Literaturwissenschaft

Žižkovy smrti

Nevelká, obsahem však hutná kniha s podtitulem K 90. výročí dokončení přelomového historiografického díla a k 600. výročí Žižkovy smrti vyrostla ze základních kamenů Čornejovy přednášky, kterou proslovil 18. května 2022 na Dni profesora Josefa Pekaře v Libošovicích. Jak sám uvedl, téma jej natolik pohltilo, že je posléze významně rozšířil a hledal jeho uplatnění. Po konzultaci s Karolem Bílkem, bývalým archivářem Literárního archivu Památníku národního písemnictví na Starých Hradech u Libáně a soboteckým patriotem, byla kniha nabídnuta Pekařově společnosti, jejíž výbor se v roce 2023 chopil příprav k jejímu vydání.

V časech, kdy jsme zaplavováni jednoduchým, někdy až bezduchým jazykovým plevelem sociálních sítí a zpravodajství kolísavé kvality, tak Pekařova společnost vydává náročnější "historiografický poem" nad nejobsáhlejším dílem, tetralogií Žižka a jeho doba, jednoho z nejslavnějších rodáků Turnovska. Zároveň tak plní základní cíl svého poslání šířit a propagovat dílo profesora Josefa Pekaře.

Co tvoří středověká cestopisná vyprávění? Jaké stylizace, masky a motivy používají vypravěči cestopisů? Kdo a jak četl, opisoval a upravoval rukopisně dochované cestopisné příběhy? Jaké místo v evropském kontextu mají tato vyprávění vytvořená v českých zemích?

Kniha popisuje literární nástroje a motivy formující cestopisné příběhy, věnuje se rukopisným tradicím a sleduje cesty, jimiž se rukopisy ubíraly do písařských dílen a knihoven. Namísto čtení cestopisů jako zdroje informací o dobové cestovatelské praxi se soustředí na významy spojené s díly samotnými, na jejich literární struktury a na materiální podoby, v nichž se tyto texty dochovaly.

Kniha se odklání od dřívějšího důrazu na cestopisná vyprávění, která vznikla v prostoru středověkých českých zemí, a ukazuje lokální tvorbu jako součást celoevropsky rozšířené latinské a překladové literatury.

Kniha se zabývá překotným vývojem žurnalistické profese v letech 1989 až 1994. Samotný příběh české novinařiny začíná již „přestavbovým prologem“, v němž se popisuje dosavadní tradice žurnalistiky, tedy nejen oficiální proud ve státem a stranou dozorovaných médiích, ale i sílící tradice samizdatová či exilová. Polistopadový vývoj je v knize rozdělen do několika kapitol, které z různých pohledů sledují vývoj žurnalistické profese: Proměny kolektivní reprezentace novinářů ukazují přechod od státem řízeného novinářského svazu k dobrovolnému syndikátu a nechuti mnohých novinářů se profesně organizovat. V kapitole Vývoj představ o svobodné žurnalistice autor zkoumá, co vše se v dobových sporech za argumentací svobodou a nezávislostí vlastně skrývalo. Jednalo se tak kupříkladu o polistopadové samosprávné řízení redakcí, míru stranickosti a vlivu politických sil na média nebo o limity svobody slova v případech bulváru, xenofobie či erotiky. V médiích se výrazně projevilo i sílící česko-slovenské napětí. Část popisující liberalizaci mediálního trhu se pak v knize dělí na „neviditelnou ruku tiskového trhu“ a „viditelnou audiovizuální ruku státu“, protože cesta k soukromým periodikům na jedné straně a soukromým rádiím i televizím na straně druhé se výrazně odlišovala. Závěrem kniha nabízí čtrnáct tezí, v nichž autor shrnuje vše podstatné z vývoje žurnalistiky a médií v první polovině devadesátých let.

