Zeitgeschichte

Saša Uhlová sleduje od roku 2022 příběhy Ukrajinců, kteří utekli před válkou do Česka. Kniha mapuje tři roky, během kterých se ukázalo, že česká vláda sice stojí na straně Ukrajiny, ale není schopná vytvořit dobré podmínky pro jejich integraci. Každým dalším zákonem, kterým se pracovně říká Lex Ukrajina, stát pomoc osekával a podmínky zpřísňoval. V důsledku toho se tak například samoživitelky dostaly do situace, kdy musely pracovat načerno, aby vůbec dokázaly přežít. Nízká dostupnost kurzů češtiny, ale i nutnost pracovat mnoho hodin, zabránila válečným uprchlíkům, aby se zdokonalili v češtině. I kvalifikovaní lidé tak mnohdy vykonávají nekvalifikovanou práci. Velmi rychle se tak ukázalo, že vedle lidí, kterým se díky pomoci občanů a částečně i státu podařilo zařídit si zde nový život, je tu zároveň i skupina, která sítem pomoci propadla. Jedná se často o seniory, nebo lidi nemocné, nebo ty, kteří neměli to štěstí, že by si našli dobrou práci a živoří na ubytovnách. Část válečných uprchlíků tak naše vláda odepsala a rozhodla se místo toho velkou část problémů neřešit. Tím ale položila základ budoucích sociálních problémů. V knize si budete moct přečíst také nadějeplné příběhy, ve kterých ukrajinské ženy vyprávějí, jak jim velká pomoc ze strany Čechů umožnila začít znova.

První svazek publikace V objetí zrady se soustředí na události z doby nacistické a komunistické diktatury, včetně méně prozkoumaného poválečného období let 1945–1948. Kniha nabízí detailní a demytizující pohled na dění ve Zlíně a okolí, přičemž na konkrétních příkladech ukazuje, že ne každý, kdo se po válce prezentoval jako vlastenec, jím skutečně byl. Naopak odhaluje příběhy zrádců a kolaborantů, kteří sledovali pouze vlastní prospěch bez ohledu na režim. Autoři čerpali z dosud nezpracovaných policejních, četnických a vyšetřovacích spisů a přinášejí nové poznatky. Kniha rovněž popisuje poválečné převzetí Baťových závodů a vedení města Zlína komunisty. Zvláštní pozornost je věnována temné roli zlínského drogisty Vladimíra Hájka a zaměstnance Baťových závodů JUDr. Ivana Holého, kteří jako spolupracovníci zlínského gestapa využívali zradu k budování poválečné kariéry. Kniha je určena čtenářům se zájmem o objektivní zpracování regionálních dějin a tabuizovaných témat moderních československých dějin.

Monografie mapuje dramatický vývoj energetiky na Podkarpatské Rusi od počátků Československa až po konec druhé světové války. Kniha na pozadí elektrifikace regionu odhaluje politické a obchodní machinace, nutnost zásahu státu, vliv koncernu ČKD i bezohledný boj o ovládnutí trhu firmou Podkarpatoruské elektrárny.

Práce odhaluje korupční skandály a klientelistické sítě, dopady hospodářské krize a propojení energetiky se světem špionáže (likvidace německé špionážní sítě za pomoci agenta A-54 a následně i výzvědné a sabotážní skupiny maďarské rozvědky). Závěrečné kapitoly se věnují komplikovanému vývoji za druhé republiky, válečnému hospodářství, převzetí elektráren říšskoněmeckou firmou a vývoj bezprostředně po osvobození Rudou armádou.

Tato kritická studie dokládá na základě konkrétních dobových příkladů, že pojem „zneužívání psychiatrie“ je třeba definovat a pojímat v širším slova smyslu, a to zejména z hlediska jeho realizace v rámci totalitárního systému. Zároveň je i historickým příspěvkem k problému vyrovnání se s minulostí.

Dosavadní úzké chápání pojmu redukuje problém pouze na zneužívání odborných lékařských znalostí či tzv. „chybných diagnóz“, terapeutických postupů, účelových teorií a využívání lékařů-psychiatrů, kteří se stávali nástroji perzekuce vůči oponentům režimu. To ale nepostihuje a zejména nevysvětluje komplexně historický problém zneužívání československé psychiatrie v soft-sovětském stylu v letech 1948–1989, včetně otázky, proč se i někteří přední psychiatři stávali agenty Státní bezpečnosti a někteří z nich byli přímo řízeni sovětskou tajnou službou KGB.

