Film, Musik und Theater

Historie kladenských kinematografů, od těch prvních, kočovných, až po rozmach stálých kin v druhé a třetí dekádě 20. století. Oko, Sevastopol, Květen, Svět, Jas, to jsou názvy kin, která si ti starší budou ještě dobře pamatovat. Jen v centru města se totiž kdysi nacházely čtyři promítací sály a uvedení Kleopatry v prvním 70milimetrovém kině v zemi, na něž se sjížděly autobusy až z Košic, zůstává pozoruhodnou součástí místní historie.

Kníha obsahuje texty o všech kladenských kinech, které jsou doplněny o vzpomínky promítače z kina Hutník či profil malíře Ladislava Hnízdila, jenž v 70. a 80. letech vytvářel propagační filmové poutače.     

Od „sametové revoluce“, která ukončila dvacetileté období totalitního husákovského režimu, tzv. normalizace, uplynulo již celé čtvrtstoletí. Je zde nová generace, která normalizaci nezná z vlastní zkušenosti, ale jen zprostředkovaně, většinou skrze obrazy novodobých či soudobých televizních či filmových děl, které si sama vykládá a vysvětluje. Proto se fenomén vztahu filmu/televize a normalizace dostává do zorného pole historiků, sociologů, mediálních teoretiků…

Kniha navazuje tematicky (chronologicky) na předchozí díly řady Film a dějiny (válka, stalinismus) a pokouší se v rámci koncipovaných oddílů o co nejširší záběr. Jednotlivé příspěvky českých a slovenských autorů se zaměřují např. na nástup normalizace do televizních a filmových struktur, na osudy jednotlivých tvůrců v novém režimu (Chytilová, Třeštíková, Solan, Jakubisko), na jejich sledování ze strany Stb (Chytilová, Forman), dále na nové zpobení historických událostí, mýtů a postav v normalizačních dílech (SNP, slovenské rané dějiny, husité), na zobrazení policistů jako filmových postav.

Celý oddíl je věnován také obrazům normalizace v soudobých filmech a seriálech (Kawasakiho růže, Hořící keř, Vyprávěj).

Kniha shrnuje takřka padesátileté zkušenosti prof. Evy Stehlíkové s inscenacemi antiky na dnešní scéně a zabývá se tím, jak se antickému dramatu v našich zemích dařilo a daří. Studie probírá problematiku v pěti kapitolách. První kapitola zkoumá otázky spojené s nepřístupností originálu pro divadelníky, závislost na překladu a jeho další interpretaci. Druhá kapitola se zamýšlí nad přenosem dramatu napsaného pro volný divadelní prostor do prostorů, kterých užívá dnešní divadlo. Kapitola třetí konfrontuje očekávání, které inscenace antického dramatu slibuje, s jeho realizací. Čtvrtá kapitola zkoumá sdělení, kterého se prostřednictvím inscenace dostává divákům, a poslední kapitola hledá příčiny úspěchů i neúspěchů těchto inscenací. Kniha je doplněna v současnosti nejucelenějším soupisem produkcí a překladů antických dramat a vybranou bibliografií. Nepostradatelná příručka pro všechny zájemce o české a antické divadlo. 

Pohled na historický okamžik českého divadla, kdy se na jednom místě - v Hradci Králové - střetávají hned 3 režisérské osobnosti: Jan Grossman, Miroslav Krobot a Josef Krofta, kdy se v určitou chvílí (1980-1984) rodí něco nového - Studio Beseda -, kdy se otevírá celá nová etapa ve vývoji českého divadla - 80. léta. Množství textů a svědectví k tématu Studia Beseda provází bohatá fotodokumentace i řada autentických dobových dokumentů.

Ladislav Helge je považován za jednoho z nejangažovanějších filmových tvůrců v dějinách české kinematografie. Filmy jako Škola otců, Velká samota a Stud v 50. a 60. letech minulého století ostře vystupovaly proti stranické demagogii a estetice a jsou dodnes cenným svědectvím o soupeření svobodného tvůrčího vyjádření s cenzurou a komunistickou představou o kultuře a jejím poslání.Helgeho vzpomínky a názory, jež byly zaznamenány během více než dvou desítek hodin rozhovorů, odhalují řadu zapomenutých detailů i globální pohled na padesát let vývoje české kinematografie, kultury a politiky. Helgeho odzbrojující upřímnost přináší nejeden kontroverzní postoj, jenž je v rozporu se současnými mediálními interpretacemi poválečného dění a individuální umělecké i občanské participace.Publikace je složena ze dvou částí: V první polovině jsou představena jednotlivá filmová díla a přiblížen kontext kinematografie, druhý díl tvoří rozsáhlé interview vznikající v rozpětí několika let.

Podtitul: Sborník textů k sedmdesátým narozeninám profesora Borise Hybnera. Sborníček textů přátel a spolupracovníků nazvaný Červený a černý Boris je jen drobnou reciprocitou za zážitky, kterými přední tvůrce české pantomimy Boris Hybner obohatil své čtenáře a diváky. Je malou poctou k jeho význačnému životnímu jubileu a připomenutím chvil, které už nelze vrátit, ale které přesto přetrvávají v naší paměti. Jde o snahu celého okruhu významných autorů předat svědectví o jedné přední a nepřehlédnutelné osobnosti českého moderního umění.

Docent Masarykovy univerzity, člen Obce spisovatelů, prozaik a divadelní režisér Josef Prokeš ve své knize zkoumá komplexní estetickou výstavbu písní sedmi stěžejních osobností českého folku 60.–80. let 20. století: Karla Kryla, Vladimíra Merty, Vlastimila Třešňáka, Jaroslava Hutky, Jaromíra Nohavici, Karla Plíhala a Slávka Janouška. Rozebírá vždy jednu jejich typickou píseň, kterou pojímá jako synekdochu celého autora, zdůrazňuje klíčové motivy a upozorňuje na jejich vývoj v rámci autorského kontextu. Chápe současně jednotlivé analyzované písně jako svazek sil vyvažujících se ve vzájemně protikladných napětích a zahrnuje do výkladů rovněž vše, co zkoumané písně obklopuje a vchází s nimi ve styk. Osobnosti zkoumaných folkových písničkářů práce chápe jako souhrn dynamických složek celku moderního českého folku, jejichž působnost je určována jejich vlastními dispozicemi i vzájemnými vztahy, jakož i vztahem jednoho každého z nich k folku domácímu i světovému.