Zeitgeschichte

Příběh doktora Hartmana – skutečný a přitom neuvěřitelný životní osud židovského lékaře, který přežil holocaust zásluhou prosté venkovské rodiny, která ho 892 dny ukrývala ve svém domku na Kdyňsku.

Na pozadí hodně složitých středoevropských dějin první poloviny dvacátého století autorka přibližuje život v celé naší tehdejší společnosti a také v místě na Kdyňsku, události každodenní, sváteční i výjimečné. Mezi těmito událostmi žije doktor Hartman; ten od roku 1935 ve Kdyni prožívá svůj čtvrtstoletý osud mezi význačnými rodinami i mezi prostými lidmi – ty všechny léčí. Má také svoji původní židovskou rodinu, matku a tři sestry, o jejíchž předválečných a válečných osudech se v knize dovídáme do posledních podrobností. Text je doplněn více než stovkou fotografií a dokumentů, z nichž většina nebyla dosud veřejně publikována.

Předložený 3. díl badatelského projektu zaměřeného na čs. západní letce, kteří krátce po návratu z války volili po únoru 1948 druhý britský exil v důsledku nástupu komunistického režimu, nabízí opět osudy těch, jimž se podařilo podruhé vstoupit řad britského Královského letectva. Navazuje abecedně na dva předchozí svazky jmenným pořadím v rozsahu písmen M – S. Naši exiloví letci se v RAF za studené války uplatnili v letových zařazeních u stíhačů i bombardérů, též u pobřežního letectva, v záchranné službě, fotoprůzkumu, dopravě, ve výcviku a v neposlední řadě při testování a přeletové činnosti. V pozemní branži se jim pak nabízely pozice v řízení letového provozu či široké administrativě. Mimo služby na britských ostrovech je v rámci závazku očekávala též služba v zámořském přidělení – od Afriky, přes arabské posty, Středomoří až po Dálný východ.

Pátý svazek Sebraných spisů Karla Kosíka zahrnuje texty, které vznikaly v šedesátých a devadesátých letech minulého století. Jádro svazku tvoří úvahy, projevy, polemiky a rozhovory úzce či volněji související s událostmi československého roku 1968. Jejich vůdčím motivem je vědomí novodobé krize základního vztahu ke skutečnosti: analýza příčin a projevů této krize, stejně jako východisek z ní. Kosík v nich uvažuje například o vztahu morálky a politiky, individua a "velkých" dějin, socialismu a demokracie, ale zamýšlí se také nad smyslem politiky, nad samotnou ideou a realitou socialismu nebo nad funkcí vědy a techniky v moderních společnostech. Mimoto přemítá o osudu malých národů a ideji střední Evropy. Své úvahy rámuje reflexemi politického dění v Československu šedesátých let, jehož byl v roce 1968 nejen pozorovatelem, nýbrž zároveň aktivním účastníkem. Svazek uzavírají pozdní eseje z devadesátých let, v nichž Kosík hodnotí rok 1968 s odstupem a obohacuje svoji dřívější diagnózu krize moderní doby o nové postřehy.

Kniha přináší detailní pohled na proměnu města v poválečném období, tedy v době spojené s velkými architektonickými a urbanistickými změnami. Součástí publikace jsou i četné dosud nezveřejněné fotografické snímky, unikátní plány a mapové listy, dokumentace nerealizovaných projektů a též seznam zaniklých objektů. Kniha je rozdělena do několika částí, jež jsou věnovány historii vybraných předměstí a objektů. Avšak text nenabízí pouze obecný historický přehled, ale také hlubší pohled na to, jaké náklady, jaká práce a lidské úsilí stály za proměnou městské zástavby. Autor se v závěrečné části zaměřuje na finanční aspekty přestavby a uvádí detailní údaje o výkupech pozemků, demolicích i výstavbě nových budov. Tento historický náhled je cenným zdrojem pro všechny, kdo se zajímají o historii Chomutova či urbanistický vývoj českých měst ve 20. století.

Jak se bydlí lidem v Praze? Proč bydlí zrovna tam, kde bydlí, a kolik je to stojí? A budou chtít žít v Praze i v budoucnu? Odpovědi na tyto otázky se přímo „do terénu“ vydali hledat kurátor Centra architektury a městského plánování (CAMP) Eugen Liška a fotograf Vojtěch Veškrna. Výsledkem jejich práce je fotografický průvodce obsahující několik desítek příběhů z nejrůznějších pražských čtvrtí a domácností. Příběhy jsou to poutavé i jedinečné a dohromady skládají pestrou mozaiku města. Od domů přes byty po stany, od centra přes sídliště po satelity, od bydlení vlastnického přes nájemní po sdílené – kniha Domy, byty, lidi vás provede labyrintem bydlení po niti lidského života.

