Zeitgeschichte

Sformovanie a sedemročná existencia domobrany v rámci Armády Slovenskej republiky v rokoch 1995 - 2002 je takmer neznámou kapitolou v živote slovenskej armády na konci 20. a na začiatku 21. storočia. Jej vznik pritom nebol náhodný a nebol ani vynútený miestnymi politickými silami. Zásadný vzplyv na vznik slovenskej domobrany mali významné politické a vojenské zmeny v strednej a východnej Európe, ktoré sa udiali v rokoch 1989 - 1993. Rozpad a následný zánik socialistického bloku na čele so Zväzom sovietskych socialistických republík (ZSSR) zásadne prekreslil politickú mapu sveta. Zánik Varšavskej zmluvy 30. júna 1991 znamenal zásadný obrat v bezpečnostnej politike stredoeurópskych krajín. Bolo nutné hľadať nový spôsob zabezpečenia obrany v tom čase ešte česko-slovenského štátu zo všetkých strán. Okrem vojenských aspektov sa museli zvažovať aj ekonomické podmienky. Nebolo jednoducho možné udržiavať pravidelnú armádu v takej podobe a na takých počtoch, ako do roku 1989. Prirodzeným východiskom bolo sformovanie teritoriálneho vojska alebo domobrany. Cieľom tejto práce je zdokumentovať proces vzniku, fungovanie, reorganizáciu, a napokon zánik domobrany ako druhu vojska v Armáde Slovenskej republiky medzi rokmi 1995 - 2002.

Krátce po první světové válce nebylo v nově vzniklém Československu mnoho důvodů předpovídat automobilům rychlý rozvoj. Ve válkou zbídačené zemi byl domácí automobilový průmysl v hluboké krizi a většina společnosti se dívala na automobil jen jako na zhýralý asociální rozmar úzkého okruhu boháčů. Automobilisté se často setkávali s otevřeným nepřátelstvím veřejnosti.

Toto nepřátelství v následujícím desetiletí významně napomohl překonat automobilový sport. Ve třicátých letech již měl automobil v československé společnosti trvalé místo, svou existencí přinášel nemalé části obyvatelstva živobytí a pro stále více lidí se stával krásným snem. Snem většině z nich dosud nedostupným, ale přece jen již z jejich reálného světa. V mnoha případech jim toto snění pomáhaly rozvíjet návštěvy automobilových závodů a soutěží, na kterých se pro ně zrodil nový romantický ideál – automobilový závodník nebo automobilová závodnice.

Kolektivní monografie navazuje na 1. díl (Salanda, Bohuslav (ed.): České století motorismu I: Kulturní roviny českého motorismu. Praha, UK, 2019, ISBN 80-246-4507-6),  ve které se jednotliví autoři snaží postihnout téma působení a funkce fenoménu motorismu ve volném čase člověka. Cílem předložené publikace bylo pokusit se zhodnotit, jak ovlivnil automobil trávení volného času, jaké nové formy přinesl a jakým způsobem zasáhl do kulturní identity české společnosti. Kolektivní dílo, ač obsažné, zdaleka nevyčerpalo všechny možnosti, které tato problematika skýtá.

Druhé číslo časopisu Securitas Imperii roku 2022 přináší tři studie v anglickém jazyce – český historik Pavel Žáček se zabývá případem československého komunistického agenta působícího ve Spojených státech Karla Koechera, polský historik Michał Przeperski přibližuje kariéru komunistického politika Mieczysława Rakowského a maďarský historik Péter Vukman prezentuje příběh jugoslávského komunistického politika Lazara Brankova. V rubrice Dokumenty lze nalézt edici připravenou historikem Milanem Bártou „Můžeme se mnohému naučiti… Dokumenty o spolupráci Československa se zeměmi sovětského bloku v roce 1948.“ V rubrice Recenze píše historik Ladislav Kudrna o nové publikaci badatele a esejisty Miroslava Vodrážky Kataklyzma. O válce, revoluční levici, undergroundu a dějinách tělesnosti Karla Gotta. Rubrika Zprávy přináší v několika textech informace o uskutečněných akcích.

