Geschichte

Stavitel železnic Ing. Eduard Bazika (1830-1940) je stále nedoceněnou postavou v oboru české technické práce. Jeho paměti tuto mezeru vhodně zacelují, protože obsahují cenné informace z jeho více než ctyřicetileté praxe u soukromé Společnosti státní rady Zemského výboru králoství Českého, pro kterou posuzoval v podstatě všehny projekty místních drah v Čechách. V těchto klíčových pozicích byl aktérem rozhodující fáze železničního podnikání v českých zemích a i v habsburské monarchii. Jeho dlouholetá stavební praxe mimo jiné ve funkci ředitele pražského stavebního odboru Společnosti státní dráhy a zkušebního komisaře v oboru železničního (inženýrského) stavebnictví Českého učení technického byla spojena s kritickým technickým a ekonomickým myšlením. Proto tyto inženýrské paměti mají mimořádný význam, jak pro posouzení tehdejšího stavu české technické práce v oboru výstavby železnic, tak i celkové společenské atmosféry ve druhé polovině 19. století.

z let 1914-1918.

Přemysl Koblic je výjimečným zjevem v dějinách české fotografie - fotograf, který byl vynikajícím technikem a zároveň citlivým a výtvarně nadaným tvůrcem. Byl svérázný člověk s různými zájmy a zálibami. Vybočoval nejen svým zjevem, ale především svými postoji a názory, a ne zcela skrývanou homosexuální orientací. Byl také proslulý samorostlým humorem. Svérázná osobnost nevšedního a neobyčejně pohotového pozorovatele se často odrážela v netradičním způsobu snímání i používání fotografické techniky.

Po monografii Přemysl Koblic: fotograf, chemik (Praha 2014), která se věnovala Koblicově životu a tvorbě od mládí až do jeho smrti, se tato publikace se zabývá pouze jedním časovým výsekem jeho života – činností za I. světové války, tedy dobou, která mu plně nabídla možnost zjistit, jak tvořit „extrémní“ fotografie. A to ať šlo o extrémní přírodní podmínky pro fotografování či vyvolávání, o na koleně vytvářenou fotografickou chemii či o následné uchovávání jak negativního, tak i pozitivního fotografického materiálu. Pomocí doprovodných studií a edice válečných deníků a korespondence představuje předkládaná publikace Přemysla Koblice jako vysokoškolského studenta na nucené dovolené a daleko od spolužáků, vojáka c. a k. pěšího pluku č. 91, válečného fotografa (na frontě či poblíž ní) se vším, co toto řemeslo či umění v podmínkách Julských Alp mohlo znamenat, Sokola daleko od přátel a v neposlední řadě také jako syna a bratra odloučeného od své rodiny. Zapomenuta nesmí být ani jeho praktická znalost šifrování, neboť ta ho prováděla od školních let přes I. světovou válku až do sklonku jeho života.

Publikace, obsahující údaje ke Koblicově životě, díle a činnosti během I. světové války, je doplněna obrazovou přílohou, slovníčkem vojenské terminologie a schématem struktury pěšího pluku pozemních sil rakousko-uherské branné moci, rejstříky jmenným, institucionálním a místním a rovněž i tabulkou umožňující de/šifrovat Koblicovu šifru.

Dějiny Slovenska nejsou dějinami Slováků jako národa, ale historií území, které dnes tvoří současnou Slovenskou republiku. Jan Rychlík sleduje historii slovenského území od úplných počátků. Jádrem knihy jsou však kapitoly o moderních dějinách Slovenska, vrcholících získáním samostatnosti v roce 1993, i o následujících dekádách. Autor má unikátní předpoklady pro napsání první české syntézy slovenských dějin – má české i slovenské občanství a jako přímý účastník byl i u jednání o rozdělení společného státu.

