Film, Musik und Theater

V edici České divadlo (řada Eseje, kritiky, analýzy) vyšel jako osmý svazek výbor z textů jednoho z nejvlivnějších kritických mluvčích čapkovské generace, divadelního a výtvarného kritika, překladatele, dramaturga, divadelního a filmového režiséra Josefa Kodíčka (1892-1954). Kniha obsahuje texty o divadle, jež Josef Kodíček publikoval mezi lety 1910–1937. Z období před první světovou válkou jsou v antologii zařazeny jeho rané referáty, jež uveřejňoval ještě jako gymnazista v českožidovském časopise Rozvoj, později v Přehledu a v časopise Scena, který spoluzaložil a do nějž hojně přispíval. Hlavní podíl představují texty z meziválečného období, kdy tiskl především na stránkách deníku Tribuna, ale také v Peroutkově Přítomnosti či v Českém slově. Do svazku jsou pojaty také Kodíčkovy stati ze tří svazků sborníku Nové české divadlo (1926–1929), které Kodíček spolu s M. Ruttem redigoval. Vedle divadelních kritik, které tvoří jádro výboru, je tento výběr rozšířen o příspěvky překračující žánr divadelní kritiky, zahrnuty jsou texty pojednávající například o problematice recitace, filmu či adaptace, z jiné perspektivy jsou do antologie zahrnuty i texty, jež bychom mohli charakterizovat jako medailon, vzpomínku či přehledovou studii.

Soubor čtyř studií věnovaný jednomu z raných děl československé nové vlny – středometrážnímu snímku Pavla Juráčka a Jana Schmidta "Postava k podpírání". Kniha je vlastně polemikou se zažitým pohledem na film jako na dílo inspirované poetikou tvorby Franze Kafky, a to ať už rozborem jeho osobních názorů vyjadřovaných v soukromí (deníky, zápisky) či veřejně (eseje, články), nebo sledováním vývoje předlohy snímku od literárních náčrtů po scénář, či analýzou dobového ideového diskurzu, tak i samotnými stylistickými prvky, jako je např. pojetí hlavní postavy v hereckém podání Karla Vašíčka. Autoři tak poskytují nové pohledy zejména na postavu Pavla Juráčka, na jeho tvůrčí záměry a ideové pozadí jeho světonázorového obzoru.

Zásadní monografie o jednom z nejvýznamnějších filmových tvůrců české poválečné kinematografie. Obsáhlá publikace nabídne životní i tvůrčí příběh Františka Vláčila ve formě bohatě zdokumentovaného textu, jehož součástí bude mj. produkční historie všech Vláčilových filmů i neuskutečněných projektů, přiblížení jejich dobové reflexe, ukázky ze scénářů a dalších textů. Více než analýze a výkladu filmových děl se chce kniha věnovat spíš faktům a historii. Obsah tedy bude založen na podrobném studiu filmových, písemných i tištěných pramenů z domácích i zahraničních archivů, z osobní pozůstalosti Františka Vláčila a dalších osobností, na informacích získaných z rozhovorů s Vláčilovými spolupracovníky.

Soubor statí o divadle od známého radikálního a všestranného myslitele - sociologa, ekologa, psychologa, dramaturga a pedagoga Bohuslava Blažka (1942-2004). Autor divadlo nahlíží nejen kriticky, ale i ve vektorech světa trvale rostoucí neurčitosti.

Untertitel: Rozhovory s Olgou Fečovou, Josefem Fečem, Pavlem Dirdou a Janem  Duždou.

Základem publikace jsou rozsáhlé životopisné rozhovory se čtyřmi osobnostmi, které v posledních dekádách hrály a dnes hrají významnou roli na romské hudební scéně v ČR: s Olgou Fečovou, Josefem Fečem jun., Pavlem Dirdou a Janem Duždou. Kromě toho, že je každý z nich výraznou individualitou, jsou zároveň reprezentanty fenoménů, s nimiž se v prostředí romské hudby lze setkat opakovaně – a prostřednictvím osobních rozhovorů jim tak lze porozumět zblízka.

