Philosophie

Cílem knihy je podat podrobný rozbor Platónova pojetí uměřenosti. Byl to právě Platón, kdo se jako první významným způsobem zasadil o vyhraněně filosofické uchopení tohoto pojmu, který se stal později klíčovým pro křesťanské, a tedy evropské pojetí morálky.

Kniha je soustavným pojednáním o problémech filosofie logiky a přístupech k jejich řešení; je ovšem napsána trochu jinak, než bývají knihy o filosofii logiky po světě obvykle psány. Na jedné straně se snaží ukazovat, že problémy, s nimiž logika a filosofie logiky zápasí, často vznikly mnohem dříve než v době, kdy se objevila moderní logika; na druhé straně se ale snaží ukázat, že je tu specifický druh filosofických problémů týkajících se logiky, který skutečně vznikl až se vznikem moderní logiky a kterému dosud není věnována patřičná pozornost. Kromě tradičních témat (například problematika logických paradoxů, vymezení logické formy, logické zachycení „obecnin“ aj.) se tudíž práce zabývá i ryze novodobými problémy logiky (spojenými například s axiomatizací logických kalkulů a vytvářením jejich množinových modelů, s otázkou jejich úplnosti a neúplnosti, či s bující pluralitou logických systémů).

Untertitel: International Review of Comenius Studies and Early Modern Intellectual History.

Předkládaný svazek přináší kromě recenzní rubriky šest studií, které se týkají intelektuálních dějin 16.–18. století. Vedle diskusí humanistických učenců o biblickém překladu se zabývají logikou Petra Crockaerta, konceptualizací přírody v pansofickém díle J.A. Komenského, představami učenců 17. století o analogickém pohybu mořských vod a tělesných tekutin, výkladem knihy Genesis u Valentina Weigla či vlivem rosenkruciánství a učení Jakoba Böhma na koloniální projekty pietistických osadníků v Pensylvánii.

Zatím nejsouhrnnější domácí monografie o současné analytické filosofii vědomí, která se během posledních dvou dekád stala jednou z nejživějších oblastí filosofického výzkumu. Autor vysvětluje důvody tohoto vývoje, jež mají co do činění se standardním pojetím fenomenálního vědomí a metafyziky materialismu, o něž se opírá formulace tzv. „těžkého problému“ vědomí a výzva moderního dualismu. Tuto výzvu představují zvláště modální argument Davida Chalmerse a epistemický argument Franka Jacksona. Převážná část knihy je věnována návrhům na překonání dualismu: argumentům russelliánského monismu a materialistickým strategiím, zvláště tzv. reprezentacionismu.

Monografie Patočkovy interpretace literatury se zabývá okruhem textů Jana Patočky, v nichž se jejich autor věnuje rozborům literárních látek a úvahám o literatuře, spisovatelích a spisovatelství.

První část knihy představuje texty, které vypovídají o Patočkově pohledu na vztah literatury a mýtu, druhá část texty věnované vztahu literatury a filozofie.

Autoři se snaží porozumět Patočkovu pohledu na původ básnictví v mýtu a na život mytologických témat v literatuře. Zároveň ukazují, jak Patočka pojímá filozofickou rekonstrukci básnické zkušenosti a jak se jeho interpretační přístup váže k jeho analýzám lidské existence. Pozornost je věnována publikovaným i nepublikovaným Patočkovým textům ze 30. a 40. let, především však textům ze 60. a 70. let. Zkoumána jsou Patočkovy významná filozofická pojednání stejně jako příležitostné studie, recenze, přednášky či přípravné texty.

Někdy se zdá, že problémy ,revoluce‘, ,utopie‘, ,nacionalismu‘ ve věku postideologickém ztrácejí svou naléhavost. Není tomu tak, náš svět zůstal neklidný a krizový: konec dosavadních dějin není na dohled.“ Těmito slovy uvozuje známý historik svou novou knihu esejů, které jsou věnovány jeho klíčovým tématům (pokrok v dějinách, války a násilí ve 20. století, národní hnutí a nacionalismus, česko-německé vztahy, úkoly intelektuálů v moderní době, utopické a ideologické myšlení) i některým osobnostem českého myšlení (B. Bolzano, T. G. Masaryk, J. Patočka a další).

Autor patří k domácím myslitelům, kteří si vydobyli evropské renomé jak svým originálním myšlením a mezioborovými přístupy, tak svými zásadovými životními postoji, které se odrážejí v jejich díle.

V českém prostředí se konečně objevuje monografie věnovaná výhradně filosofii techniky. Kniha vychází z autorova konceptu evoluční ontologie a obhajuje dvě hlavní vývojové linie techniky – málo známou techniku biotickou (tvořenou záměrným využíváním vlastností živých systémů) a všeobecně uznávanou techniku abiotickou (nástroj, stroj, automat). Technikou se tu rozumí aktivní součást společenské materiální kultury, tedy umělý funkční systém, který má v predátorském duchovním paradigmatu objektivní tendenci samovolně se strukturovat do podoby expandující technosféry. Kniha postihuje nejen tento kulturu deformující proces, ale hledá současně podmínky možného smiřování nynější protipřírodní technosféry s biosférou (v duchovním biofilním paradigmatu).