Královské město Uničov bylo založeno v souvislosti s jednou z vln vrcholně středověké kolonizace na počátku 13. století. Tehdy vznikla základní struktura osídlení celého regionu v podobě, která přetrvala do dnešních dnů. S nepatrným časovým odstupem probíhalo rozšiřování církevní správy oblasti. Kniha přibližuje vývoj zázemí města, a to prostřednictvím analýzy strukturálních změn osídlení a stavebního vývoje církevní architektury. Kromě terénních výzkumů a povrchových průzkumů v bezprostředním okolí Uničova je hlavní pozornost věnována historii utváření sítě venkovských farních kostelů v regionu v době vrcholící kolonizace. Výsledkem propojení archeologických pramenů, historických zpráv a stavebně historických průzkumů je komplexní pohled na proces formování krajiny nejen v průběhu tzv. dlouhého 13. století, ale také v následujícím období.

Kniha předkládá komentovaný výbor textů věnujících se z různých perspektiv problematice individualismu. Každá z kapitol pojednává o jednom vybraném autorovi. Je uvedena stručným představením jeho díla a myšlení, po němž je čtenář proveden četbou několika jeho klíčových textů. Vedle známých myslitelů, jako je T. G. Masaryk, E. Rádl, E. Beneš, L. Klíma, J. Patočka či J. Mukařovský, se zde pojednává o pozapomenutých filosofech (K. Vorovka, V. Hoppe, F. Pelikán, T. Trnka) či myslitelích pohybujících se na pomezí disciplín (F. Mareš, E. Chalupný, F. Tučný, A. Breisky), včetně solitérů, kteří navzdory různým intelektuálním módám lpěli na dialektickém způsobu myšlení (J. Kabeš, F. Sedlák). Nedílnou součástí výboru jsou také tři kapitoly věnované výrazným osobnostem slovenského myšlení (S. Štúr, G. Vámoš, H. Szántó). Závěr svazku sestává z kapitoly o československé variantě existencialismu. Předkládaný výbor doplňuje připravovanou dvousvazkovou monografii o československé filosofii individualismu.

Kolektivní monografie Aktuální otázky výzkumu dějin a kultury východní Evropy se v osmi kapitolách věnuje vybraným okruhům českých a slovenských bádání o dějinách a kultuře východní Evropy ve vztahu k českému, případně československému dějinnému prostoru. Připomíná jeho dlouholetou tradici, která ovšem vyžaduje kritické zhodnocení jak v metodologickém, tak tematickém smyslu. Zdůrazňuje, že je k němu nezbytné využít moderní, v zahraničí využívané historiografické metody. Přitom upozorňuje na význam české (a v meziválečné době československé) dějinné zkušenosti.

Děti představují důležitou součást lidské společnosti, byť jejich hlasy se z dávné minulosti ozývají jen zřídka. V této monografii autorka odkrývá a rekonstruuje svět dětí římských občanů v období římského císařství. Zabývá se strukturou a společenským rámcem života dítěte v rodině a společnosti římské říše a jejich proměnami v čase, zejména potom problematikou násilí a smrti v životě dětí. Analyzuje setkání dětí s násilím a smrtí, zkoumá roli dítěte jako oběti v mezních situacích (při střetu s násilím či smrtí) i jako aktivního činitele, který sám může překračovat společenské normy a dopouštět se násilí či jiné formy trestné činnosti, nebo se musí vypořádávat se smrtí – vlastní i svých blízkých.

founder of Czech archaeological science.

Kniha významného popularizátora a historika vědy Karla Sklenáře se věnuje osobnosti českého básníka a učence, zakladatele vědních oborů archeologie a dějin umění u nás, Jana Erazima Vocela (1802–1871). Autor podrobně, a přitom čtivým způsobem přibližuje Vocelův život profesní, společenský i osobní včetně krátkého politického angažmá v roce 1848. Zachycuje jeho průkopnickou roli při prosazování nových vědeckých metod i zásadní organizační úsilí spjaté s Národním muzeem či Karlovou univerzitou. Monografie Karla Sklenáře je zásadním dílem pro poznání dosud poněkud nedoceněné Vocelovy osobnosti i českého (nejen) vědeckého života 19. století.

současníků.