Práce se zabývá dramatickými událostmi květnových dnů roku 1945 ve Velkém Meziříčí, v němž jako na řadě jiných míst Čech a Moravy vypuklo 6. května po vzoru Prahy povstání proti německým okupantům. Lidé se po vyhlášeném povolení vyvěsit na svých domech československé vlajky začali shromažďovat v budově radnice na náměstí a odpoledne tam ustanovili revoluční okresní národní výbor, promýšlený a připravovaný již dlouho dopředu v ilegalitě. K Velkému Meziříčí se v tu dobu již blížila fronta a město včetně radnice navíc leželo na strategicky důležité silnici, kterou německá vojska musela na svém ústupu projet. Radnice byla 6. května ve večerních hodinách přepadena Ostendorfovou jednotkou z Náměště nad Oslavou, povolanou meziříčskou posádkou Ortskommanda. Povstalci na radnici měli zákaz pustit se do ozbrojeného střetu, protože již odpoledne vzešla po jednáních vedení města s Ortskommandem dohoda o vzájemném neútočení. Čeští povstalci i partyzánské jednotky, které přišly radnici na pomoc, dohodu dodrželi, Němci však na ni nebrali ohled: lidé na radnici byli bez odporu zatčeni, podrobeni krutým zinscenovaným výslechům a 7. května v odpoledních hodinách bylo 59 z nich zastřeleno u řek na východním a západním okraji města.

Texty shromážděné v této knize jsou hlavně svědectvím o době minulé, zároveň však vedou určitý dialog se současností. Martin Palouš patří ke generaci českých disidentů, kterým se v zázračném roce 1989 nabídla možnost vstoupit do politiky a aktivně se podílet na obnově demokracie v naší zemi. K sestavení publikace ho nepřiměla snaha připomínat dobu, již mladší čtenáři sami nezažili a může být maximálně předmětem historického zkoumání, ale víra, že to, o čem je v knize řeč, je stále aktuální a pro naši veřejnou debatu otevřenou do budoucnosti relevantní. Že je velmi důležité si na historické křižovatce, na níž se v současné době nacházíme, připomínat myšlenky nejen Jana Patočky a Václava Havla, ale i Hannah Arendtové, Erica Voegelina a dalších Paloušových partnerů ve filosofickém dialogu (který pokračuje a měl by pokračovat, jak říkal Patočka, přes hranice světů i staletí), neboť se nám tím nabízí možnost dnes tak potřebné reflexe a vzájemného porozumění.

Kniha nese podtitul Životní příběh a další osudy Dr. Františka Chvalkovského, věrného služebníka státu, v který nevěřil, naprosto správně, protože málo co jiného vystihuje lépe jeho kariéru a zejména tragický osud. Co by bylo s tímto prvotřídním reprezentantem Republiky československé, jenž působil po dvacet let postupně v Tokiu, Washingtonu, Berlíně a Římě, nebýt jeho předčasné smrti? Po květnu 1945 by se jistě hodil samozvaným národním mstitelům jako hlava české válečné kolaborace. Anebo jako ideální osobní alibi milionům ostatních, kteří za protektorátu trpně mlčeli, anebo zaplňovali zdejší náměstí, včetně toho Václavského od Muzea až po Můstek, kdykoli bývalo třeba. Vinit z mnichovské katastrofy Edvarda Beneše nepřicházelo v úvahu, Emil Hácha ani Emanuel Moravec už také nežili, proto nezbývalo než obvinit plejádu ostatních, ovšem z hlediska aktuální potřeby mnohem méně zajímavých českých kolaborantů.

Kniha přináší čtenářům jedinečný pohled na život legendárního velitele a generála Karla Kutlvašra (1895–1961), a to prostřednictvím autentických dopisů z vězení, osobního deníku jeho manželky Jelizavety, dobových vzpomínek přátel a sérií rozhovorů s vojenskými historiky. Mapuje klíčové momenty generálova osudu – od legionářských bojů přes okupaci a dramatické boje Pražského povstání až po nespravedlivou komunistickou perzekuci. Osobní svědectví odhaluje lidskou tvář vojenského velitele a přináší plastický portrét muže, jehož životní dráha zrcadlí dramatické dějiny českého národa 20. století.

Výpravná publikace pojednává o působení Pohraniční stráže a dalších vojsk podílejících se na ostraze hranic včetně západoněmeckých a rakouských složek v prostoru Šumavy. Popsány jsou systémy střežení, dislokace jednotek, taktika, ženijně technické prostředky, vyprávění pamětníků a příhody z kronik i archivů od doby poválečného dočasného řešení ochrany hranic přes vybudování profesionálního vojenského systému v roce 1951, až k jeho zdokonalování v průběhu dalších desetiletí. Pozornost je věnována i protivzdušné obraně šumavské hranice.

Kniha je vybavena bohatou obrazovou galerií a operačními mapami o průběhu drátěných zátarasů na Šumavě. Je připomínkou na jednu kapitolu z dějin Šumavy a pro mladší generaci také na to, že svoboda pohybu nebyla vždy samozřejmostí.