Historie počítačových her v Československu 80. let byla donedávna považována za pouhou poznámku na okraj velkých dějin tohoto média, které se odehrávaly v USA a v Japonsku. Kniha Jak obehrát železnou oponu však ukazuje, že u nás za normalizace vznikla jedinečná herní scéna, jejíž analýza může obohatit studium počítačových her i populární kultury. Místní programátoři totiž patřili k prvním na světě, kdo hry soustavně používali k vyprávění osobních příběhů i k politickému aktivismu.

Kniha Jaroslava Švelcha, původně vydaná na sklonku roku 2018 u MIT Press (Gaming the Iron Curtain), je postavena na více než čtyřiceti rozhovorech a studiu archivního materiálu, a to včetně dochovaných her. Na příbězích místních amatérských programátorů mapuje počátky hraní a tvorby her pro osmibitové mikropočítače na československém území. Vychází při tom z přesvědčení, že počítačoví amatéři jsou prototypickým příkladem aktivního publika a svébytnou fanouškovskou komunitou. Jedná se tedy o práci, jež kombinuje prvky historiografie s kulturálními a mediálními studii.

První část knihy se zabývá obecně kontextem počítačového hobby. Sleduje marné pokusy o výrobu domácích modelů mikropočítačů a debaty o (ne)dostupnosti počítačové techniky. Přináší příběhy vytrvalých nadšenců, kteří své počítače dováželi či pašovali ze Západu a ukazuje, jakým způsobem tyto západní stroje zapadly do československých domácností. Kniha rovněž popisuje způsoby, jimiž lokální komunity využívaly existujících infrastruktur organizací, jako byly Svazarm nebo Pionýr, a pátrá po cestách, jimiž se západní software dostával k místním uživatelům. Závěrečné dvě kapitoly pak dokumentují domácí herní tvorbu, jež kreativně přetvářela západní vzory a postupně se posouvala k osobité původní tvorbě. Kniha například podrobně analyzuje hru Dobrodružství Indiana Jonese na Václavském náměstí v Praze 16. 1. 1989, v níž ikonický západní hrdina bojuje proti příslušníkům Veřejné bezpečnosti a Lidových milic během Palachova týdne. Ukazuje, že českoslovenští amatéři patřili k prvním herním tvůrcům, kteří považovali hry za flexibilní vyjadřovací prostředek schopný zpracovávat celou šíři témat a postojů.

Publikace přibližuje široké veřejnosti výsledky archeologického výzkumu tzv. cikánského tábora z doby nacistické okupace v Letech u Písku. Tzv. cikánskému táboru v Letech na Písecku se dostalo u nás i v zahraničí mimořádné publicity, a to v důsledku ostudného umístění velkokapacitní výkrmny vepřů na místo spojené s holokaustem českých Romů a Sintů. Do veřejné diskuse o táboře v Letech nedávno poněkud nečekaně vstoupila archeologie, která prokázala, že tento obor může poskytnout zásadní poznatky nejen o dávné minulosti, ale také o událostech vzdálených od současnosti jen několik desetiletí. Kniha přibližuje čtenářům metody archeologického výzkumu, jejichž prostřednictvím mohou nyní do tábora vstoupit, detailně se seznámit s jeho podobou a podmínkami internace. Prezentován je také velký soubor artefaktů, které vydávají svědectví o vězních, z nichž jen nepatrná část přežila nacistický holokaust. Představen je také odkryv hřbitova obětí.