Kolektivní monografie je sestavena z upravených a doplněných příspěvků z konference Estetik Markalous a literát John uspořádané olomouckou katedrou bohemistiky Filozofické fakulty UP a Ústavem pro českou literaturu AV ČR ve dnech 26.–27. dubna 2022 u příležitosti 140. výročí narození Bohumila Markalouse – Jaromíra Johna (1882–1952) a 70. výročí jeho úmrtí. První část monografie bilancuje Markalousovu činnost na poli estetiky, vzdělávání a publicistiky (její součástí je i edice korespondence a edice vzpomínek), druhá část přináší interpretace a aktuální zhodnocení Johnova literárního díla.

Čtení o Josefu Kainarovi obsahuje základní kainarovskou literaturu z let 1940–1972. Jedná se o recenze, glosy, články a polemiky, průběžně reflektující a komentující vydávání jednotlivých básnických knih. S přihlédnutím k jejich žánrům a názvům je lze zhruba rozdělit na: 1) příběhy, osudy, mýty; 2) sny, lásky, pamflety; 3) písně, blues, parafráze. Podle těchto „etap“ členíme antologii do tří částí: 1940–1949, 1950–1960 a 1960–1972. První část sleduje kritické přijetí Kainarova debutu a dvou sbírek vydaných krátce po válce, tedy včetně poezie vznikající v doteku se Skupinou 42. Druhá část mapuje ohlas, který vzbudila Kainarova básnická tvorba angažovaně reagující na společenský vývoj. Tato zásadní proměna poetiky byla oficiální kritikou označena jako úspěch socialistické literatury. Třetí část se zaměřuje na reflexi posledních Kainarových sbírek, jejichž bilanční a zpovědní charakter je výsledkem napětí mezi civilní a mohutnou čili prostořekou a žalnou poetikou.

Silná podpora Komunistické strany Československa po druhé světové válce měla své kořeny již v předválečném období. Za první Československé republiky totiž KSČ patřila mezi nejpočetnější komunistické strany na světě a ve volbách dokázala pravidelně oslovovat mnoho radikálně naladěných obyvatel země. Její dobovou sílu podtrhuje skutečnost, že ve volbách v roce 1925 skončila dokonce druhá, jen o pouhých pět desetin procenta. I v souvislosti s nárůstem rozličných antisystémových hnutí v dnešní Evropě se tato kritická edice ptá po způsobu, jakým se komunistická strana snažila skrze tištěná média komunikovat se svými voliči. Vymezuje přitom devět tematických okruhů (sociální otázka, stát, válka, národnostní otázka, náboženství, mládež, ženy ve straně, kultura/volný čas a sovětská utopie), přičemž každý z těchto okruhů je představen v úvodní studii, kde jsou vývoj a podoby propagace KSČ charakterizovány zejména pomocí vybraných dobových článků. Vzhledem k faktu, že KSČ byla jedinou stranou, která ve svých řadách sdružovala zástupce všech národností v zemi, klade tato publikace velký důraz také na zastoupení menšinového komunistického tisku. Edice je doplněna rozsáhlou studií o soudobé ediční praxi a celkovém vývoji meziválečného tisku KSČ. Jako celek tedy kniha přispívá k pochopení toho, proč v prvorepublikovém Československu existovala silná podpora takto radikální politiky.

Druhý svazek kritické edice Komenského korespondence zahrnuje relativně krátké období od začátku roku 1639 do poloviny roku 1641, tedy do jeho odjezdu do Londýna (září 1641). Komenský v této době korespondenčně komunikoval mj. se svými přáteli S. Hartlibem a J. Hübnerem (Londýn), s významným slezským básníkem M. Opitzem (Gdańsk), s francouzským filozofem a matematikem M. Mersennem (Paříž), důležitá je i korespondence s bratrským patronem B. Leszczyńským nebo teologicky zajímavá výměna listů s D. Stolciem (Štolcem).

