Normalizace je obecně považována za kulturní, ekonomický a morální úpadek české a slovenské společnosti. Bezproblémově se přijímá také tvrzení, podle něhož byla dynamická pestrost „zlatých šedesátých“ vystřídána husákovskou „šedí a bezčasím“.
Málokdy se však ptáme, na základě jakých strategií byl normalizační režim utvářen, jaké cíle sledoval a zda byl uspořádán podle nějaké vnitřní logiky. Kniha se detailně zaměřuje na normalizační proces institucionálního zázemí české kultury v podobě tzv. tvůrčích svazů a sleduje vývoj kulturní politiky i proměny raných normalizačních strategií. Na základě typologie jednotlivých postojů tehdejších aktérů se současně snaží zachytit fascinující dějinnost „obnovování pořádku“.