V úvodním textu autorka zasazuje zpovídané osobnosti do širších společenských souvislostí a zamýšlí se nad jejich podílem na utváření podoby toho, co je dnes v ČR prezentováno jako romská hudba.

Proceedings of the Mozart Society of America/ Society for Eighteenth-Century Musik Conference in Prague, 9-13 June 2009.

Repertoár a členstvo/ Repertoire und Mitgliederschaft.

V roce 1907, kdy bylo v Moravské Ostravě postaveno a otevřeno první městské divadlo, tvořily zdejší obyvatelstvo zejména tři nejpočetnější národnostní menšiny hovořící německy, česky a polsky. Soubor městského divadla hrál, až do převzetí Čechy v roce 1919, pouze německy. Publikace poprvé přináší základní dokumentaci jeho činnosti: úplný soupis 792 odehraných inscenací a členstvo divadla, dále úvodní studii stručně shrnující jeho historii, rejstříky jmen, her a členstva, soupisy pramenů a literatury, překlady resumé do němčiny a angličtiny a 13 černobílých reprodukcí divadelní ikonografie.

Untertitel: Divadlo na probázku v letech 1972-1979/1980.

Publikace reflektuje a dokumentuje první období profesionální činnosti Divadla na provázku od začátku roku 1972 až po konec divadelní sezony 1979–1980, kdy byly vytvořeny v průměru čtyři inscenace ročně. U každé inscenace jsou uvedeny soupisy tvůrců, jejich teoretické reflexe, úryvky pracovních variant scénářů, řešení divadelního prostoru i ukázky plakátů a programů chápaných jako „grafický prostor“ inscenace. Vše je doplněno bohatou fotodokumentací a kritickými reflexemi z dobového tisku. Kniha také zahrnuje všechny zahraniční aktivity Divadla na provázku i jeho „nepravidelné“ tvůrčí postupy, k nimž patřila především každoroční pracovní soustředění, jimiž byla zahajována činnost v každé divadelní sezoně. V posledním oddílu publikace je zařazen ukázkový výběr textů, v nichž se generačně spříznění divadelní teoretici pokoušeli o komplexnější pohled na tvorbu Divadla na provázku, následovaný výběrovým soupisem ohlasů k jednotlivým inscenacím, zájezdům a akcím v dobovém československém tisku.

Publikace věnovaná 70. výročí vzniku Janáčkovy akademie múzických umění v Brně připomíná některé z hudebních osobností, jež utvářely profil této vysoké umělecké školy. Sbormistr Josef Veselka (1910–1992) vynikal zejména v interpretaci děl renesanční polyfonie a sborového díla Leoše Janáčka. Na mimořádnou úroveň jeho uměleckých výkonů měla vliv i jeho pozoruhodná činnost hudebního kritika. František Emmert (1940–2015) patřil mezi nejvýznamnější české symfoniky, přestože z jeho celkem 26 symfonií zazněla jen malá část. Byl autorem velmi osobitým, nepříslušejícím k žádnému etablovanému směru. Jeho žáci se k němu oddaně hlásí, jak dokazují i vzpomínky uveřejněné v publikaci. František Schäfer (1905–1966) náležel k zakladatelům JAMU, z politických důvodů ji však musel po roce 1948 opustit a vrátil se až po deseti letech. Byl vynikajícím klavírním pedagogem. Varhaník František Michálek (1895–1951) se řadil rovněž mezi zakladatelskou generaci JAMU. Působil jako koncertní varhaník, pohotový improvizátor i jako varhanář. 

Publikace mapuje vývoj interiérů náměšťského zámeckého paláce se zaměřením na způsob využití jednotlivých prostor za posledních generací soukromých majitelů, jakož i následující zpřístupnění objektu veřejnosti. Jednotlivé kapitoly představují stavebněhistorický vývoj interiérů zámku, proměnu zámku ze šlechtického sídla na poválečné letní sídlo prezidenta na Moravě a následně na muzejní expozici. Popsány jsou reinstalace z posledních let v prostorách Apartmánu hraběte Haugwitze, v dětském a královském apartmánu v nejvyšším patře zámku. Samostatné kapitoly jsou věnovány cenným dochovaným interiérovým textiliím a katalogu nejvýznamnějších mobiliárních předmětů z jednotlivých prohlídkových tras.  