Svazek obsahuje celkem 35 listů, kromě vlastní edice dopisů také textově kritický aparát a věcné komentáře, regesty jednotlivých dopisů, bibliografický soupis, obrazové přílohy a rejstříky osob, prací a geografických názvů. Svazek připravili pracovníci Oddělení pro komeniologii a intelektuální dějiny raného novověku Filosofického ústavu AV ČR.

Hlavními tématy této publikace jsou československé reflexe tvorby britského spisovatele George Orwella, zejména proslulých románů 1984 a Farma zvířat. Společně s romány My Jevgenije Zamjatina a Konec civilizace Aldouse Huxleyho se jedná o klasická díla dystopické literatury. Autoři této knihy se zabývají nejen exilovými a samizdatovými vydáními zmíněných Orwellových románů, jejich vznikem a šířením v nesvobodné společnosti, ale také uměleckými díly ovlivněnými Orwellovou tvorbou. Pozornost rovněž věnují podobám orwellovského roku 1984 v Československu včetně represí proti oponentům komunistického režimu a projevů solidarity s politickými vězni.

století.

Mnohovrstevnatá interpretace díla neprávem pozapomenuté prozaičky Publikace přichází s výrazně odlišným pohledem na tvorbu Terézy Novákové, než jaký byl ustaven dosavadní literární historií a především marxistickou kritikou, která v jejích dílech leckdy až nepřiměřeně akcentovala sociálně kritický tón. Autorka vnímá Novákovou jako spisovatelku pevně ukotvenou v mravní tradici svého národa a zároveň plnou pochopení pro vše lidské. Nahlíží na její dílo jako na průsečík směrových tendencí přelomu 19. a 20. století, a přispívá tak k současným diskusím o různých podobách realismu a jejich koexistenci s rodícím se modernismem.

Antologie České protektorátní drama představuje veřejnosti dvanáct divadelních a šest rozhlasových her, které vznikly a/nebo byly uvedeny v období protektorátu a z nichž zhruba polovina není čtenářsky dostupná, či dokonce nikdy nebyla publikována. Cílem svazku je vytvořit představu o dobové původní dramatické tvorbě, což je v knize podpořeno také odbornými studiemi o dramatické produkci a divadelním provozu a o kontextu rozhlasové „slovesnosti“ za okupace.

Postila Petra Chelčického je jednou z nejznámějších postil českých dějin. Toto dílo obsahuje téměř 60 homilií, určených pro všechny neděle církevního roku a také pro několik dalších svátků. Bohužel se však nedochovalo v úplnosti a dnes ho známe ve dvou verzích. Starší z nich je obsažena v rukopisu z přelomu 15. a 16. století a obsahuje jenom počátek církevního roku. Mladší verze se nachází ve starých tiscích z let 1522 a 1532. Ačkoli obsahuje všechny homilie, každá z nich byla zkrácena zhruba na polovinu. Současná edice přináší obě verze. První svazek vyšel již v roce 2022, druhý nyní celou edici uzavírá. Tyto svazky jsou částí souborného vydání spisů Petra Chelčického.

Každý stát, každé společenství má své symbolické značky. Česká republika, historická země Morava a její centrum Brno mohou být hrdé, že k nim patří i deník Lidové noviny. Vznikl zde roku 1893 a záměr zakladatele Adolfa Stránského byl za téměř padesát let jejich rozvoje naplněn vrchovatě - list se stal tribunou moderní české společnosti: sebevědomé, vzdělané a podnikavé. Jeho historie představuje kontinuální růst kvality a vlivu: od málo významného odpoledníku v začátcích za Rakouska-Uherska až k listu zásadního významu v nové samostatné Československé republice. V době formování novodobé občanské společnosti, pro niž byla tištěná periodika základním zdrojem informací a vlivu, stál na pozicích demokracie a humanity. Mezi redaktory a spolupracovníky patřily zásadní osobnosti kultury, vědy, umění a vysokého školství, což spolu s vysokým standardem žurnalistické práce, tedy informační pohotovostí, spolehlivostí zpravodajství, jazykovou a grafickou úrovní, jim zaručuje výsadní postavení v československých dějinách.

