Zeitgeschichte

1614-1702.

Publikace se věnuje hierarchii správy komorních panství v letech 1614–1702 se zvláštním zaměřením na vrchnostenské úřednictvo komorních panství Pardubice, Poděbrady a Kolín. Přibližuje dynamiku úřadování jednotlivých stupňů správy, od centrální dvorské komory přes českou komoru, rentmistrovský úřad a účtárnu po vrchnostenské aparáty a jejich komunikaci s městskými i venkovskými samosprávami a obyvateli daných panství. U vrchnostenských aparátů se zaměřuje nejen na proměnu organizační struktury úřadů, povinností a kompetencí jeho zástupců, ale snaží se přiblížit též sociální složení, platové ohodnocení či otázku kvalifikace potřebné k výkonu úřadu. Představen je dále samotný proces přijetí do služby, otázka motivace i sankcí a pojetí „úřední kariéry“ jako takové. Opomenuty nezůstávají některá neuralgická místa odrážející se v pramenech po celé sledované období (klientelismus, nedoplatky a defraudace apod.). Stěžejním cílem je zachytit, komparovat a analyzovat nejen proměny (či konstanty) v úřední praxi, ale poukázat též na disproporce mezi úřední „teorií“ a každodenní realitou a zasadit je do kontextu „doby a místa“, v nichž jsou sledovány.

První publikaci, která detailně mapuje osudy zámků na Plzeňsku (okresy: Domažlice, Klatovy, Plzeň jih, město a sever, Rokycany a Tachov) za posledních 33 let, tj. v zásadním období restitucí a privatizací, čtenáře seznámí jak s těmi přístupnými, tak nepřístupnými, s nedávno opravenými i nadále chátrajícími.

Struktura: Stručně historie objektu do roku 1989. Majetkové změny po roce 1989, případné úpravy a proměny využití, památková ochrana, přístupnost veřejnosti.Stručný popis areálu a dochovaných autentických prvků. Fotodokumentace.

České dějiny 20. století by nebyly úplné bez příběhu Klementa Lukeše (1926–2000). Po roce 1945 se nadchl pro politiku komunistické strany, která člověku se závažným zdravotním handicapem (byl nevidomý) dala nečekanou šanci: Svěřila mu školení stranických kádrů. Jako vychovatel Antonína Novotného, Lubomíra Štrougala, Miloše Jakeše a dalších se Lukeš coby jeden z prvních dozvídal o závažných mentálních limitech tehdejších vládců. Od poloviny padesátých let patřil k předním revizionistům, ve snaze najít alternativu vůči stalinismu se inspiroval jugoslávským systémem podnikových samospráv. V roce 1961 byl označen za hlavu projugoslávského spiknutí; nový proces se Slánským a spol. se neuskutečnil jen proto, že Sovětský svaz už na tom neměl zájem. Lukeš však jako opozičník pokračoval i nadále, v roce 1968, v Chartě 77, oři organizaci samizdatu v 80. letech ap. Tehdejší režim měl jen málo tak schopných protivníků jako tohoto člověka, který se vzepřel předurčení k životu v neplnoprávné pozici.

1918-1939.

Kniha Zlomená křídla meziválečného Československa přináší dosud nejucelenější přehled o katastrofách vojenských letadel československého letectva, ke kterým došlo od vzniku první republiky v říjnu 1918 až po zánik druhé republiky v březnu 1939. Zahrnuje rovněž katastrofy cizích vojenských letadel na území Československa ve stejném období. Text doprovází přes šest set fotografií, z nichž mnoho je publikováno vůbec poprvé, a 37 kreseb.

Třetí republika, která trvala od jara 1945 do 25. února 1948, byla zdánlivě demokratická. Opravdu pouze zdánlivě, některé předválečné politické strany byly zakázány, někteří občané zbaveni volebního práva. Těmito třemi roky se vinou dvě hlavní dějové linie, jednak linie „národní očisty“, tedy vyhnání českých a moravských Němců, jednak nástup komunistů k moci, jako vždy plný lží, brutality a podporovaný Sovětským svazem. Třetí republika je především příběhem o destrukci státu, zaštítěné ušlechtilými hesly.

Kolektivní monografie komplexně pojednává o tiskové politice v českých zemích v období tzv. normalizace. Autoři analyzují politické koncepce a přístupy ústředních politických a úředních orgánů vůči periodickému tisku, a to v obsahové (cenzura a propaganda), personální (kádrová politika) i materiální rovině (centrální plánování ekonomiky). Pomocí intenzivního studia archivních pramenů se jednotliví autoři zaměřují na zachycení dynamiky a funkcí institucionálních struktur zasahujících do systému informování – aparátu Komunistické strany Československa, cenzurních orgánů (ČÚTI, FÚTI) a bezpečnostních složek v letech 1968 až 1989.

Dobříš a nedaleká Příbram patřila k naplánovaným cílům okupačních vojsk, protože se zde nacházela nedaleká základna protivzdušné obrany Prahy a v Příbrami bylo velitelství Západního okruhu. Byly to tedy místa, které bylo nutné zajistit a nedovolit zdejším armádním složkám vykonat jakoukoliv akci.