Publikace je poctou české hudbě a jejím tvůrcům označovaným jako „skladatelská generace sedmdesátých let 20. století“. Přináší historické a teoretické studie, interpretační analýzy, esejistická zamyšlení i výsledky skladatelské ankety z let 1982 a 2017. Takto získaných přibližně 1200 odpovědí vytváří pestrý obraz estetických názorů a tvůrčích koncepcí 45 českých skladatelů v období proměny hudebních epoch a společenských systémů. Součástí knihy je CD s hudebními ukázkami.

Na Barrandově se dnes natáčí víc zahraniční než domácí filmy, ale do roku 1990 tamní studio platilo za symbol a pomyslné centrum české kinematografie. Kniha je prvním pokusem o historii tohoto centra. Nezabývá se jen výjimečnými herci a režiséry, ale celým „světem filmu“, jeho organizací práce, vnitřním sociálním životem, nepsanými pravidly a konflikty s politickou mocí. Jak filmaři přemýšleli a tvořili v dobách, kdy si stát uzurpoval roli monopolního filmového výrobce a komunistická strana rozhodovala o kulturní hodnotě filmů i kariérách jejich tvůrců? Jak reagovali na nápad aparátčíků udělat z filmových studií továrnu, která bude vyrábět podle stejných plánů a norem jako těžký průmysl? Proč se komunistickému režimu nepodařilo nahradit filmové veterány novým typem proletářských „tvůrčích pracovníků“? Jaké změny v organizaci produkce umožnily obrovské mezinárodní úspěchy českého filmu a nástup nové vlny šedesátých let? Proč se na Barrandově dařilo vždy nejlépe ze všech žánrů komedii a jakou roli sehrála parodie v procesu emancipace filmového smíchu od propagandy? Na tyto a další otázky odpovídá kniha, která si za východisko volí každodenní zkušenost filmařů v zestátněných studiích, pod dozorem totalitní moci.

Untertitel: Lidová taneční hudba na moravské straně Bílých Karpat v subregionu Horňácko.

Publikace etnomuzikologa a vysokoškolského profesora Dušana Holého "Problémy vývoje a stylu lidové hudby. Lidová taneční hudba na moravské straně Bílých Karpat v subregionu Horňácko" je fundovanou analýzou hudebních tradic rodného kraje autora, jinak výtečného interprta lidové písně. I když vznikla jako habilitační spis v r. 1968, neztratila nic na své originalitě dané využitím ve své době novátorských postupů při rozboru dynamiky a rytmu hudeckých skladeb.

Kniha věnovaná dramaturgickým rozborům pěti her Karla Čapka (Loupežník, RUR, Věc Makropulos, Bílá nemoc, Matka) vznikla ze dvou podnětů, které spolu úzce souvisejí. Tím prvním je autorčino přesvědčení o vrcholné kvalitě, kterou má české divadlo ukryto v dramatické tvorbě Karla Čapka – a ze které přitom netěží, ze které se netěší, kterou se nepyšní. Která jako by byla ukryta tak dobře, že o ní snad ani neví. Druhý podnět představuje pak přesvědčení o akutní celospolečenské potřebě vědomí národní kultury jako součásti kulturní ekologie, k jehož posílení v dnešní době – z tohoto hlediska spíše krušné – chce kniha také přispět.

V tomto smyslu si přeje být i příspěvkem k budování kulturního kánonu jako zásadně důležitého předpokladu dorozumění v rámci každého společenství. Nebezpečí, které vyplývá z jeho absence, je evidentní a týká se samotné existence kultury – jejíž úroveň souvisí přímo s úrovní života tohoto společenství i ve smyslu jeho sebe-vědomí (a pak samozřejmě i sebevědomí).

První souborné vydání s úvodní studií překladatelky Zoji Oubramové, věnované životu a dílu slavného ruského herce a pedagoga.