Philosophie

Kniha Leporello, nazvaná podle postavy z Mozartovy opery Don Giovanni, je filosofickou interpretací obrazu člověka v evropské tradici. Leporello, sluha nevděčného pána, je pravým potomkem Adamovým, a proto se ze strachu před smrtí krčí a nezbývá mu než pracovat.

Motivy práce a smrtelnosti se do sebe zakliňují, jejich vztah podmiňuje lidský svět, lidské instituce, sebe-porozumění člověka. Cože pak znamená „být člověkem“? Lidství se ukazuje být umělým, nepřirozeným rodem. Být člověkem znamená podstoupit transformaci, jež za sebou zanechává přirozenost a osvojuje si sdílené hodnoty, normy, přetváří sebe sama k obrazu člověka. Démonický don Giovanni, nenapravitelný prostopášník, nepracuje a smrti se nebojí.

Don Giovanni, jenž mluví a vystupuje jako člověk, vlastně člověkem není, neboť postrádá to nejpodstatnější: neprošel proměnou, jíž by se vzdal nespoutané žádostivosti, nezřízené vášně a individuality a přijal za své sdílené hodnoty lidského světa.

Známý výrok z Dostojevského románu Idiot „Krása spasí svět“, který dal název této kolektivní monografii, otevřel otázku, na kterou se kolektiv autorů této knihy pokusil dát odpověď: „Jaká krása spasí svět?“

Odborná monografie vznikla na základě vědeckých rozprav a kolokvia na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Ke společné práci byli kromě akademických pracovníků fakulty přizváni též odborníci z Filosofického ústavu Akademie věd České republiky a Diecézního teologického institutu v Hradci Králové, respektive Pedagogické fakulty Univerzity Hradec Králové. Ze zahraničí to byli profesoři z italské Katolické univerzity v Brescia a Komunity v Bose, a dále slovinské Teologické fakulty Univerzity v Lublani. Jednotlivé části knihy odpovídají specializacím autorů, přičemž byl kladen důraz na to, aby se témata opřela především o teologickou reflexi. Nechybí tak starozákonní přístup, analýza středověkého křesťanského spisu Jeskyně pokladů, propojení krásy a duchovního života, pohledy významných katolických teologů i českých myslitelů a literátů. Z kapitol vysvítá myšlenka, že krása opravdu spasí svět.            

Ustavičně se proměňující povaha myšlení Friedricha Nietzscheho znemožňuje nalézt jeho jednotící prvek. Jedním z nich by mohlo být sledování myšlenky věčného návratu téhož, která se však objevuje v Nietzscheho díle až od druhé poloviny roku 1881, veřejně pak dokonce až od roku 1882, a proto nemůže platit za svorník celé jeho tvorby. Předložený pokus o interpretaci této - podle Nietzscheho slov - "nejtěžší myšlenky" či "myšlenky myšlenek" však není pouze historickým komentářem konkrétních pasáží z Nietzschova díla (nepublikované zápisy z pozůstalosti z roku 1881, spis Radostná věda z roku 1882, třetí díl knihy Tak pravil Zarathustra z roku 1884, sporadicky i zápisy z pozůstalosti z let 1885-1888), nýbrž vpravdě filosofickou interpretací nesenou jasnou tezí, že v základu lidské existence spočívá strach, se kterým se filosofie - primárně v podobě tzv. první filosofie neboli metafysiky - vyrovnává. Pokoušíme se tak demonstrovat interpretační tvrzení, že Nietzschova myšlenka věčného návratu téhož představuje jednu z podob vyrovnávání se s bazálním lidským strachem, a proto je též jednou ze základních pozic v rámci západní metafysiky, která je - vedle, či na rozdíl od umění, (přírodo)vědy, politiky, zábavy atd. - jedním ze specificky lidských způsobů, jak se vyrovnávat se strachem a být vpravdě svobodný.

Věda se dnes stala nedílnou součástí našeho světa i našich životů. Tato mimořádná role vědy však nebyla dosud uspokojivě reflektována; pokud filosofie vědu vůbec brala v potaz, buď ji kritizovala (např. fenomenologie), anebo se její pomocí jen snažila řešit tradiční epistemologické či ontologické problémy (např. naturalismus). Jestliže však filosofie není schopna vědu přiměřeně reflektovat, ukazuje tím jen vlastní omezenost a neužitečnost.

Filosofie je však nezastupitelná. Formuje naše myšlení: vytváří myšlenková schémata, jejichž prostřednictvím rozumíme světu i sobě samým. Dosavadní neschopnost filosofie porozumět vědě souvisela především s tím, že vědu (skutečnost i člověka) reflektovala pouze na základě tradičních pojmů a kategorií, které byly ovšem kdysi vytvořeny pro popis zcela jiných podmínek, než v jakých se lidstvo nachází dnes. Tato kniha je pokusem o vytvoření či nalezení takových schémat a pojmů, které by umožnily adekvátnější pochopení situace, v níž se dnešní lidstvo nachází a v níž věda hraje klíčovou roli. První část knihy představuje historickou analýzu vztahu filosofie a vědy, z níž vyplývá, že filosofie je naším sebeporozuměním. Analýza druhé části ukazuje, že věda je skutečnost (přinejmenším z praktického hlediska našeho jednání nelze dnes totiž vědu od skutečnosti odlišit).