Vzpomínky občanů se však více zaměřují na dění v Dobříši, nedaleké raketové základně a cestě do Prahy, kde docházelo k více pouličním střetům. Události v Příbrami se více opírají o dochovaná hlášení o pohybu okupačních vojsk v rozmezí 21 – 29.8. 1968 a na to navazují také vzpomínky těch, které invaze zastihla v zahraničí a oni se museli potýkat z okolnostmi z kterými nepočítali.

Závěr knihy se věnuje osudům Dobříšského občana, který pro svůj odchod z tohoto světa si zvolil změnit se v lidskou pochodeň a jeho případ byl natolik komunisty pokřiven a zatajován, že dnes se dá jenom tušit jaké byli přesně jeho pohnutky a nebo proti čemu protestoval.

Manifest je tak trochu žánrem minulosti. Dnes si sotva zvládáme všímat překotných událostí, jsme permanentně něčím překvapováni a žijeme v únavě ze zklamání. Strategická rozjímání, rozvrhy a předpisy věcí budoucích vypadají utopicky už jen v tom, že by je někdo vymyslel, natož realizoval. Nejenže nevíme, co bude, ale často rezignujeme i na zkoumání toho, co by mělo nebo mohlo být.

Michael Hauser se přesto ve svém Manifestu o strategický pohled pokouší. Formou se inspiruje slavným manifestem Marxe a Engelse, ale pohlíží na pozdní kapitalismus 21. století a na možnosti socialistického hnutí z pozic, které se podmínkám panujícím v první polovině 19. století podobají jen zčásti. Socialistická levice se dnes snaží najít nový smysl a potácí se mezi příklonem k liberalismu na straně jedné a k identitárnímu konzervativismu na straně druhé. Michael Hauser ukazuje jinou cestu.

Projekt veřejnosti odvypráví příběh přátelství koželužského továrníka Josefa Binka s architektem Josefem Gočárem, který se začal odvíjet na samém počátku 20. století v malém městečku Krucemburk na Vysočině. Právě zde vedli Binkovi po staletí prosperující koželužnu, která pro ně byla nejen zdrojem obživy, ale i jakousi hnací silou k rozvoji zájmů a vášní, mezi něž patřilo především umění. V mnohoznačném názvu Přivedli svět domů se symbolicky promítají nesmírná kultivovanost, vzdělanost a světaznalost Binkových i jejich předků Skřivanových. Vlastnosti, které se v rodině předávaly stejně jako továrna z generace na generaci. V takovém prostředí byl vychováván i milovník umění, sběratel, novodobý mecenáš a amatérský fotograf Josef Binko, který už ve svých sedmadvaceti letech rozpoznal neobvyklý talent svého přítele z Mánesa, mladého architekta Josefa Gočára, a pověřil ho stavbou rodinného domu. Červená vila z let 1907–1909, Gočárova první samostatná stavba, tak představuje pomyslné zrcadlo jejich osobností, jejich chápání domova i světa, ale také jejich mladické odvahy. Nové impulsy oba proměňovali v originál, každý ve své vlastní profesi a každý po svém. Gočár velkolepě a expresivně, Binko často skrytě a nenápadně. Přátelství se sňatky bratrů Josefa a Dušana Binkových a Josefa Gočára s pardubickými rodačkami, sestrami Chladovými, proměnilo v rodinný svazek. Gočár tak ke Krucemburku přilnul víc, než na počátku století tušil – našel zde svůj druhý domov a milující rodinu. Přes sto let starý příběh továrníků a architekta, zachycený na fenomenálních fotografiích bratrů Josefa a Dušana Binkových, ilustruje tehdejší i dnešní význam soudržné Evropy, kde se prolínají světové a lokální hodnoty, na kterých stavíme vlastní identitu.

Od roku 1993 probíhá ve Slovanském ústavu AV ČR, v. v. i., systematický výzkum dějin ruské emigrace v meziválečném Československu. Během této doby bylo nashromážděno velké množství životopisných materiálů o ruských emigrantech i jejich vědecké a kulturní činnosti. Díky tomu mohl vzniknout i výběrový biografický slovník Osobnosti emigrace z území Ruské říše v meziválečném Československu.Do slovníku jsou zařazeny především ty osobnosti, které se podílely se na rozvoji československé vědy, kultury a umění, účastnily se politického nebo spolkového života anebo vynikly v dalších oborech a odvětvích. Ve výjimečných případech se zde objevují rovněž ruští životní partneři a partnerky význačných českých osobností. Kromě kartotéky Slovanského ústavu byly základními prameny při tvorbě hesel osobní kartotéka Anastazie Kopřivové, kartotéka Slovanské knihovny, literatura a archivní materiály z ruských, českých a slovenských archivů. Dále byly použity materiály z rodinných archivů potomků emigrantů a materiály uchovávané na místních úřadech (matriky, záznamy obecních úřadů a místní kroniky).

