Zeitgeschichte

On se považoval za rebela a ona za vzorňačku. Na prvním rande Václav Kamilu podrobil vědomostnímu testu, který hravě zvládla. A zvládala i všechno další, co manželství s básníkem, literárním kritikem, filozofem, matematikem, chartistou, kotelníkem, vězněm a politikem Bendou obnášelo: šest dětí, domovní prohlídky, návštěvy manžela v kriminálu, revoluční radost i porevoluční tlak a výhrůžky.

Manželé Bendovi nevyvěšovali praporky, chodili do kostela a v době, kdy vrcholila hysterická kampaň proti Chartě 77, ji Václav Benda podepsal. Bylo mu třicet let a mezi disidenty ho skoro nikdo neznal. To se ale brzy změnilo. Dvakrát se stal mluvčím Charty 77, byl jedním ze zakladatelů Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných a Státní bezpečnost ho považovala za jednoho ze svých nejnebezpečnějších protivníků. Potrestali ho tím, že ho poslali na čtyři roky do vězení, kde seděl s dalšími „vonsáky“ Václavem Havlem a Jiřím Dienstbierem.

Kamila s dětmi za ním jezdila na návštěvy, posílala balíčky a dopisy, ale zároveň bez „generála“ Bendy objevila svoji vlastní sílu.

Kniha navazuje na publikaci Interkulturalita a národnostní menšiny v teorii i praxi (2019). Zabývá se fenoménem současné migrace do České republiky s fokusem na prožívání cesty. Kniha Co si beru na cestu a koho na ní potkám. Teorie a praxe současné migrace jedinečným způsobem kombinuje pohled typologický – migrace vyvolaná válkou a totalitou –, historický – dějiny ukrajinské migrace –, psychologický – akulturační stres –, imagologický – mechanismy utvářející pohled na „toho druhého“ a sebe sama. Autoři prezentují kromě teoretických východisek osobní biografické rozhovory tak, aby pokryli různé druhy migrace, širší národnostní a věkové spektrum. Vycházejí z metod ego-historie. Jde o dílo aktuální časově, dotýká se událostí po roce 2022. Narátoři mají svou cestu ještě v živé paměti s emočním nábojem, zároveň však svůj zážitek již nějakým způsobem zpracovali a utřídili. Výpovědi jsou průkazné s obecným přesahem. Kniha je moderní metodologicky. Konkrétní téma didaktizuje prostřednictvím aktivizačních a komplexních metod s prvky zážitkové pedagogiky. Kniha napomůže pochopit historické i současné migrační procesy.

Rozhovory se svým otcem vedla v letech 2012–2013 jeho dcera. Osnovou rozhovorů jsou historické zvraty od roku 1939 do roku 1989, které zásadně ovlivňovaly Loewensteinovy životní osudy. Loewenstein se přísně drží objektivity, nesklouzává do sentimentálních tónů, o vlastním životě a jeho peripetiích přemýšlí v souvislostech a s nadhledem. I proto jeho vyprávění dokáže poměrně přesně vyvolat obrazy doby. Rozhovory se však zabývají i obecnějšími tématy z oblasti historie, společenského a politického vývoje atd. Podrobně a z více úhlů se dotýkají mnoha méně reflektovaných témat, vzhledem k Loewensteinovu původu i vědeckému zaměření i témat poměrně vzácných.

Prof. PhDr. Bedřich Loewenstein, CSc., (1929–2017) historik. Narodil se v pražské česko-německo-židovské rodině a vyrůstal v kulturně mnohovrstevnatém a bilingvním prostředí. Po studiu na Univerzitě Karlově (přerušeném z politických důvodů na začátku 50. let) pracoval v Historickém ústavu ČSAV, v roce 1970 byl propuštěn, v roce 1979 pak odešel do Západního Berlína a nadále působil na tamní Freie Universität. Po roce 1989 spolupracoval s českými vědeckými institucemi, časopisy a nakladatelstvími.