Rozhovor s Danou Drábovou není jen povídáním o jaderné energii, aktuálních rizicích a výhodách jejího využívání, o čtvrtstoletí Atomové baby v čele Státního úřadu pro jadernou bezpečnost. Přibližuje i politické zákulisí, které poznala při otevírání Temelína a plánech na dostavbu Dukovan, angažmá v komunální politice doma v Pyšelích či ruskou agresi na Ukrajině a její dopady na obor jaderné bezpečnosti. Zejména je ale příležitostí k tomu, hlouběji poznat veřejně známou osobnost v jiných kontextech a v prostředí, které její osobnost a názory utváří, a jejím prostřednictvím neformálně poznat obor, který má a bude mít dopad na život každého z nás. Rozhovor vedli vědec a vysokoškolský pedagog Jiří Plešek a environmentalista a redaktor Radek Štěpánek.

Adolf Hoffmeister byl kreslíř, karikaturista, spisovatel, velvyslanec a organizátor českého kulturního života. Prošel Devětsilem, spolupracoval s Voskovcem a Werichem a setkával se i se zahraničními ikonami jako André Breton, Le Corbusiér, James Joyce či Picasso. Poznejte jeho fascinující soukromí i tvorbu díky této výpravné publikaci obsahující bohaté obrazové i textové dokumenty z archivů rodiny Hoffmeisterů. Odhalíte tak jedinečný osud muže, který prožil a vytvořil to, co jen málo Čechů jeho doby.

Kniha přináší první ucelený pokus o aplikaci přístupů tzv. kritického studia dědictví (Critical Heritage Studies, CHS) v České republice. V teoreticko-metodologické kapitole zaměřené na konceptuální aparát CHS a v sérii empirických studií prezentuje kolektiv autorů z Etno­logického ústavu Akademie věd inovativní způsoby výzkumu našeho vztahování se k minulosti. Dědictví autoři a autorky konceptualizují jako živé a neustále přetvářené médium, jako spolutvůrce paměti a identity.

Autorský kolektiv si pro terénní i archivní výzkumy zvolil oblast tzv. Sudet, která ve 20. století prodělala řadu dramatických proměn, a je tedy ideálním prostředím pro sledování krajiny, sídel, památek a lidských osudů v historických i současných kontextech. Prostřednictvím výzkumu zdejšího dědictví v nejširším slova smyslu – od folkloru, přes obnovování sakrálních památek a poutí, vyjednávání „práva“ na stavbu pomníků připomínajících ne vždy pozitivní události, zdola iniciované snahy o revitalizaci lázeňských pramenů až po soužití trampů a ochránců přírody – kniha otevírá nové možnosti teoreticky fundovaného poznání pozůstatků minulosti.

 Publikace přibližuje nejkrvavější období sovětského režimu, tzv. Velký teror let 1937-1938, z československé perspektivy, odhaluje tragické osudy krajanů a popisuje jejich příběhy.

Během pouhých dvou roků bylo tehdy v Sovětském svazu na základě smyšlených obvinění odsouzeno několik tisíc krajanů k trestu smrti, mnoha letům nucených prací v Gulagu, ztrátě majetku či vyhnanství. Jejich rozmanité a tragické osudy jsou popsány předními českými odborníky na základě dlouholetého výzkumu v ukrajinských, ruských a domácích archivech, rozhovorů s pamětníky , ale i s odkazem na práce místních a zahraničních kolegů. Vedle pečlivě zrekonstruovaných osobních příběhů obětí represí v různých regionech Sovětského svazu, historického rozboru vzniku, průběhu a konce Velkého teroru či jeho reflexe v dobovém československém tisku a literatuře kniha přibližuje také místa poprav, vězení a posledního odpočinku zapomenutých obětí sovětského režimu pomocí rozsáhlé obrazové přílohy v podobě dobových i současných fotografií, grafů a map.

property. 

The Documentation Centre for Property Transfers of the Cultural Assets of WWII Victims is organizing the 8th international conference on the expropriation of property during the Second World War, which takes place on 17–18 September 2024. The programme of the international event will focus on the issues of provenance research, the fate of looted books and libraries, the restitution of looted cultural property, as well as the possibilities of cooperation in the field of identification, documentation and restitution of cultural property looted to the victims of the Second World War.

1968‑1989.

Kniha přibližuje problematiku dopisů, které českoslovenští občané adresovali prezidentovi a jeho kanceláři v letech 1968–1989. Autor čerpá z mnohaletého výzkumu a klade důraz nejen na širší hospodářské, politické a sociální souvislosti analyzovaných jevů, ale nabízí čtenáři i desítky poutavých příběhů, z nichž některé jsou úsměvné, jiné naopak vykreslí syrovou realitu mocenské zvůle a bezpráví. Obsah desetitisíců dochovaných dopisů současně vypovídá o přetrvávajícím vnímání autority prezidentského úřadu v povědomí československé společnosti ve 20. století napříč politickými režimy. Kniha nastiňuje řadu chronických společenských problémů – bytová politika, sociální zabezpečení, cestování do zahraničí, školství či pracovněprávní vztahy –, jejichž řešení naráželo na limity direktivně řízené ekonomiky i mocenský monopol vládnoucí státostrany.