Česká multikonfesní společnost se musela ve dvacátých letech 17. století, po porážce českého stavovského povstání v bitvě na Bílé hoře 8. listopadu 1620, během několika málo let proměnit v oficiálně jednotně katolickou zemi. Většinově nekatolická společnost volila mezi rychlým a často vnějším přestupem ke katolictví, nebo odchodem do exilu. Otázka konfesní příslušnosti a konverze se dostala na několik málo let do centra pozornosti celé společnosti. Jak lidé, kteří zažili první léta násilné rekatolizace, popisují ve svých pamětních zápiscích svou vlastní zkušenost s náboženskou proměnou a konverzemi? A jakou roli měla religiozita a konkrétní konfesní příslušnost v životě lidí v období konfesionalizace?

Z první poloviny 17. století se zachovalo několik desítek více či méně rozsáhlých pamětních zápisků mužů různé sociální příslušnosti pocházejících z různých míst Čech a Moravy. Některé byly dříve zpřístupněné v edicích, jiné jsou dochovány rukopisně. Vedle stručných glosátorů aktuálních událostí, například formou přípisků do Veleslavínových Historických kalendářů, je mezi nimi i několik, dá se říci, grafomanů, kteří tvořili své texty souvisle několik desítek let, psaní pro ně bylo rutinní každodenní činností a patrně v zachycování pamětihodných událostí nacházeli zalíbení a uspokojení.

V

a službách.

Slovanská knihovna v Praze byla založena roku 1924 ministerstvem zahraničních věcí. Měla vytvářet informační zázemí pro souběžně vznikající Slovanský ústav a současně shromažďovat a zpřístupňovat dokumenty pro podporu činnosti mnohonárodnostní uprchlické vlny z bývalého Ruského impéria, jejíž významná část nalezla útočiště v tehdejším Československu. Od roku 1958 je součástí dnešní Národní knihovny České republiky. Díky rozsahu a složení svého fondu je jedním z center slavistické vědní disciplíny, a to v mezinárodním měřítku.

Kniha přináší podrobné zpracování dějin Slovanské knihovny v průběhu celého uplynulého století. Současně čtenáři představuje jednotlivé části knihovní sbírky, jejich budování a nejcennější dokumenty. Kromě standardních knižních, časopiseckých a novinových oddělení se zaměřuje i na sbírky historické, rukopisné a kartografické. Do samostatné kapitoly je vydělena tematika ruské, ukrajinské a běloruské emigrace po roce 1917, neboť pro studium tohoto tématu spravuje knihovna sbírku světového významu. Pozornost je věnována také speciálním sbírkám, kam se řadí kolekce listinných, obrazových, uměleckých, fotografických a notafilických materiálů.

Ve snaze o depolitizaci bádání v oblasti židovské mystiky se autoři věnují společenství pražských frankistických rodin, které zkoumají jako nové náboženské hnutí a předkládají jeho teologicko-religionistickou analýzu. Úvodní kapitola se věnuje dějinám pražského frankismu a současnému stavu poznání, kapitola druhá přináší rozsáhlé překlady pramenné literatury, které jsou následně v kapitole třetí analyzovány v podobě tematických okruhů. Kapitola závěrečná předkládá novou metodiku, jejíž uplatnění umenší politizaci judaistického diskurzu v oblasti židovské mystiky a přispěje k utvoření přesnějšího obrazu spirituality jejích představitelů.

