Kniha o českém historikovi Václavu Chaloupeckém, žáku Jaroslava Golla a Josefa Pekaře, jenž se po zrodu Československé republiky stal profesorem československých dějin Univerzity Komenského v Bratislavě. Po Pekařově smrti pak přijal prestižní nástupnictví na Karlově univerzitě.
Václav Chaloupecký má pro své názory na česko-slovenský poměr na Slovensku dodnes „zlé meno“ a v českém prostředí zůstává ve stínu svých učitelů. I proto se autor rozhodl znovu rozpohybovat zdánlivě dobře známý příběh zrodu a rozkladu první ČSR a na pozadí životní dráhy opomíjeného historika se pokusil zachytit jak vnitrooborové klima českého, respektive československého dějepisectví první poloviny 20. století, tak v širším kontextu i proměny vztahu Čechů a Slováků v daném období.
Stranou přitom nezůstává ani tematika Chaloupeckého historických prací, z nichž mnohé (povětšinou negativně) ovlivnily rodící se kulturní klima společného státu. Historikovy texty tak namnoze určují linii výkladu.
Vedle osobností umělecké bohémy konce dlouhého století a prvorepublikových intelektuálních elit zde defilují přední osobnosti lucemburské epochy, jsou promýšleny otázky zrodu husitství a proměny interpretace kulturního dědictví Velké Moravy, je probírána údajná Žižkova cesta do Uher i stále neukončený spor o Kristiána a dataci nejstarších českých legend.