Film, Musik und Theater

Edice Konvikt je zaměřena na uměnovědné obory (výtvarného umění, filmu, divadla, rozhlasu, hudby atp.) a je tvořena původními monografickými díly zaměřenými na historickou i teoretickou problematiku, ale také na současná témata jednotlivých uměleckých forem. Součástí edice mohou být i původní práce zaměřené na problematiku médií (televize, digitalizace), na intermedialitu atp. Edice také nabízí možnost publikovat originální práce zaměřené na analýzu/interpretaci uměleckých děl.

Monografie se zabývá německým kulturním životem v Olomouci mezi lety 1918 až 1938. Zaměřuje se hlavně na kulturně činné spolky a jejich aktivity. Zvláštní pozornost je věnována Německému divadelnímu spolku v Olomouci, jeho působení a významu pro německou společnost v meziválečném období. Popisuje vývoj a činnost německých divadelních, hudebních, pěveckých a uměleckých spolků reprezentujících kulturní a umělecké dění, jež vycházelo z olomoucké německé společnosti.

Šesté číslo časopisu přináší mimo jiné studii Viktora Hrušky Poznámky ke zrodu české hudební akustiky: od Ryby ke Strouhalovi. Klavírista, skladatel a spisovatel Albert Breier se ve své studii Wind Blowing Trough Utopia. Form and Impermanence in New Music zabývá utopickými koncepty v hudbě od renesance po současnost. (V angličtině.) Studie Jaroslava Šťastného Hudební realista Hauke Harder představuje německého minimalistického hudebního skladatele. Článek Význam kata v japonském tanci: analýza taneční složky divadla nó nabízí vhled do pohybové složky v divadle nó, která je dle autorky Lucie Hayashi samostatnou promluvou skrývající vytříbenou symboliku jednotlivých pohybů a gest jako znaků tanečního jazyka. V šestém čísle Živé hudby najdete dále stať Josefa Bartoše Konference československých tanečních umělců v Brně (1950): Taneční umění a ideologie, materiál Kláry Lidové Jak se dívat na tanec ve filmu. Zdroje a přístupy ke studiu tance v českém hraném filmu do roku 1993, zprávu Petry Dotlačilové o Tanečním sympoziu v Oxfordu.

Czeski i polski film dokumentalny w czasach europeizacji.

Kniha Český a polský dokumentární film v éře evropeizace je antologií textů filmových teoretiků, dramaturgů a tvůrců. Autoři se formou úvah, esejů a odborných studií zamýšlejí nad stavem současné dokumentaristiky po vstupu České republiky a Polska do Evropské unie. Reflektují institucionální, produkční, stylové a tematické proměny, kterými dokumentární tvorba v posledním desetiletí.         

Sborník Tanec a balet v Čechách, Čechy v tanci a baletu představuje zajímavý pohled na taneční dění v Čechách a na jeho osobnosti, které prosluly i v mezinárodním kontextu. V první části se autorky zabývají lidovým a společenským tancem v českém prostředí, ve druhé části osudy osobností a děl českého baletu ve 20. století, třetí část představuje retrospektivu vývoje vysokoškolských forem studia tance a poslední čtvrtá část sborníku se tematicky věnuje bohemikálním tématům v baletu přelomu 18. a 19. století a reflexi tance a baletu v českém tisku na počátku minulého století.

Untertitel: Kapitoly z dějin české hudební estetiky, vědy a kritiky od Února k Srpnu (1948-1968).

Česká i evropská hudba prodělala v poválečném období překotný a v mnoha směrech kontroverzní vývoj. Padesátá a šedesátá léta minulého století patří k dosud málo prozkoumaným etapám vývoje české hudební estetiky, vědy a kritiky. Komunistický převrat v únoru 1948 násilně zpřetrhal vazby k předchozímu vývoji a nastolil, po sovětském vzoru, ideologicky předpojatá kritéria ve vědecko-kritickém myšlení a tvůrčí činnosti. Jedinou oficiální doktrínou se stal socialistický realismus a většina z generace mladých muzikologů a estetiků podlehla demagogické propagandě a uvěřila v jeho pokrokovost a výlučnost. Teprve v průběhu šedesátých let docházelo k prolamování tuhých mechanismů a ideologických pout, reprezentovaných Svazem čs. skladatelů a ke slovu se dostávali mladší, otevřeně smýšlející odborníci. Kniha pojednává v několika tematických kapitolách o vývoji české hudební estetiky, vědy a kritiky v období od konce druhé světové války do konce šedesátých let a navazuje na autorův předchozí výzkum vývoje od poloviny 19. století do druhé světové války. V názorech a odborné činnosti klíčových osobností této doby, A. Sychry, J. Jiránka, J. Volka, V. Kučery, V. Lébla, J. Fukače aj., osvětluje vývoj hudebněestetického a kritického myšlení v souvislosti s ideály uměleckého pokroku, realismu, s principy uměleckého experimentu, kritiky a hodnocení a především s domácí reflexí Nové hudby 60. let.