Barva představuje jeden z tradičních filosofických problémů, který byl a je zkoumat z nejrůznějších úhlů pohledu, v různých souvislostech a kontextech. Ondřej Beran přistupuje k této problematice z perspektivy filosofie „obratu k jazyku“ a ukazuje, jak k otázkám, které mohou v souvislosti s barvami vyvstávat, přistupuje analytické filosofie či filosofie jazyka. Předmětem jeho zájmu jsou především zákonitosti, jimiž se řídí naše používání slov pro barvy a vět, jež je obsahují. Zaměřuje se na logické formy či struktury výpovědí o barvách a snaží se při tom zachytit jejich obecné zákonitosti a filosofický statut.

Fenomenologická filosofie patří v naší zemi stále k jedné z nejrozšířenějších specializací a předložený svazek prezentuje širokou paletu témat aktuálního výzkumu uskutečňovaného na rozličných pracovištích, který demonstruje životaschopnost a relevantnost tuzemské fenomenologie. Svazek obsahuje ukázku možné diskuse mezi fenomenologickou a analytickou filosofií, mezi fenomenologickým a kognitivně-vědním výzkumem, dále dva příklady konkrétních analýz tělesnosti a konečně též experimentální texty, jež mají ambici překračovat rámec autoritativního korpusu fenomenologických textů a provádět samostatné výzkumy konkrétně možností topologického uvažování, deskripce psychedelických stavů mysli a transformativního myšlení.

Kniha se zabývá filosofickými kořeny tří základních způsobů politického rozhodování, rozhodování většinového, konsensuálního a konsociačního. Současně ukazuje jejich slabiny a rizika. Důraz je kladen na praktické problémy politiky, na konkrétní příklady. Rozebírá také hlavní novověké teorie zastupitelské demokracie na příkladech analýz J.S.Milla, R. Dahla, S. Huntingtona, J. Schumpetera a hlavně pak Arenda Lijpharta. V závěru jde o pokus vytvořit vlastní teorii dvou typů demokracie v dnešním světě, etablované demokracie odlišné od fragilních demokracií. V celé práci jde o pokus o rehabilitaci politické filosofie v jejím vztahu k dnešní politické praxi.

Osm příspěvků zařazených do knihy Po cestách kritického myšlení je provázáno vztahem k dílu Otakara A. Fundy. Nabízí rozbor vývoje Fundova myšlení a zasazuje je do kontextu obecných kulturně-filosofických problémů současnosti. Nejprve Funda sám popisuje svoji cestu od protestantské teologie přes kritickou religionistiku ke kritickému racionalismu. Na toto ohlédnutí pak navazují příspěvky věnované Fundovu religionistickému působení (N. Pelcová), místu jeho kvalitativního pozitivismu v kontextu pozitivismu T. G. Masaryka a Františka Krejčího (H. Pavlincová), srovnání Fundovy kritické racionality s jejím vzorem u Hanse Alberta (J. Paitlová), širšímu rámci současné krize vzdělanosti (P. Čornej), globální krizi ekologické (J. Šmajs) a konečně filosofickému řešení problému reality vnějšího světa a problému pravdy (J. Špůr). Autorem doslovu je M. Hauser.

Příspěvky v tomto výboru rekonstruují Antisthenovo myšlení v širším rámci antické filosofie. Antisthenés zde představuje spojnici mezi klasickou sókratovskou tradicí a hellénistickými formami sokratismu. Hlavní důraz je kladen na kynismus, který přejímá sókratovský odkaz právě díky Antisthenově etické nauce.    

Málo známý text Ladislava Klímy vydaný na sklonku dvacátých let nejprve jako anonym. Drobná, ale úderná próza, v níž autor vede disputaci nad tématy postavení člověka v kulturním a sociálním prostředí, zaobírá se například kumulací bohatství či nesmyslností válek, hledá směr, kterým se ubírá moderní civilisace. Vede dialog o ničem a o všem a rovnou nabízí své svérázné odpovědi.

Závěrečný svazek obsahuje Postpříběh (2004) ad. nepublikované texty z let 2002-7, též autorovy „filosofické rekapitulace“, příležitostné eseje a marginálie.

Ročenka pro filosofii a fenomenologický výzkum je novou publikační platformou živého bádání v oblasti české a slovenské filosofie. Autory prvního svazku, který se koncentruje kolem problematiky časovosti lidské existence, jsou Ladislav Benyovszky, Tomáš Holeček, Klement Mitterpach, Aleš Novák, Jaroslav Novotný, Marie Pětová, Václav Zajíc a Richard Zika. Ve svých příspěvcích promýšlejí buď v historickém kontextu (Anaximandros, Aristotelés, Liber de Causis, Descartes, Hölderlin, Heidegger) nebo svébytně souvislost času a řeči, času a jednání, časovosti a přírody, vědomí času a vnímání prostoru. Pozoruhodné jsou především originální deskripce jednak fenoménu čekání a jednak proměn významu při vnímání prostoru v situacích, kdy takzvaně máme, nebo nemáme čas.