Knížka, jak už její podtitul napovídá, navazuje na knihu Velký erbovník. Od doby, kdy bylo toto dvousvazkové rozsáhlé dílo vydáno (2005, 2006), se objevila značná řada dostupných heraldických pramenů, které obsahují tisíce dalších šlechtických rodů a jejich erbů, jež ve Velkém erbovníku nejsou zaznamenány. Z tohoto množství byl proveden výběr upřednostňující rody, jejichž jednotlivci něčím v zemích Koruny české vynikli (vědci, průmyslníci, umělci), nebo kteří tu zanechali stopu v podobě svých sídel. Další velkou skupinu tvoří císařští důstojníci, kteří své erby získali za hrdinné vojenské činy či za dlouholetou službu v c.k. armádě.

V neposlední řadě kniha zmiňuje slavné historické osobnosti šlechtického původu, jejichž osudy byly alespoň krátce spojeny se zeměmi Koruny české. V bohatě ilustrované knize jsou vedle sebe abecedně řazeny dva druhy hesel. Pod ornamentální linkou nalezneme zcela nové rody, které nefigurují ve Velkém erbovníku. Pod obyčejnou linkou jsou uvedeny zbývající rody, u kterých došlo k určitému doplnění, upřesnění či opravě oproti původnímu textu či vyobrazení ve Velkém erbovníku. Zatímco Velký erbovník představuje především významné staré české i cizí rody, v dodatku se setkáme spíše s rody novodobými, z nichž mnohé byly nobilitovány v 19. a 20. století.

Cílem kolektivní monografie je nejen akcentovat významné milníky dějin města, ale současně je zasadit do širšího historického rámce a upozornit tím na skutečnost, že Orlová nebyla a není solitérem stojícím mimo politický, společenský a kulturní vývoj moravsko-slezského pomezí, nýbrž že v mnoha případech výrazně utvářela jeho další smeřování. Příspěvky se tak věnují např. benediktýnum a jejich sepětí s orlovským klášterem, době husitské i protireformační. Sledují historii držitelů Orlové – šlechtických rodu Bludovských, Mattencloit či měšťanského rodu Thomke, demografické proměny zdejší society, společenský vzestup místních obyvatel či investice Rothschildu a Gutmannu do orlovského hornictví. Zasloužená pozornost je věnována rovnež proměnám Orlové a Orlovska souvisejícím s klíčovými mezníky 20. století, ať se jednalo o poválečné Těšínsko či totalitární režimy. Autoři a autorky neopomíjejí ani jazykové a literární bohatství Orlové, at již dochované formou záznamu bohaté lidové slovesnosti spojené s hornictvím, pamětmi významných osobností jazykovědy či diplomacie, jejichž život Orlová ovlivnila, nebo stále živé v paměti současníku, jak dokládají nejnovější lingvistické výzkumy.

Z obsahu: Pražské kapucínské řeholní komunity a jejich vnější působení 1599-1795. Pražská vychovatelna v Libni ve světle výročních, administračních a statistických zpráv. Osobnosti malostranské správy a samosprávy v 70.letech 16. století. Zákon o právním postavení snoubenek a nemanželských dětí, pozůstalých po účastnících národního odboje za osvobození ve spisech pražských soudů. 

Krátké období přímé vlády Přemysla Otakara I. nad Olomouckem v letech 1201–1212, kdy se Přemysl tituloval jako olomoucký či moravský kníže, bylo předělem mezi raně středověkým knížecím věkem a novou epochou markrabské Moravy vrcholného středověku. Kniha optikou písemných pramenů a za pomoci archeologických poznatků sleduje příčiny i důsledky proměn Olomouce, tehdy zřejmě nejvýznamnějšího centra přemyslovské moci a ústřední církevní správy na Moravě, na počátku 13. století. Zkoumá nejen přestavbu olomouckého hradu do kamenné podoby, ale i výstavbu a vzhled druhého hradu v Olomouci-Nového Hrádku. Zabývá se nově založeným konventem řeholnic u bývalého katedrálního kostela sv. Petra a impulzy, které vedly k transformaci Olomouce v institucionální královské město. Představuje také opory panovnické moci na venkově, věnuje se vzniku nových trhových center a etablování šlechty.