V úvodu knihy zachycuje autor krátkou etapu pražského jara a úspěchy, jichž se domácím filmařům podařilo v této době dosáhnout nejen přímo na poli uměleckém, ale i v širší oblasti společenské. Popisuje, jak konkrétně se vpád okupačních armád a následné změny ve vedení strany a státu podepsaly na filmové výrobě – věnuje se řadě tzv. „trezorových“ filmů, které už ve své době nesměly být uvedeny do kin, stejně jako snímkům rozpracovaným, ale ve své době již nedokončeným, nebo dokonce vůbec nerealizovaným autorským záměrům slavných tvůrců. Zachycuje konec „nové vlny“ i osudy jednotlivých filmařů řazených do tohoto proudu v prvních normalizačních letech, popisuje mechanismus čistek v domácím filmu na počátku sedmdesátých let a vykresluje portréty novému režimu loajálních tvůrců. Podává také obraz tohoto „nového“, „obrozeného“ československého filmu spolu s konkrétními filmovými tituly charakteristickými pro první etapu normalizační éry.

Sborník přátel, kolegů i obyčejných fanoušků publicisty Jiřího Černého přináší více než osm desítek gratulací, vzpomínek, úvah nebo jen fotografií a vzkazů tomuto významnému českému novináři a hudebnímu kritikovi. Jiří Černý se vlastně stal již za svého života legendou české hudební kritiky - v dobách časopisu Melodie si vytvořil neopakovatelný a nenapodobitelný způsob psaní i komentování nejen hudební scény, založil a několik let vedl měsíčník Rock & Pop, je autorem řady knižních publikací a rovněž tvůrcem několika tisíc poslechových pořadů. Sborník k jeho 75. narozeninám, doplněný bonusovým CD S Jiřím Černým na věčné časy a nikdy jinak!, vychází v limitované číslované edici.

Kniha obsahuje moderní český překlad Rejchova raného spisu O novém systému fugy, jenž je teoretickým zdůvodněním autorova zásadního kontrapunktického cyklu 36 fug pro klavír (tento cyklus můžeme s ohledem na rozsah i obsah zařadit mezi klíčová díla, jakými jsou oba díly Dobře temperovaného klavíru J. S. Bacha, Ludus tonalis P. Hindemitha a 24 Preludií a fug D. Šostakoviče). Vít Havlíček podrobně analyzuje uvedený Rejchův spis a zasazuje jej do historického i hudebněteoretického kontextu. Druhá část knihy je věnována Rejchově pojetí fugy v Pojednání o pokročilé hudební kompozici. Toto kompendium vyšlo v Paříži v době, kdy byl již Rejcha uznávanou autoritou a váženým pedagogem pařížské konzervatoře. Jedná se o jeho nejrozsáhlejší a nejobsáhlejší hudebněteoretické dílo. Publikace je doplněna mnoha notovými příklady, v příloze je uvedeno faksimile spisu O novém systému fugy, doprovodný obrazový materiál a přepis vybraných fug z Rejchova kompendia Pojednání o pokročilé hudební kompozici.

Někdejší ředitel Divadla J. K. Tyla v Plzni Mojmír Weimann vzpomíná na své působení ve městě na soutoku čtyř řek. Čtenář se může vrátit do první poloviny 90. let, kdy ve společnosti zavládlo opojení z nečekaně nabyté svobody. Období plné změn zasáhlo i divadelní scénu.