Lidové noviny patří k "rodinnému stříbru" české společnosti, a to díky kvalitně sestavenému redakčnímu týmu. U příležitosti 130. výročí založení periodika představujeme ty z redaktorů a spolupracovníků, kteří patřili k české literární obci a vtiskli tak Lidovým novinám nenapodobitelnou atmosféru. Osobnosti literárního světa byly zde zastoupeny v míře jinde nevídané.

Acta incognitorum (1976–1988).

„Učená společnost“ Societas incognitorum eruditorum (SIE) představovala jedinečné a zároveň uzavřené společenství lidí, kteří se nehodlali smířit s kulturním a vzdělávacím diktátem totalitního režimu tzv. normalizačního Československa. Za hranicí legality vytvořili svobodné prostředí k šíření vědomostí napříč obory: od literární vědy či estetiky přes fyziku, matematiku či teologii až po hromadnou dopravu nebo olympijské hry. Programově se přihlásili k první učené společnosti na území habsburské monarchie, osvícenské Societas incognitorum eruditorum in terris Austriacis. Vědecké zaměření opírající se především o polemiku coby nezbytnou součást mechanismu sebevzdělávání a kultivace však obohatili o herní aspekt a recesi. Páteří přítomného svazku je článková bibliografie samizdatového časopisu Acta incognitorum, jejž SIE vydávala víceméně s měsíční periodicitou téměř třináct let (1976–1988). Jde nejen o nejdéle vycházející a kompletně dochované české literární samizdatové periodikum období do roku 1989, ale také o jedinečný zdroj představující neoficiální kulturu z mimořádně osobní perspektivy. Úvodní studie Dominika Melichara činnost SIE analyzuje a sleduje vývoj diskutovaných témat a polemického prostředí vytvořeného na stránkách Act incognitorum díky neobvyklé žánrové pestrosti, zahrnující vedle beletristických, esejistických či publicistických textů také příspěvky deníkové, zachycující společenský život členů SIE.

Svobodové.

Monografie v celkem čtyřech kapitolách přibližuje některé oblasti, z nichž je patrné soužití člověka s knihou napříč staletími. Tým odborníků z různých oborů zabývajících se vývojem knižní kultury se pokusil na několika příkladech demonstrovat úzký vztah člověka a knihy, ne toliko z pozice čtenáře, ale i praktického uživatele a v neposlední řadě také sběratele. Seznamuje s majiteli několika knihoven z různých prostředí, od relativně malých osobních, přes větší vědecky zaměřené, až po velký celek šlechtické zámecké knihovny. Nakonec také umožňuje nahlédnutí do návštěvní knihy naší největší knihovny v pražském Klementinu.

Soubor esejů Na okraj literární tvorby českých výtvarníků je věnován textům českých výtvarníků 20. století, jejichž literární činnost tvoří minoritní, přesto pozornosti hodnou část jejich díla. Zastoupeni jsou autoři různých generací, rozmanitých naturelů, věnující se malířství, kresbě, grafice, sochařství, fotografii i filmu. Jednotlivé kapitoly jsou koncipovány monograficky, žánrově, tematicky či se zaměřením k určité umělecké tendenci, skupině či okruhu. Nejde ani tak o analýzu intermediálních vazeb, ale spíše o zamyšlení nad vybranými texty coby autonomními projevy dění smyslu. Tázání je zde neseno mj. otázkou, jak má na povahu textů relevantní vliv právě výtvarné zaměření jejich autorů. Implicitně pak zvolené téma otevírá rovněž otázku vztahu okraje, resp. okrajů a centra sociálně sdíleného literárního prostoru a poukazuje na možnost obohacení dosavadního obrazu české literatury daného období o další fasety.