Literaturwissenschaft

Kniha je určena zájemcům o literární dílo básníka (a lékaře-imunologa);který je možná v zahraničí znám, čten a ctěn více než doma v Čechách.Dobře poslouží zejména odborné veřejnosti a studentům bohemistickýchoborů. Po Svozilově Vůli k intelektuální poezii je teprve druhým taktorozsáhlým (knižním) pojednáním o Holubově umělecké tvorbě z pera jediného autora.

Kniha je věnována osobnosti a dílu Zbyňka Hejdy (2. 2. 1930 – 16. 11. 2013) – básníka, překladatele, publicisty, editora, redaktora a také jednoho z prvních signatářů Charty 77 a členů Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Texty o Hejdově životě, tvorbě, práci a postojích doplňuje rozhovor, v němž Suzette Hejdová v podstatné míře hovoří o životě s ním, a také zevrubné autorské heslo i řada fotografií.

Antologie Čtení o Josefu Váchalovi přináší a čtenářsky zpřístupňuje texty, které J. Váchala představují nejen jako pozoruhodného výtvarníka, ale rovněž a akcentovaně jako literáta, tvůrce autorské knihy a umělce, pro nějž byl vztah k fenoménu knihy a k četbě zásadní. Jde o texty menšího formátu: úvody, předmluvy a doslovy k novým vydáním Váchalových knih, studie, referáty, recenze a příspěvky z odborných periodik a časopisů, stati z katalogů. Rezonance Váchalových prací od počátku nebyla nijak velká, referovali o nich zejména autorovi přátelé, vesměs sami bibliofilové, sběratelé, např. E. Pacovský, A. Laurin, S. K. Neumann, R. Medek, A. Procházka. To do značné míry platilo i v letech dvacátých a třicátých: i tehdy jeho knihy a texty znala hrstka zasvěcených, psali o něm např. S. Bouška, B. Beneš Buchlovan, A. Sáňka a M. Helcelet či K. Dyrynk, výtvarníci R. Adámek, F. Kobliha a J. Konůpek, opakovaně také J. Pečírka. V roce 1947 vyšly dva sešity Záznamů o díle Jos. Váchala, v r. 1948 si k Váchalovu dílu nanovo nalezl cestu J. Karásek ze Lvovic. Poté se na dlouhou dobu se ztratilo povědomí o Váchalově díle. To se pomalu začalo měnit od šedesátých let, skutečný návrat do dějin výtvarného umění započal od počátku let devadesátých.

Kniha představuje souborné literární dílo filmového režiséra, pedagoga, básníka a malíře Karla Vachka (1940 – 2020). Díky snímkům Moravská Hellas a Spřízněni volbou bývá řazen k „československé nové vlně“, v době „normalizace“ natáčet nesměl a až po roce 1989 realizoval sedm esejisticky pojatých filmových románů. Když nenatáčel, pracoval soustavně na své tvůrčí metodě. Nejčastěji psal scénáře a poezii, věnoval se i výtvarné tvorbě. Základ knihy tvoří nerealizované scénáře z 60. a 70. let (Hrdina Bohemia, Kdo bude hlídat hlídače?, Létající neidentifikovatelné české předměty, Česká regurgitace, Rom, Co dělat? a Cesta světla), následují rozsáhlé literární koláže (Bohemia docta, Obrozenci a obroditelé, Komunismus), další oddíl knihy tvoří výběr poezie, převážně z 60. let, doplněný o řadu poznámek, úvah a přednášek. Rozšiřuje se tak pohled na Vachka jako solitéra a svébytného autora, který stojí mimo jakékoliv generační nebo estetické směry.

V letech 1645–1648, tedy krátce před koncem třicetileté války, zkonfiskovala švédská vojska řadu českých a moravských knihoven – především v Mikulově, Olomouci, Praze, ale i na dalších místech. Osudy přibližně 25 tisíc knih a rukopisů, z nichž se část dochovala do dnešních dnů ve více než šedesáti institucích napříč Evropou, představují fascinující příběh jednoho z nejvýznamnějších zásahů do české kulturní historie a příklad kulturního transferu v evropském raném novověku. Předkládaná publikace sleduje složitý životní cyklus těchto svazků – od okamžiku jejich konfiskace přes transport do Švédska a jejich začlenění do tamního prostředí až po jejich novodobé znovuobjevování. Středobodem knihy je virtuální rekonstrukce odvezených knihoven, které se tak po staletích symbolicky vracejí na mapu české kulturní paměti.