Publikace přináší obsáhlé svědectví o represích vůči československým občanům a krajanům v Sovětském svazu v období druhé světové války. Postihly tisíce uprchlíků z Podkarpatské Rusi, stovky protektorátních Židů a dalších obyvatel okupovaného Československa, kteří hledali útočiště před rasovým nebo politickým pronásledováním ze strany nacistického Německa či horthyovského Maďarska. Většina z nich byla za nelegální přechod hranice, špionáž a další vykonstruované prohřešky sovětskými orgány zatčena a odsouzena k několikaletým trestům nucených prací. V táborech gulagu, rozesetých po celém SSSR, se jejich osudy prolnuly s osudy krajanů již dříve odsouzených v průběhu kolektivizace či Velkého teroru. Další Češi a Čechoslováci se za války stali oběťmi masových vražd a poprav zinscenovaných sovětskou Bezpečností. Kniha, vytvořená předními českými odborníky na základě jejich dlouholetého výzkumu v ukrajinských, ruských a českých archivech i rozhovorů s pamětníky, obsahuje přes tři sta fotografií, dokumentů a map ilustrujících osudy zapomenutých obětí sovětského režimu.

centrum vs. periferie.

Kniha přibližuje problematiku vývoje československého veřejného zdravotnictví ve dvacátých a třicátých letech 20. století, a to nejen čtenářům z řad odborníků, ale i zájemcům z širšího spektra laické veřejnosti, kteří se zajímají hlouběji o reálie prvorepublikového Československa. Poskytuje odpovědi na některé důležité otázky spojené s problematikou zdravotní péče (její dostupnosti, jazykové nebo kulturní diferenciace podle jednotlivých regionů nebo situace sociálně slabých obyvatel), se zdravotnickou výchovou, její koncepcí, financováním nebo organizační strukturou, s budováním moderního zdravotního systému v Československé republice, se zdravotními výzvami nového státu (boj proti nakažlivým nemocem, postup vůči onkologickým chorobám nebo zavedení povinného očkování), s vývojem komunitní péče nebo s československým zdravotnictvím z národnostního aspektu.

Poválečné pohraničí bylo tavicím kotlem nadšenců a dobrodruhů, ale i těch, kteří se chtěli „uklidit“ stranou. V Liberci dalo spolu s událostmi z února 1948 vzniknout skupině, která nesouhlasila s komunistickým převratem a rozhodla se proti němu bojovat se zbraní v ruce: vyhodit do povětří prvomájovou tribunu, na které měli stát přední politici a představitelé města. Hlavou celé akce byl Josef Kryslička, četník a partyzán s pochybnou pověstí. Atentát se ale nekonal, nálož vybuchla dříve a zabila část členů skupiny. Na jejich chybu, ale i na pouhou známost s nimi doplatili jiní: v rámci vykonstruovaného politického procesu byla řada osob odsouzena k mnoha letům odnětí svobody. Mezi nimi i úřední lékař Jan Šolc, na kterého většina Liberečanů vzpomíná jako na člověka, jenž pomáhal nespravedlivě vězněným.

Čtvrtá, poslední část edice někdejších „tajných“ cirkulárních instrukcí a informací ministerstva zahraničí z let komunistického režimu – v pořadí již sedmý svazek edice – přináší kritické vydání více než 1000 dokumentů z let 1986–1989. Dokumenty ilustrují postupnou proměnu mezinárodního klimatu v důsledku nové zahraniční politiky M. S. Gorbačova, nové atmosféry ve vztazích SSSR – Západ a recepci těchto procesů pražskou vládou a stranickým vedením. To bylo ochotno po sovětském vzoru provést jisté reformy ekonomické a pokračovat v budování vztahů s částí západních zemí, podněty k demokratizaci ale odmítalo. Proto Praha přijímala od r. 1988 negativně jak radikální reformní procesy v Maďarsku, tak pozdější demokratizaci v Polsku, která vyústila do prvních částečně svobodných voleb a následného nástupu první nekomunistické vlády. Zásadním způsobem pak situaci v ČSSR ovlivnil postupný rozklad režimu v NDR, jehož symptomem byl mj. útěk tisíců „východních“ Němců přes ambasádu SRN v Praze do Západního Německa. Spolu s deklarovanými postoji Moskvy tyto faktory přispěly k mezinárodní izolaci komunistického režimu v Československu na podzim 1989 a k relativně snadnému modu jeho zhroucení ve druhé polovině listopadu toho roku.

působení v letech 1969–1989.

Prokuratura představovala významný mocenský článek komunistického režimu po celou dobu jeho existence, především pak po roce 1952, kdy byla završena její přeměna na instituci leninského typu. Z orgánu veřejné žaloby se tak stala třídní institucí, jež měla za úkol střežit tzv. socialistickou zákonnost. Její činnost se dotýkala prakticky všech oblastí života společnosti. Tato kniha analyzuje organizační a personální vývoj i působení nejvyšších orgánů prokuratury, včetně jejich postavení v mocenském systému. Velká pozornost je mj. věnována charakteristice nejvyšších představitelů generálních prokuratur ČSSR, ČSR a SSR, včetně jejich vzájemných vztahů a konfliktů, politickému, vzdělanostnímu i věkovému složení pracovníků těchto orgánů.