Žili v Liberci, pracovali, vychovávali tu své děti. Patřili mezi vážené občanky a občany města, podíleli se na jeho rozkvětu. Většina z nich se hlásila k německé národnosti. Nic z toho je ale nemohlo zachránit před zvrácenými rasovými zákony nacistického Německa. Ze 771 libereckých mužů, žen a dětí, označených za Židy/Židovky, přežilo druhou světovou válku pouze 55. Kniha kolektivu autorů a autorek, převážně z liberecké katedry historie TUL, pod vedením historičky Kateřiny Portmann přibližuje životy několika z nich. Můžete s nimi prožívat chvíle, kdy se jim dařilo, stavěli si vily a posílali své děti na studia. O to děsivější jsou pak jejich další osudy – od nuceného odchodu z libereckého domova přes rostoucí obavy a marné snahy o emigraci až k transportům na smrt. Kniha je alespoň symbolicky vrací do paměti města, domů.

Kniha se věnuje pastoraci mládeže v pojetí současné katolické církve. Kromě shrnutí významných směrů pastorální reflexe církevní práce s mládeží obsahuje také přehled o historii a současnosti diecézních center života mládeže (DCŽM) v kontextu koncepce Sekce pro mládež ČBK. Na základě srovnání českých a zahraničních dokumentů inspirovaných Druhým vatikánským koncilem zdůrazňuje potřebu přechodu od orientace na vnitřní ideály církve k mládeži jako k aktivním tvůrcům svého života víry. Klíčovým prvkem je inspirace příběhem učedníků na cestě do Emauz, který nabízí model pastorace založený na naslouchání, dialogu, sdílení a společném hledání cesty. Publikace také volá po reformě české mládežnické pastorace, aby více odpovídala principům synodality, tedy zapojení, spolupráce a odpovědnosti. Přináší vizi pastorace, která propojuje evangelium s každodenním životem mladých lidí a reaguje na jejich aktuální potřeby a otázky.

Východiskem publikace jsou dramatické události roku 1956 – odhalení Stalinových zločinů na XX. sjezdu KSSS, bouře polských dělníků i protikomunistické povstání maďarského lidu. Ukazuje, jak se vládnoucí KSČ snažila situaci stabilizovat násilnými prostředky i kroky vedoucími ke zvýšení životní úrovně obyvatel. Přibližuje tak významné okamžiky vývoje, jako byla volba Antonína Novotného prezidentem republiky v roce 1957, třídní a politické prověrky o rok později, sebevražda ministra Šlechty a jeho manželky, dokončení kolektivizace zemědělství, ale i tak významný úspěch, jaký představovala československá expozice na světové výstavě v Bruselu. Práce končí vyhlášením Československé republiky socialistickým státem v roce 1960. Tento zdánlivý triumf komunistického režimu však v sobě nesl zárodky dalších problémů, které vyvrcholily reformním hnutím šedesátých let.

Předkládaná práce usiluje o podchycení a analýzu hlavních vývojových trendů uvedeného období. Pozornost se soustředí v první řadě na jednotlivé aspekty poválečného vývoje státní a veřejné správy. Cílem není podat popis administrativního vývoje, ale především analyzovat roli jednotlivých složek správního a modenského aparátu v procesu transformace multietnického pohraničního regionu a v diskuzi o roli Slezska v nové republice. Současně je sledována problematika migračních procesů a etnické skladby obyvatelstva.

Z obsahu: Obnova československé správy. Migrace a národnostní otázka. Bezpečnost. Osvěta a vzdělávání. Architektura a urbanismus.

