewicze patří bezmála k ikonickým. Věnceslav Černý tvořil v době, kdy se rodila moderní česká knižní kultura - a stal se jedním z jejích určujících hlasů. Svým realistickým rukopisem a smyslem pro příběh výrazně ovlivnil nastupující generaci ilustrátorů, včetně Zdeňka Buriana, který jej označoval za jeden ze svých zásadních vzorů. Tato monografie přináší první ucelený pohled na Černého život a dílo. Představuje jeho rozsáhlé soubory uložené v Památníku národního písemnictví, v Národním muzeu, ale také ve Vlastivědném muzeu a galerii v Železnici a z části zachycuje i jeho méně známou volnou tvorbu z veřejných i soukromých sbírek. Kniha vychází u příležitosti 160. výročí narození Věnceslava Černého.

František Kupka a karikatura v Paříži 1900.František Kupka and caricature in Paris 1900. František kupka et le dessin satirique a Paris 1900.

This exhibition is part of a series of exhibitions dedicated by Museum Kampa to the themes, aspects, and contexts of the work of František Kupka. The last in the series was the 2017 exhibition Neighbours in Art: Marcel Duchamp, Raymond Duchamp-Villon, Jacques Villon and František Kupka, and in 2018, on the centenary of the founding of the Republic, the exhibition František Kupka: Legionnaire and Patriot. This year’s exhibition will present the artist’s work during the “golden age” of satirical magazines. Although Kupka is primarily known as one of the first to step towards non-figurative art, his satirical work, at first glance diametrically opposed to his later concepts, is in many aspects a substantial part of the artist’s oeuvre.

Adolf Matura (1921–1979), výrazná osobnost československého sklářského umění a designu, se zásadně podílel na podobě užitkového a dekorativního skla padesátých až sedmdesátých let minulého století. Studoval v ateliéru profesora Karla Štipla na pražské Uměleckoprůmyslové škole. Po krátkém působení jako samostatný rytec skla začal v roce 1952 působit jako designér v Ústředním výtvarném středisku pro průmysl skla a jemné keramiky. Se svými návrhy se zúčastnil významných mezinárodních přehlídek užitého umění XI. Trienále v Miláně v roce 1957 a světové výstavy Expo 58 v Bruselu. Roku 1959 se stal vedoucím výtvarníkem oboru skla v nově vzniklém Ústavu bytové a oděvní kultury (ÚBOK) v Praze. Jako zkušený designér vytvořil množství návrhů foukaného, broušeného i hutně tvarovaného skla, především se ale zaměřil na sklo lisované, jehož vývoj progresivně ovlivnil jak z výtvarného, tak z technologického hlediska.

Kniha představuje Maturovu tvorbu od raných autorských ryteckých prací, které v letech 1957 až 1960 úspěšně reprezentovaly moderní československé sklo na mezinárodních výstavách užitého umění a skla, po sochařsky řešené lisované vázy z let šedesátých a sedmdesátých, jimiž podstatně ovlivnil a obohatil výtvarnou podobu sériové produkce užitkového i dekorativního skla.

Ucelené, mnohovrstevnaté a osobité umělecké dílo Josefa Čapka svázané do čtyř svazků sběratelské série, které se zdaleka vyjímají mezi běžnými knihami o výtvarném umění. Je to vůbec poprvé, kdy je Čapkova výtvarná tvorba zpracována v takovém detailu, pečlivě, znalecky a s unikátním grafickým zpracováním. Po prvním svazku, který obsáhnul Čapkovu tvorbu volné kresby, následoval díl druhý, věnovaný kresbě užité, jenž zahrnuje ilustraci, karikaturu či scénografické návrhy. Na něj navázal nejobsáhlejší třetí díl, který zmapoval Čapkovu tvorbu na poli malby.

Nyní přichází nakladatelství 8smička s posledním, čtvrtým dílem, zabývající se grafickou prací. Soubor dvou svazků obsahuje detailní katalog téměř 925 položek s barevnými náhledy jednotlivých prací, doprovázený celostránkovými reprodukcemi a monografickou studií. Kniha vychází v limitované edici v nákladu 888 kusů, a je nezbytným přírůstkem do knihovny každého milovníka výtvarného umění a obdivovatele uměleckého génia Josefa Čapka.

Die Reichenberger Kunstszene in der ersten Hälfte des 20. Jahrhunderts.

Název publikace a stejnojmenného výstavního projektu Argonauti ideálu vychází z dobového citátu publikovaného Erichem Posseltem v roce 1912 v krátkém pojednání k pozici kultury v Liberci, který se díky prudkému průmyslovému rozvoji na sklonku 19. století pozvolna stával významným regionálním centrem. Kniha sama je rozdělena do tří hlavních okruhů. Hlavní stať vychází z analýzy dobového archivního materiálu a je prvním uceleným zpracováním stavu výtvarného umění spojeného s Libercem v době od počátku 20. století do rozbití Československa Mnichovskou dohodou. Hlavní snahou je upozornit na limity a výzvy místní výtvarné kultury napříč sledovaným obdobím. Zasazuje je do širšího kontextu a srovnává místní situaci s centrem. Text se zabývá výstavami, jednotlivci, filmem. Nejdůležitější uměleckou aktivitou byla činnost skupiny Oktobergruppe (1922–1927). Rekonstrukce její výstavní činnosti tvoří druhý oddíl knihy. Ve třetí části pak čtenář najde rozšířené medailony jejích 11 členů (Alfred Dorn, Erwin Müller, Rudolf Karasek, Alfred Kunft, Hans Thuma, Edith Plischke, Richard Fleissner, Karl Kaschak, Wenzel Franz Jäger, Johannes Watzal a Wilhelm Srb-Schlossbauer). 