Kniha je souborem 29 kapitol napsaných 34 autory a autorkami, kteří působí na českých politologických, popř. oborově spřízněných pracovištích. Jejich příspěvky tvoří souhrn toho, jakými otázkami se soudobá česká politická věda zabývá. Přes značný tematický rozsah lze identifikovat několik sourodých celků. První část nese název Politické instituce, kde jsou texty věnované převážně institucionálním a ústavním aspektům moderní politiky, a to jak tuzemské, tak zahraniční. Druhá část se nazývá Strany a sociální hnutí a týká se stranického rozměru politiky. Třetí část se jmenuje Volby, volební systémy a jejich reformy. Poslední část knihy Varia pokrývá další bádání politické vědy v oblasti politické filozofie, sociologie, metodologie společenských věd nebo moderních dějin.

Demokracie je křehká, svoboda není samozřejmost. Česko, Evropa, Západ a svobodný svět jsou konfrontovány s otevřenou nenávistí revizionistických mocností, zejména Ruska, Čína a Íránu, které sní o tzv. post-západním světě, přičemž pohrdají občanskými a lidskými právy. Západní civilizace se ocitla na osudovém rozcestí, ba dokonce nad nebezpečnou propastí, takže je třeba burcovat k občanské odvaze, bez níž svobodná demokratická společnost nemůže přežít.

V rubrice NOVÁ ORIENTACE vyšly v letech 2020–2024 v internetovém deníku FORUM 24 a tištěném Týdeníku FORUM, respektive měsíčníku FORUM 24+, nadčasové texty o historii a kultuře, o intelektuálních otázkách, stejně jako zahraničněpolitických a civilizačních problémech, které kriticky reflektují moderní dějiny i aktuální politické dění a připomínají, v čem spočívá české evropanství a ukotvení v západní civilizaci. Jsou to eseje, komentáře a analýzy se schopností inspirovat a burcovat k tvořivému přemýšlení a svobodomyslnému konání. I proto vznikla tato antologie, abychom našim čtenářům nabídli možnost podívat se na důležité problémy současnosti komplexně a v kontextech.

Podílely se na ní tři desítky autorů, předních českých vědců, intelektuálů a publicistů.

Mezinárodní tým historiček a historiků literatury, výtvarného umění, divadla, filmu a hudby v kolektivní monografii sleduje, jakými způsoby umění v meziválečném Československu utvářelo veřejný diskurz. Ve čtyřiceti případových studiích autorky a autoři odhalují nové souvislosti a rozkrývají vztahy mezi uměním a politikou. První svazek se zaměřuje na ideu československé státnosti, problematiku národnostních identit a zkoumá napětí mezi politikou a každodenností v novém státě zobrazené v soudobém umění. Druhý svazek se soustředí na umělecká gesta avantgardy reagující na proměnu světa po první světové válce, sociální situaci v novém státě a vize jejich řešení. Sleduje i umělecké reakce na důsledky celosvětové ekonomické krize a ohrožení evropské demokracie.

V pestrém příběhu pražského arcibiskupa a kardinála Františka Tomáška se odrážejí všechny jeho obavy a starosti, ale i naděje a pevná víra. Tomášek ve svém životě přijal různé role a pozice. Zásadní pro něj byl II. vatikánský koncil. Když se vyjadřoval k církevní a politické situaci v Československu, stavěl na svém teologickém vzdělání, duchovní intuici, zkušenostech katechety i argumentech těch, jimž důvěřoval. Jakkoli na počátku komunistického režimu nevynikal rozhodností, pod tlakem stále častějších konfliktů s komunistickou mocí postupně dozrávaly jeho vůdčí schopnosti. I ve vysokém věku dokázal naslouchat rozmanitým názorům z různých stran a na jejich základě se pak rozhodoval. Nikdy se neskrýval se svou jasnou představou o zbožnosti, ale současně byl otevřený novým podnětům. Byl pevně zakotvený v církevním učení a věrný svým katolickým kořenům a zároveň dokázal obhajovat nejen církevní, ale i občanská a lidská práva. Tím vším je inspirací i pro současnou církev.

Kapucín Jiří Jan Evangelista Vícha (1923–1997) je znám jen okrajově jako někdejší tajný provinciál, zpovědník řeholnic a také autor jediné sbírky Krajina milost. Kým vším však byl tento kněz, který hledal nové možnosti práce s mládeží, odseděl si polovinu nespravedlivého trestu ve valdické kartouze a po propuštění znovu riskoval, když dával exercicie sestrám v civilu nebo přijímal na místě chybějící představené jejich sliby? Řeholník, který nevnucuje své františkánství, ale po vzoru sv. Pavla („Stal jsem se otrokem všech“, 1 K 9,19–22) se i on stává „boromejkou“ a „notrdamkou“, když těmto sestrám dává nahlédnout do krásy jejich vlastní spirituality. Asi jediný kněz-básník, který napíše svou „ateistickou“ báseň Ztracenec. Kniha se snaží jít po stopách Víchova životního příběhu a s pomocí mnoha pramenů a svědectví ho představit současnému čtenáři.