Na podzim tohoto roku uplynulo 100 let od narození jednoho z nejvýznamnějších českých spisovatelů 20. století – Josefa Škvoreckého. Sté výročí narození Josefa Škvoreckého, které připadlo na 27. září 2024, vrátilo tomuto významnému českému prozaikovi 20. století značnou mediální pozornost, jíž se v minulosti těšil mnohokrát – ať už tomu byl, či nebyl rád. VŠKK uspořádala mezinárodní konferenci, které mj. zúčastnili Michal Bauer, Martina Halamová, Ivo Harák, Matija Ivačić, Martin Jiroušek, Lenka Jungmannová, Jana Mikolášková, Vladimír Novotný, Vladimír Papoušek, Martin Profant, Michal Přibáň, Alena Přibáňová, Františka Schormová, Mária Stanková, Pavel Šidák a zde jsou jejich příspěvky.

Katalog ke stejnojmenné výstavě v Národním muzeu, která připomíná 100 let od převzetí archeologické sbírky Eduarda Štorcha. Profesí pedagog, oblíbený autor knih pro děti a mládež, byl rovněž zapáleným amatérským archeologem. Výstava Pravěká dobrodružství Eduarda Štorcha vám přiblíží nevšední propojení Štorchových románů s autentickými archeologickými nálezy, které mu byly při psaní děl inspirací. Výstava zároveň představuje Eduarda Štorcha jako progresivní činorodou osobnost – pokrokového pedagoga, zakladatele lyžařských kurzů, ozdravných pobytů u moře a Dětské farmy, zapáleného archeologa amatéra a sběratele i nadšeného skauta.

V publikaci jsou obsaženy příspěvky z vědeckého kolokvia Brno–Bělehrad nazvaného Současná česká a srbská slavistická bádání. Kolokvium je součást tradiční spolupráce katedry slavistiky Filologické fakulty Univerzity v Bělehradě a Ústavu slavistiky Filozofické fakulty Masarykovy univerzity od roku 2006. Příspěvky zastoupené v publikaci načrtávají směry, jimiž se ubírá současné slavistické bádání v České republice a v Srbsku se zaměřením zejména na česko-jihoslovanské a šířeji slovanské vztahy. Obsahuje studie s tématy historickými, literárně historickými, antropologickými, obecně literárněvědnými i teoreticky lingvistickými. Autory práce jsou čeští, slovenští a srbští slavisté, bohemisté, historici, slovakisté, srbisté i rusisté, různých generací.

Publikace, jíž si připomínáme 900. výročí úmrtí kronikáře Kosmy, obsahuje studie, které vznikly v rámci autorského kolektivu jako součást hledání odpovědí na otázky spojené s osobností tohoto prvního českého letopisce a jeho Kronikou Čechů. Texty se staly východiskem pro koncepci výstavy a slouží jako podklad pro zpřístupnění jejích hlavních témat návštěvníkům. Nabízejí různé pohledy na Kosmovu kroniku – jako literární dílo, historický pramen, kulturní fenomén i předmět pozdější recepce – a kladou důraz na to, jak se v průběhu staletí měnilo její čtení, interpretace i společenská role. Zahrnut je přehled dochovaných rukopisů s textem Kosmovy kroniky opatřený výkladem a katalogová část s reprodukcemi jak jednotlivých opisů kroniky, tak dalších dokumentů a artefaktů s tématem souvisejících.

Kolektivní monografie celkem patnácti autorů se zaměřuje na život a dílo významného bohemisty, literárního historika Antonína Škarky. První část knihy se věnuje jeho životu, strávenému v podmínkách socialistické vědy: vlivům, které na Škarku působily, raným vědeckým pracím či jeho významu v komeniologii. Ve druhé části jsou uvedeny kapitoly prověřující na vybraných bohemistických tématech (středověká veršovaná kázání, plankty či barokní mystika) postupy jeho kritické a interpretační metody.

Umělecká tvorba Miloše Martena (1883–1917) bývá literární historií vykládána pouze jako doplněk jeho kritické a esejistické činnosti. Tato kniha od hierarchizující perspektivy odhlíží a zaměřuje se na autorův prozaický Cyklus rozkoše a smrti v jeho dvou verzích: prvotní (1907) a výsledné (1925), jejíž podobu ovlivnila autorova přímá válečná zkušenost. Stylizovaná literárnost, design knihy i tematizace diskurzů o degeneraci lidstva a nákaze uměním činí z první verze dekadentní poisonous book, jejíž četba je inscenována jako fatální iniciace do světa „mimo dobro a zlo“. Publikace na základě archivního výzkumu mapuje okolnosti Martenova přepisu díla a současně zprostředkovává osobitou zpověď intelektuála v soukolí dějin, který utvářel svou vlastní identitu mezi „Západem“ a „Východem“ a mezi jejich texty i jazyky.