Julius Arigi (1895-1981), český Němec narozený v Děčíně byl fanfarón, bohém, bouřlivák, ale také letecké eso z první světové války, podnikatel v letecké přepravě a dokonce i originální vynálezce. Člověk, který se zapletl s tajnými službami i s nacisty. Po celý svůj život byl obklopen krásnými ženami a jako magnet přitahoval dobrodružné situace. Za první světové války byl díky svému bravurnímu leteckému umění skutečnou celebritou podunajské monarchie. Po jejím skončení začíná podnikat v Mariánských Lázních v letecké přepravě. Všude, kde jsou letadla, tam je i Arigi. Byl kvůli němu dokonce změněn i letecký zákon. Autor knihy, Aleš Česal, sice nepomíjí Arigiho léta válečné slávy, ale těžiště knihy leží ve dvacátých a třicátých letech 20. století, kdy jsou jeho životní osudy pevně svázány s Mariánskými Lázněmi. Autor zpracoval na 600 stran archivních dokumentů a přináší dobová svědectví jak z československého tak i německého dobového tisku. Nezapomíná ani na řadu afér a skandálů, které byly s touto osobností spojeny a snad se mu podařilo zaplnit i některá bílá místa v Arigiho životopise. Jde o vůbec první souhrnnou monografii, která byla o Juliu Arigim napsána.

„Nebýt Jiřího Rajlicha, tak o letecké válce nad Čechami a Moravou nevíme zhola nic… on byl ten první, kdo otevřel dveře do této dosud neprobádané tématiky… on byl tím prvním, kdo zahájil seriózní historický výzkum letecké války.“ Letité konstatování z webových stránek, věnovaných právě letecké válce nad Československem, má stále svou platnost...   Obsáhlá výběrová antologie od autora, který již před třiceti lety výzkum historie letecké války nad naším územím posunul na kvalitativně úplně novou úroveň. Výběr odborných analytických studií, bohatě doprovázených obrazovým materiálem, zohledňuje více hledisek. V minulých desetiletích byly publikovány v malonákladových či již zaniklých periodicích, nebo dosud nebyly zveřejněny vůbec. Nechybějí v něm letectva klíčových protagonistů letecké války u nás v posledním válečném roce: německého, amerického, britského a sovětského. Dalším kritériem je pak „žánrová“ pestrost: bombardovací útoky, hloubkové nálety na letiště, „kotlářské“ útoky na železnice a pochopitelně letecká utkání jak na západní, tak i na východní frontě – ve dne i v noci. To vše viděno především optikou letců samotných, ať již jejich stroje nesly znaky jakékoli. Ale nejen jich. Také těch dole – německých štábních důstojníků, okupačních úřadů i protektorátních četníků. Ale také českých civilistů, hledajících spásu před bombami v krytech, před kulkami kotlářů v nejbližším příkopě, nebo jen užasle pozorujících boje a dění na obloze. Své místo zde nalezly i některé další méně známé aspekty a epizody, které spoluutvářely kulisy závěru letecké války na našem území.

2. díl dlouholetého badatelského projektu o čs. letcích, které po komunistickém převratu z února 1948 donutilo nastalé nepřátelské prostředí ve vlasti, kam se tři roky předtím vítězně vrátili z Velké Británie, volit opětovný exil – ten nejdelší. Tento svazek navazuje na 1. díl, kde bylo objasněno podhoubí a následné děje, jež přivedly příslušníky západního leteckého odboje k opakovanému odchodu za hranice a vstupu do řad RAF. Pokračuje zde výčtem osudů exilových letců v abecedním pořadí jmen v rozsahu liter H-M. Opět se zde setkáváme s využitím čs. leteckých exulantů v široké škále letového i pozemního přidělení u Královského letectva od konce 40. do počátku 70. let minulého století nejen na britských ostrovech, ale též v zámořských državách.

Třetí přímá volba prezidenta republiky byla a nepochybně i zůstane jednou z nejvýznamnějších vnitropolitických událostí roku 2023. Velkým tématem byla i pro Institut Václava Klause, jenž má ve svém čele předcházející hlavu státu. On a jeho spolupracovníci, kteří spolu s ním strávili na Pražském hradě celé desetiletí, lépe než mnozí jiní vědí, jaký je skutečný obsah prezidentské funkce, její kompetence, možnosti, limity a celkové zasazení v ústavním systému republiky. Prezidentská volba nás proto mimořádně zajímala, ale současně nás naše zkušenost vedla k tomu, že jsme na ni nenahlíželi jen z perspektivy souboje konkrétních kandidátů. Snažili jsme se přispět k racionální interpretaci voleb, které mediální a politický mainstream vykresloval jako zápas dobra se zlem, demokracie s populismem, Východu se Západem. Nic není realitě vzdálenějšího.