Untertitel: Příspěvek ke kulturním dějinám a orální historii antroposofického hnutí 1911-1992.

Publikace Antroposofové na Moravě (a v Čechách) je sbírkou primárních pramenů k dějinám antroposofického hnutí v letech 1911-1992 v areálu Moravy a částečně i Čech, první svého druhu. Bylo osloveno šest potomků první a druhé generace českých, německých i smíšených českoněmeckých antroposofických rodin z Olomouce, Brna, Zlína, Svatého Kopečka, narozených v rozmezí 1930-1955, s nimiž byly vedeny na základě jednotného dotazníku rozhovory, které zde přetiskujeme. Publikace je opatřena česko-německým úvodem s metodologií a základním přehledem dějin antroposofie na Moravě. Rozhovory obsahují medailony účastníků, jsou autorizovány a komentovány. Přílohou je dokumentární sbírka dosud nevydaných primárních textů a fotografií.

Kniha se v šesti studiích obrací k dvěma vrcholným postavám křesťanské pozdní antiky Řehořovi z Nyssy a Aureliu Augustinovi. Tito autoři čtvrtého a pátého století do velké míry určili podobu křesťanské teologie a filosofie následujících staletí v její řecké a latinské verzi. Je velmi zajímavé sledovat při interpretaci jejich díla nejen tradici křesťanského myšlení v jejím zrodu, ale zároveň uchopení a přetvoření antických filosofických motivů, k němuž zde dochází. Závěrečná, sedmá studie je věnována autorovi mnohem pozdějšímu, je však rovněž pozoruhodným dokladem křesťanské recepce antických otázek, tentokrát Abélardovy interpretace Porfyriovy Isagoge.

Druhý svazek třetí části tematického souboru fenomenologických spisů Jana Patočky, tedy druhý svazek textů k fenomenologii, které autor nepublikoval, obsahuje studie, náčrty přednášek, přípravné poznámky a fragmenty nalezené v pozůstalosti z 50. – 70. let 20. století. Německy a francouzsky psaná část těchto materiálů je zde v souladu se zásadou Sebraných spisů Jana Patočky přeložena do češtiny. V příloze jsou otištěny cizojazyčné originály textů, které dosud nebyly uveřejněny v žádné zahraniční publikaci.

Untertitel: Filozofie umění Jana Patočky.

Monografie Umění jako vyjádření smyslu. Filozofie umění Jana Patočky je prvním obsáhlejším systematickým pokusem o shrnutí motivů Patočkovy filozofie umění. Mezi témata Patočkova myšlení, která autor v knize sleduje, patří zejména umělecká vzdělanost, pojetí vztahu literatury a mýtu, vzájemná souvislost a odlišnost architektury, sochařství a malířství, styl ve výtvarném umění, spojitost a rozdíl mezi uměním minulosti a přítomnosti a rovněž aspekty vztahu mezi uměním a vědeckým poznáním. Patočkova filozofie je zkoumána do značné míry chronologicky, od raných Patočkových textů ze 30. a 40. let k textům ze 60. a 70. let, chronologii vzniku je však nadřazeno zdůraznění obsahových spojitostí mezi jednotlivými pojednáními.

Svým originálním projektem asubjektivní fenomenologie se Patočka připojil k plejádě myslitelů, kteří usilovali rozšířit fenomenologii za meze dané její původní vazbou na transcendentální subjektivitu. Patřil k nim M. Heidegger, E. Fink, M. Merleau-Ponty nebo M. Henry – a v některých částech svého díla i samotný E. Husserl. V jedenácti kapitolách z pera českých i zahraničních odborníků chce monografie osvětlit nejdůležitější z těchto paralel mezi Patočkou a jeho předchůdci i současníky, a vyložit tak Patočkův požadavek asubjektivní fenomenologie v tomto širším kontextu.

The Philosophy of Living Nature je anglickým překladem přepracované verze Kratochvílovy knihy Filosofie živé přírody (1994), dnes již klasické práce zabývající se přirozeným světem a možnostmi jeho poznání. Od filosofického pojmu přírody/přirozenosti postupuje přes jednotlivé přirozenosti k tématům kosmu, prostoru a času, evoluce a živých organismů až k otázce místa člověka v přírodě a jeho zobrazování přirozenosti.

Kniha přináší novou, v českém prostředí první monografickou interpretaci myšlení Friedricha Schleiermachera prostřednictvím kategorie zprostředkování. Tuto kategorii ukazuje u Schleiermachera jako svorník (pohybu) myšlení a bytí, logiky a ontologie, uchopený jako fundament dialektiky.

Schleiermacherův koncept dialektiky je představen jako svébytná alternativa ke konceptu Hegelovu a jako originální projekt integrální filosofické sebereflexe křesťanské metafyziky, spojující sféry teoretického, etického i estetického souzení a odehrávající se ve spříznění i kritické konfrontaci s dobovým idealisticko-romantickým stejně jako pozdně osvícenským myšlením.