Předložená monografie se zabývá mediální archeologií české meziválečné feministické technoimaginace v souvislosti s postavou nové ženy. V imaginárnu nové ženy se střetávají meziválečné naděje na rozkvět nově vzniklého státu a nově emancipované ženy s úzkostmi spojenými s proměnou genderového řádu. Na příkladu meziválečného časopisu Eva, určenému pro „moderní“ a „vzdělané“ ženy, autorka mapuje diskurz spojený s (novo)ženskou hygienou a (novo)ženským užíváním technologií. Nová žena se v těchto oblastech stává lidským motorem, který má za úkol udržovat co nejvýkonnější nejenom sebe, ale také celou rodinnou jednotku, ať už se jedná o implementaci nejnovějších poznatků o vitamínech, čerstvém vzduchu, či o postupnou elektrifikaci domácností. Domácí spotřebiče, ale i potomci jsou zde extenzí nové ženy, se kterými se musí naučit racionalizovaně pracovat, aby se mohla stát co nejemancipovanější verzí sebe sama. Nová žena se tak jako manažerka domácnosti pohybuje v novém, nicméně stále výrazně genderově segregovaném diskurzivním prostoru. Její pohyb po pomyslné emancipační škále je omezen postavou muže, která je implicitně v diskurzu meziválečného časopisu Eva vždy přítomna.

Kniha mapuje počátky scenáristiky českého hraného filmu a hledá odpovědi na zcela základní otázky týkající se filmových scénářů i scenáristů. V rámci pěti kapitol je psaní pro film přiblíženo jako jedinečný fenomén s vlastními pravidly, osvědčenými praktikami a tvůrci, neformálními hierarchiemi i četnými kulturními a mezioborovými přesahy, bez jehož poznávání nebude ani obraz dějin kinematografie nikdy úplný.

První literárněvědná monografie o tvorbě této spisovatelky, novinářky, disidentky, porevoluční poradkyně a blízké spolupracovnice prezidenta Václava Havla mapuje její umělecké i neumělecké texty od šedesátých let 20. století do současnosti a ukazuje, že jejich význam tkví v autorčině snaze demaskovat dobově institucionalizovanou socialistickou řeč a přenést nárok na vznik traumatu konkrétní skupiny či celé generace do širší veřejnosti.

Čtenáři se tak seznámí kromě textů uměleckých i s její tvorbou publicistickou, přednáškovou a jejími cestopisnými prózami. Text doprovází fotografie z autorčina soukromého archivu a archivů předních českých fotografů.

Monografia Sondy do slovenskej prózy sa usiluje podať interpretačne živý obraz diel novodobej slovenskej literatúry z hodnotového pohľadu autora interpretácií a prispieť tak k ich otvorenému čítaniu. Sondy predstavujú akýsi prieskum podôb jednotlivých textov a zároveň tvoria jemné tkanivo siete slovenskej literatúry, ktorej základným princípom nie je úplnosť, ale eliptickosť a hodnotová výberovosť. Všetky sondy sú dvojzložkové. Ich súčasťou sú krátke perexy, ktoré poskytujú stručné bibliografické údaje, opisujú okolnosti vzniku textu, formy jeho existencie, kontextualizáciu v slovenskej literatúre, ale aj v medziliterárnych súvislostiach a zdôvodnenie interpretačného záujmu o text. Samotné interpretačné texty majú povahu čítania a lektúr jednotlivých textov. Predstavujú celoživotnú čitateľskú a interpretačnú skúsenosť autora. Sondy do slovenskej prózy interpretujú napríklad texty autorov ako Jozef Ignác Bajza, Ján Botto, Jonáš Záborský, Božena Slančíková-Timrava, František Švantner, Dominik Tatarka, Ján Johanides, Ladislav Ballek, Vincent Šikula, Dušan Kužel, Alta Vášová, Rudolf Sloboda, Pavel Vilikovský, Stanislav Rakús, Dušan Mitana, Dušan Dušek, Ivan Habaj, Peter Pišťanek, Monika Kompaníková, Jana Beňová, Ivany Dobrakovovej a ďalších.