Antonín Fajkus je posledním žijícím československým stíhacím pilotem. Narodil se v prosinci 1923 na Hodonínsku a za druhé světové války sloužil v legendární 40. stíhací peruti "Rudých ďáblů" (The Red Devils) amerického letectva. Nalétal celkem 190 operačních letů a více než 500 bojových hodin, přičemž zaznamenal jeden potvrzený a jeden pravděpodobný sestřel nepřátelského letadla. Dnes žije zapomenutý na předměstí Chicaga, kde ho v létě 2024 objevil historik Jiří Klůc. Tato kniha přináší příběh, který je veřejnosti odhalen vůbec poprvé, a vychází u příležitosti 101. narozenin Antonína Fajkuse.

Kniha mapuje již zapomenuté životní osudy pěti bratrů Chalupových z Kuklen u Hradce Králové, které osud zavál na fronty 1. světové války. Legionáři Ivan, Jeroným a František prošli strastiplnou pouť přes Transsibiřskou magistrálu a všichni se vrátili do vlasti. V rodině Chalupových se dochovalo unikátní fotoalbum z ruské anabáze, nafocené Jeronýmem, velká část fotografií je v knize otištěna.

Po návratu z legií plukovník Ivan Chalupa pokračoval ve vojenské službě, po roce 1939 se zapojil do odbojové činnosti. Za to byl odsouzen a 1. 4. 1943 popraven v Berlíně, ve věznici Plőtzensee. Do hodnosti brigádního generála byl jmenován in memoriam 5. listopadu 1947.

Před pětatřiceti lety padla Berlínská zeď, začalo se hroutit sovětsko-ruské impérium a Češi vykročili na cestu ke svobodě a demokracii. Jaká byla v tomto procesu úloha českého disentu a Charty 77? Byl disent překvapen mocí, která se mu nabízela? A nerezignoval na ni příliš brzy? Co jsou největší úspěchy a chyby někdejších disidentů, kteří byli u moci během transformace totalitního státu v liberální demokracii s tržním hospodářstvím? Byl Václav Havel roztržitý intelektuál, nebo politik a státník s organizačními schopnostmi a autoritou? Jak se česká společnost vyrovnává s komunistickou minulostí? Čím může být disidentská zkušenost inspirativní pro nynější odpůrce autoritářských a totalitních režimů? Je dědictvím českého disentu důraz na univerzální lidská a občanská práva? V jaké kondici se nachází česká demokracie a západní civilizace?

To jsou otázky, k nimž se vrací kniha s názvem Disidenti u moci: Česká cesta ke svobodě a demokracii, kterou jako editor připravil historik, filosof a publicista Petr Hlaváček, a ve svých esejích se jimi z často nečekaných perspektiv zabývají intelektuálové a bývalí disidenti Daniel Kroupa, Petr Pithart, Zdeněk Jičínský (†), Eda Kriseová, Jaroslav Šedivý (†), Jan Ruml, Jaroslav Bašta (†), Petruška Šustrová (†), Dominik Duka, Michael Žantovský, Alexandr Vondra, Martin M. Šimečka, Petr Pospíchal, Václav Bartuška a Martin Palouš.

1937–1959.

Publikace se zabývá vznikem, činností a zánikem České společnosti biotypologické a pronikáním vědy o lidské konstituci do československé medicíny v období od poloviny 30. do konce 50. let 20. století. Biotypologie neboli věda o lidské konstituci vycházela z ambice klasifikovat každého jedince na základě jeho morfologických a fyziologických vlastností ve vztahu k ideálně stanovenému konstitučnímu typu. Byla založena na přesvědčení o pevné korelaci mezi fyzickou podobou, psychickými vlastnostmi a mentálními schopnostmi člověka a na snaze o zobecnění individuálních vlastností, matematické typizaci a odvozování funkce z tvaru. Biotypologové si slibovali poznání nejskrytějších zákoutí lidské individuality, a tím i získání přehledu o vlastnostech, schopnostech a zdravotním potenciálu populace. Mělo jít o výchozí bod pro racionální a efektivní lékařskou péči a pro výchovu, výběr a vhodné pracovní umístění člověka v podmínkách masové výroby. Mimořádný ohlas a podporu tento výzkum získával v baťovském Zlíně. Jako příklad dobového ozdravného vědeckého programu a sociálního inženýrství v medicíně je příběh České společnosti biotypologické také příběhem nebezpečného sebevědomí a ambicí integrovat lékařskou péči do politické správy společnosti.