Druhá část projektu někdejších „tajných“ cirkulárních instrukcí a informací ministerstva zahraničí z let komunistického období, z technických důvodů rozdělená do tří svazků, přináší kritické vydání příslušných dokumentů z let 1969–1980. Z chronologického hlediska jsou tedy publikovány dokumenty z celé první poloviny tzv. normalizace počínaje mocenským zvratem na jaře 1969 a konče koncem r. 1980. Vzhledem k množství příslušných instrukcí a informací jsou rozděleny do tří svazků. V prvním jsou publikovány dokumenty z let 1969–1972 (kdy ministerstvo řídil první federální ministr J. Marko a kdy byl tento úřad vystaven normalizační čistce), v dalších dokumenty z let 1973–1977, resp. 1977–1980. Poprvé jsou zde tedy zpřístupněny dokumenty z první poloviny doby, kdy ministerstvo řídil B. Chňoupek, jeden z mužů, kteří personifikovali navenek tehdejší Československo. I když paleta problémů, jež publikované dokumenty zachycují, je velmi pestrá, základní problematikou je participace československé diplomacie na přípravě konference o bezpečnosti a spolupráci v Helsinkách a problémy související s konáním prvních tzv. následných schůzek v Bělehradě a v Madridu. Menší, ale důležitou část tvoří dokumentace týkající se normalizace vztahů ČSSR se Spolkovou republikou Německo a Rakouskem.

Kniha se věnuje parlamentu v období, kdy nemohl naplňovat své základní poslání – být otevřeným fórem pro střet různých zájmových skupin, vládnoucích a opozičních politických stran. Byl „spoután“ prostřednictvím jednotné kandidátky Národní fronty, v níž pevně vládla KSČ. Jedná se o téma neprávem opomíjené. Přestože parlament řadu tradičních funkcí mezi lety 1948–1989 evidentně neplnil, měl jiné významné funkce – zejména byl mnoha způsoby důležitou oporou vládnoucí diktatury. Co do rozsahu jde navíc o významnou kapitolu dějin českého parlamentu, který navzdory střídání režimů vykazuje silné prvky kontinuity. Tak jako lze příčiny proměn parlamentu po druhé světové válce vysledovat již v předválečném období, i náš současný parlament chtě nechtě vychází z toho, jak fungoval před rokem 1989. Cílem knihy je přispět k lepšímu pochopení tohoto dědictví.

Kniha se věnuje diplomatickým stykům Československa a Svatého stolce ve 20. století. Jde o mimořádně dramatickou dobu, která ve vztazích Československa a Vatikánu v mnoha ohledech odráží dějiny habsburské monarchie, dvou světových konfliktů, dvou totalitních ideologií 20. století – nacismu a komunismu – a meziválečné i poválečné doby. Již na první pohled je čtenáři zřejmé, že se jednalo o období mnoha těžkostí, nepochopení a řevnivostí, a to jak na české, resp. československé, tak na vatikánské straně.

1. Jaroslav Šabata ( 1927-212), 2.Charta 77 (45 let. 

Katalog k výstavě Oddělení dějin kultury antitotalitního zaměření Moravského zemského muzea a Masarykovy demokratické akademie.Z obsahu: reformně komunistická éra a přechod do opozice. levicový disident. Heretická geopolitika Jaroslava Šabaty. brněnští první signatáři Charty 77.

Syrový a upřímný rozhovor Jolany Voldánové s generálem a úrezidentem Petrem Pavlem. Zkušená moderátorka se nevyhýbá žádným tématům – dětství, společenské názory, členství v KSČ, zkušenosti z NATO či důvody, proč se generál Petr Pavel rozhodl kandidovat na prezidentský post. „…. může to vypadat sebenaivněji nebo sebebeznadějněji, ale prostě chci zkoušet změnit blbou náladu v náladu dobrou.