Jednotlivá hesla obsahují základní biografické údaje o vlastní osobě a rodinných příslušnících, adresy pobytu v ČSR, je popsáno její vzdělání a zaměstnání v předrevolučním Rusku i v ČSR, eventuální účast v občanské válce a samotná emigrace, členství v ruských, českých i mezinárodních vědeckých, kulturních a zájmových spolcích a organizacích, udělené řády a vyznamenání. Pokud dotyčný z ČSR odjel do další země, je uvedeno, kdy, kam a stručně jeho činnost v novém domově. Heslo obsahuje bibliografické odkazy a údaje o českých i zahraničních archivech, ve kterých jsou uloženy materiály dané osobnosti, a výběrovou literaturu.

Slovník je rovněž doplněn anotovaným seznamem potomků ruských emigrantů, kteří se narodili již v Československu a dosáhli zde významných úspěchů ve svém oboru. Součástí slovníku je bohatý ilustrační materiál.

Všechno, co chcete vědět o projektu Moravského židovského muzea Mehrin, se dočtete v této knize. Proč přijel do Brna přednášet Timothy Snyder? Bude se v Brně stavět podle vítězného návrhů slavného japonského architekta Kengo Kumy? Jak začala spolupráce Mehrinu s nejmodernějším židovským muzeem, které se nachází v Tel Avivu?

Z obsahu: Unikátnost židovské Moravy. Mikulovské muzeum. Dům Mehrin. Mezinárodní konference. Nadační fond. 

Kniha se zabývá institucionálním vývojem a každodenním provozem Vysoké školy zemědělské v Praze (dnešní České zemědělské univerzity v Praze) od jejího osamostatnění v roce 1952 do počátku devadesátých let 20. století. Historický přehled uvede čtenáře a čtenářky do nejstarších dějin vysokého zemědělského školství v Praze a následně do kontextu institucionálního a personálního vývoje, pedagogických a vědecko-výzkumných proměn Vysoké školy zemědělské, včetně společenských, ekonomických a politicko-ideologických procesů, které ovlivňovaly její fungování, organizaci a další směřování. Prostřednictvím životopisných vyprávění publikace nabízí možnost sledovat, jak na jednotlivá období existence instituce v období socialismu vzpomínají zástupci z řad několika generací představitelů školy, akademických pracovníků a studentstva. Vzpomínky reflektují různé otázky od osobních motivací ke studiu, možnosti a průběhu studia, každodenního chodu jednotlivých fakult a kateder, až po vývoj vyučovaných disciplín nebo vliv komunistické ideologie.

Padesátá léta představují jedno konkrétní desetiletí v dějinách této země. Desetiletí počátku komunistické diktatury, která zásadně změnila charakter společnosti. Desetiletí perzekucí, procesů, obětí, železné opony. Ale i desetiletí nadšení, mládí, budování a víry v nový, lepší svět. Ten se však měl vědomě budovat za cenu nesvobody. Tehdejší Československo prošlo asi největší společenskou změnou za poslední století. Změna se dotkla společenské struktury, ekonomiky, kultury, politiky i zahraničního zakotvení. To vše chce tato kniha, vycházející u příležitosti výstavy konané v Národním muzeu od června 2023, ilustrovat a přispět snad k pochopení období mezi lety 1948 a 1960.

Kniha Konec války a začátek míru je ve skutečnosti denní kronikou autora z roku 1945. Největší pozornost autor věnuje bombardování Prahy od 14. února. Osobně navštívil bombardovaná místa a podrobně popsal zasažené objekty a zčásti i osudy postižených. Podrobně vylíčil květnové události v Praze od 5. května do osvobození a dále. Autor procházel ulicemi města a zaznamenal nálady, postoje i chování civilních obyvatel. Také díky tomu je jeho kniha cenným autentickým svědectvím o těchto dnech. V dalších měsících po osvobození Prahy autor zachytil postupnou obnovu státu z hlediska politického, hospodářského a společenského. Údaje z tohoto období jsou podloženy četnými zprávami z tisku, rozhlasu i z jeho vlastního pozorování. Kronika tak jedinečným způsobem umožňuje, aby si čtenáři udělali plastický obrázek o tom, jak probíhal každodenní život běžných občanů i autorovy rodiny.

Stížnosti a obecně dopisy občanů politickým a správním orgánům i jejich představitelům, společenským organizacím a médiím představují pozoruhodný pramen, jehož prostřednictvím lze sledovat jednu z nejintenzivnějších forem specifické komunikace mezi občany a různými institucemi komunistického režimu. Odráží se v nich klíčové problémy, s nimiž se občané potýkali. Přinášejí rovněž cenné svědectví o možnostech – či spíše nemožnostech – vládnoucího režimu reagovat na tento „barometr nálad“ ve společnosti, čerpat pro korigování své politiky z této „studnice informací“. Stížnosti dávají nahlédnout nejen do myšlenkového světa pisatelů, ale poodhalují i rozmanité podoby jednání a strategií při prosazování osobních i celospolečenských zájmů. V zemích s nedemokratickým systémem vlády, vyznačujícím se potlačováním svobody projevu a absencí svobodných voleb a nezávislých médií, představují jeden z mála relevantních zdrojů pro poznání myšlení a nálad obyvatelstva, tedy „obyčejných lidí“. Publikace si klade za cíl přispět k pochopení tohoto tématu.