„Když jsem poprvé vstoupil do plzeňského divadla v roli ředitele či lépe řečeno principála, za něhož jsem se vždy považoval, trochu se mi roztřásla kolena,“ přiznává Mojmír Weimann. „Stát se jedním z pokračovatelů Vendelína Budila a sloužit divadlu tak, aby plnilo v daných provozních podmínkách svou funkci, navázalo na své nejlepší tradice a pokusilo se je rozvíjet v souladu s požadavky náročného plzeňského diváka, je těžký úkol. Doba, v níž jsem do Plzně přišel, byla zcela jiná než ta, v níž divadlo řídil geniální představitel krále Leara, ale problémy, s kterými jsem se musel vyrovnávat, nebyly mnohdy jiné než za jeho časů. A ani dnes tomu není jinak. Věděl jsem, že v Budilovi mám oporu stejně jako jsem ji vždy měl v atmosféře města, do kterého mne zavál osud, a v myšlení a cítění jeho obyvatel.“

Kniha představuje tvůrčí metodu respektované české dokumentaristky Heleny Třeštíkové – východiska, fáze přípravy a realizaci časosběrných dokumentů. Shrnuje její mnohaleté zkušenosti s natáčením dokumentárních filmů v dlouhém časovém úseku. Popisuje, jak se metoda časosběrného natáčení, které se věnuje nejdéle a nejsoustavněji nejen v České republice, ale i v kontextu světové kinematografie, vyvíjela a jaká úskalí museli tvůrci v průběhu let zdolávat. Součástí knihy jsou dva komentované scénáře realizovaných filmů René (2008) a Soukromý vesmír (2011).

Devatenácté století, jemuž se svazek věnuje, je pro novodobé české divadlo zcela zásadní, a přesto takto široce pojatá publikace encyklopedického charakteru dosud chyběla. Struktura knihy je stejná jako v předešlých svazcích, tematicky se však plně soustřeďuje na divadlo českojazyčné. Více než půl tisíce hesel zahrnuje dramatiky, herce, režiséry, jevištní výtvarníky, ředitele divadel a další. Každé heslo podává na základě zevrubného výzkumu informace o životě, činnosti a díle příslušné osobnosti a je vybaveno podrobnou bibliografií. Text doprovází množství fotografií a reprodukcí. Sv.1: Ludvová, Jitka: Hudební divadlo v českých zemích-osobnosti 19. století (2006) a  sv.2: Jakubcová, Alena: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století (2007).

Štěpán Pácl, jeden z nejpozoruhodnějších českých režisérů mladší generace, se s čtenáři dělí o zkušenosti z vlastní práce. Svým způsobem je tedy tato kniha ojedinělá, neboť nás nechává nahlédnout „do zákulisí“ divadelní praxe. V jednotlivých kapitolách, věnovaných vybraným inscenacím v různých českých divadlech od Ostravy až po pražské Národní divadlo, zkoumá z různých úhlů pohledu „problémy“, před kterými stál společně s dalšími spoluinscenátory – dramaturgy, scénografy a především herci a herečkami. Zajímavě popisuje také vlastní divácké zážitky z inscenací zahraničních divadel, která dlouhou dobu pravidelně sleduje.

Tato kniha se věnuje šesti inscenacím, na jejichž vzniku se autor podílel jako režisér. Jde o reflexi čtyř inscenací her českých autorů: Konce masopustu Josefa Topola, Krvavých křtin J. K. Tyla, Periferie Františka Langera, Z prachu hvězd Lenky Lagronové, a dvou her autorů zahraničních: Ivanova od A. P. Čechova a Calderónova Vytrvalého prince.

Vilém Petrželka (10. září 1889, Brno – 10. ledna 1967, tamtéž) byl český dirigent, hudební skladatel a pedagog.

Byl synem vojenského hudebníka. Od dětství hrál na housle, harmonium a akordeon. V roce 1905 vstoupil na varhanní školu v Brně, kde byl mimo jiné žákem Leoše Janáčka. Stal se učitelem na hudební škole v Zábřehu na Moravě a korepetitorem Východočeského divadla. Zde dostal příležitost i k dirigování. V letech 1913–1914 absolvoval roční studijní pobyt v Praze, kde studoval skladbu u Vítězslava Nováka a hru na klavír u Karla Hoffmeistera. Po návratu do Brna se stal učitelem klavíru, harmonie a kontrapunktu na Filharmonické škole Besedy brněnské. Po vzniku brněnské konzervatoře v roce 1919 se stal na této škole profesorem skladby.
Po skončení druhé světové války působil na Janáčkově akademii múzických umění v Brně. V roce 1957 byl jmenován profesorem. Byl vynikajícím pedagogem. Z jeho tříd vzešla řada znamenitých moravských skladatelů.