Publikace přináší celkový pohled na dějiny výživy a stravování od poválečné bídy a přísného přídělového systému až po velký rozmach české haute cuisine na konci šedesátých let. Autor se zaměřil jak na domácí vaření, tak stravování v restauracích i v jídelnách. Ukazuje, jak se utvářely ceny potravin a co lidé vnímali jako luxus. Zkoumá nejrůznější aspekty ovlivňující stravovací návyky a zaměřuje se i na dobovou propagaci zdravé výživy a na prosazování inspirací ze zahraničí. Problematiku zasazuje do širokého kontextu kulturních, sociálních, hospodářských, ale i politických dějin. Dozvíte se, jak se u nás konzumovalo velrybí maso, co rád jídal Antonín Zápotocký, jak se v padesátých letech přejmenovalo tournedos Rossini, jak se sháněla čočka a játra i jak se bojovalo proti obezitě.

tradice.

Monografie etnoložky a historičky a etnologa z Filozofické fakulty Západočeské univerzity v Plzni představuje originální pohled na protektorát Čechy a Morava prizmatem propagandy. Ta sehrávala dvojí roli: obyvatelům vnuceného státního útvaru předkládala v celostní a srozumitelné podobě svůj zcela závazný světonázor a současně sloužila k pacifikaci společnosti. Kniha analyzuje osy této propagandy: vztah k Evropě a evropanství, poměr k českým dějinám a likvidační reflexi Židů. Pozornost je přitom věnována jak propagandistickému dějepisectví a pseudohistoriografii, tak politickému národopisu, který v jistých ohledech navazoval na starorakouskou a meziválečnou sudetoněmeckou tradici. V obecné rovině jde pak o text, jenž ukazuje postupy při likvidaci liberálních narativů ve společnosti.

Tématem této publikace je fungování vazební vojenské věznice v letech 1948 až 1950, která vešla do dějin pod názvem Domeček a dodnes šokuje krutými poměry, které zde panovaly. V jejích zdech trpěla řada osobností československé vojenské elity, jež komunistický režim právem pokládal za své oponenty či se jich skrze falešná obvinění snažil zbavit. S Domečkem je nerozlučně spojen jeho sadistický správce František Pergl, stejně jako příslušníci pátrací a vyšetřovací skupiny 5. oddělení Hlavního štábu Ministerstva národní obrany, které ve vymezeném období věznici spravovalo. Tito lidé se osobně podíleli na brutálním fyzickém a psychickém mučení zadržených osob. Kniha, v některých případech vůbec poprvé, podává prostřednictvím podrobně sestavených biografických medailonů ucelený obraz o jejich životní a profesní dráze a objasňuje, zda a jak byli za své činy potrestáni. Přináší rovněž klíčové informace k těm, kteří jim byli jako političtí vězni totalitního státu vydáni napospas.

Tato „anketní“ kniha má pracovní charakter a je otevřená k přijetí nejrůznějších výhrad, doplňků a kritik. Vnější podnět k jejímu vzniku byl dán opakovanými střety mezi „antikomunisty“ a „revizionisty“, především jeho posledním, nejhlasitěji amplifikovaným a nejvyhrocenějším dějstvím v létě 2020. Nemá být ničím víc než zastávkou, ohlédnutím a otázkou, odkud a kam jdeme a kde případně hledat východiska z neproduktivních sporů. Ráda by vyvolala diskusi přesahující kruh historické odbornosti. Koneckonců byla podnícena debatami, které rozhodně přesahují akademické prostředí a dlouhodobě rezonují ve veřejném prostoru – v médiích a na sítích.