Tvorbu Josefa Šímy z 20. a 30. let 20. století charakterizuje prolínání různých sfér a konfrontace odlišných „světů“, což se stalo výchozím bodem tematického zaměření tohoto projektu.

Začalo to inspirativním setkáním jeho rodného prostředí s Francií, kde Šíma žil od roku 1921, což předznamenalo jeho postavení „mezi“. Toto postavení se projevuje v různých aspektech jeho tvorby – například v jeho vědomém překračování vymezených hranic avantgardy směrem ke klasickému malířství, v odlehčování „vážného“ umění humorem či podněty z komerční sféry a populární kultury, a v čerpání poznatků z vědy a myšlenek z filozofie.

Hlavním „mezisvětem“ je však jedinečné propojení výtvarného umění s principy poezie, které si zaslouží podrobnější analýzu než jen obecné poznámky. Základem pro interpretaci Šímových děl se tak proto vůbec poprvé staly konkrétní a faktické analýzy poetického jazyka, jak je prezentoval člen Pražského lingvistického kroužku Roman Jakobson, doplněné o radikální koncepce poezie z první poloviny 20. století.

Publikace se skládá z několika rozsáhlých studií, bohatě doplněných ilustracemi.

Monografie malíře Michala Tomka, který se řadu let věnoval restaurování vzácných maleb v ČR i zahraničí a od roku 2000 už výhradně vlastní tvorbě. Je autorem více než 300 obrazů s temně groteskní tématikou, které byly prezentovány již na desítkách autorských i skupinových výstav.

Kniha, jako první svého druhu, shrnuje veškeré doposud známé i nově zjištěné poznatky o historii i současnosti veřejně přístupných pražských bronzových soch, pomníků a vybraných pamětních desek. Především těch děl, která se nacházejí na území Pražské památkové rezervace a zčásti i v jejím okolí.

U každého díla je uvedeno, kdo a kdy jej vymodeloval, kdo a kdy ho, pokud to bylo možné zjistit, v bronzu odlil, kdo a kdy řešil jeho architekturu, kdy bylo dílo odhaleno a předáno veřejnosti apod. V tomto směru napravuje některé omyly v dosavadní literatuře a doplňuje fakta scházející.

Koncem šedesátých let podnikl psychiatr Stanislav Drvota ve spolupráci s historikem umění Janem Křížem světově výjimečný výzkum zabývající se vztahem umělecké tvorby a neurózy, v němž navázal na čtyři psychologické typy Carla Gustava Junga. V roce 1973 ho shrnul do knihy Osobnost a tvorba, analyzující život a tvorbu dvaceti pěti autorů, z nichž se většina v období normalizace ocitla na indexu. K tématu se Drvota vrátil s patnáctiletým odstupem, když v roce 1984 předložil k získání titulu doktora věd druhý díl své práce, do nějž zahrnul tytéž autory. Vznikl tak nesmírně živý celek, přitažlivý pro odborníky a čtivý pro laiky, podrobně vypovídající o stavu českého výtvarného umění od šedesátých do osmdesátých let minulého století.

Zatímco tvorbě a zčásti i životu nejvýznamnějšího symbolisty v českém výtvarném prostředí Františka Bílka bylo dlouhodobě věnováno mnoho pozornosti, umělcova rodinná historie, odvíjející se na pozadí třeskutého 20. století, zůstávala doposud stranou odborného zájmu o „bílkovskou tématiku“. Tohoto dluhu se ujal autor této publikace, který v průběhu deseti let uskutečnil detailní výzkum v tuzemských i zahraničních archivech. Výsledkem je podrobně zpracované téma osudů Bílkovy rodiny

Kniha je určena obyvatelům města Chrudim, turistům, ale také milovníkům historie a památek, učitelům, studentům a dalším zájemcům. Je věnována sakrálním stavbám v Chrudimi a jejich památkám.

Publikace, obsahující více než tisíc fotografií, má dvě části. V jednotlivých kapitolách první části jsou popisovány všechny chrudimské kostely a kaple pocházející z různých období, počínaje gotikou. Arciděkanský kostel Nanebevzetí Panny Marie byl založen ve 14. století, stejně tak kostel sv. Kateřiny a dnes už neexistující kostel sv. Jana Křtitele. Beze stop zmizel starý dominikánský kostel Panny Marie, který byl zbořen již v roce 1421. Z gotiky pocházejí i první zmínky o kostele Povýšení svatého Kříže. Roku 1521 byl dostavěn hřbitovní kostel sv. Michaela, v roce 1665 byl vysvěcen kapucínský kostel sv. Josefa, dnešní Muzeum barokních soch. Z roku 1890 je evangelický kostel, Husův sbor byl postaven v roce 1935. Během 17. až 20. století vzniklo ve městě několik kaplí, většina z nich již zanikla.

Každá kapitola knihy začíná stručnou historií objektu a pokračuje po­ pisem jeho jednotlivých památek. Celkem je v knize uvedeno více než sedm set památek – obrazů, soch, oltářů, liturgických předmětů, ná­ hrobníků, architektonických prvků a podobně.