Film, Musik und Theater

Kniha je jeden z výstupů stejnojmenného projektu, jehož cílem bylo porozumět podobám, kterých nabývala filmová kultura v socio-kulturním prostředí Brna coby druhého největšího města meziválečného Československa i Protektorátu Čechy a Morava – města se specifickými kulturními vazbami na Vídeň a neméně specifickým mísením českého, německého a židovského živlu. K online databázi filmových programů a rozhovorů s pamětníky tedy přibývají již konkrétní, na těchto datech založené analýzy různých aspektů brněnské filmové kultury. Filmové Brno se připojuje k výzkumům spjatým s proudem tzv. nové historie kinematografie a zabývá se primárně sociálními významy kinematografické instituce. Jednotlivé studie tak vedle vlastních dějin brněnských kin a dílčích aspektů jejich provozu studují například specifika návštěvy kina dětmi či dělnickým obyvatelstvem a zhodnocují popularitu různých filmových žánrů či hvězd jako Shirley Templeová, Marika Rökková, Zarah Leanderová a dalších.

Kolektivní monografie představuje další výtěžek výzkumu divadelního díla Jiřího Frejky, podnikaného v Ústavu teorie scénické tvorby Divadelní fakulty AMU; prvním byla kniha Frejkovy Schovávané na schodech. Poezie a politika vydaná v roce 2014. Byly-li za předmět výzkumu zvoleny aktivity velkého českého režiséra, neznamená to, že jde jen o poznání jeho uměleckého odkazu. Výjimečné kvality tohoto díla poskytují příležitost lépe nasvítit příslušná období dějin českého moderního divadla i lépe osvětlit některé obecnější otázky vztahu divadla coby umění k divadlu coby instituci i médiu doby. Ve studiích tvořících tuto knihu vystupuje Frejka totiž i jako ředitel – a to dokonce ve zvlášť pohnutém dějinném období. Právě u Frejky máme co dělat s divadelním umělcem, který nečiní svým dílem jen jednotlivé inscenace, ale divadlo.

života.

Monografie připomíná životní osudy, rozsáhlou uměleckou činnost, pedagogickou dráhu, skladatelskou a hudebněpedagogickou činnost významné osobnosti ostravské hudební kultury posledního půlstoletí.    

Untertitel: Klíčová událost moderního českého divadla.

Sborník z konference Zahradní slavnost 1963–2013, do něhož svými texty přispěli přední znalci dramatiky Václava Havla: Helena Albertová, Katia Hala, Zdeněk Hořínek, Lenka Jungmannová, Vladimír Just, Nadine Keßler, Petr Oslzlý, Martin J. Švejda a Kateřina Xhelo.

Knihu doprovází fotografie Jaroslava Krejčího z historicky prvního nastudování Zahradní slavnosti, které mělo premiéru v Divadle Na zábradlí dne 3. prosince 1963.

Druhý díl monografie Režijní profil Aloise Hajdy II. je věnován tvorbě této významné osobnosti českého divadla druhé poloviny 20. století. Poté, co byl Alois Hajda v důsledku normalizačních čistek vypovězen z Mahenovy činohry Státního divadla v Brně, našel v roce 1971 útočiště v Divadle pracujících v Gottwaldově (dnes Městské divadlo Zlín). Za humny centrálních institucí se na této scéně dařilo vytvářet koncepční dramaturgické linie a vynikající inscenace. Alois Hajda měl na této cestě zásadní podíl. Dušan Zdráhal dokumentuje a analyzuje režisérovu tvorbu, opírající se především o díla Williama Shakespeara a Bertolta Brechta. Zejména do interpretace moderního německého klasika vnesl Hajda vlastní osobitý pohled, inspirovaný českou divadelní avantgardou, němou groteskou i impulsy lidové komedie. Jeho přínos, podpořený spoluprací se spisovatelem a překladatelem Ludvíkem Kunderou, několikrát ocenilo i německé publikum na scéně Brechtova slavného Berliner Ensemble. Po návratu do Mahenovy činohry v osmdesátých letech navazuje Alois Hajda na uměle přerušenou kontinuitu této scény v inscenacích Shakespeara, Brechta, Ibsena, Dürrenmatta a dalších autorů.

Kniha pojednává o janáčkovských režiích Václava Věžníka. Vytvářel je především na scéně brněnské opery v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století a jeho režie měly nelíčený úspěch a desítky repríz. Václav Věžník zásadně ctil partituru, kterou znal do nejmenších detailů, a nikdy nešel proti záměru skladatele. Proto měly jeho režie velkou emocionální hloubku a přesvědčivost. Václav Věžník vytvořil režie všech Janáčkových oper s jedinou výjimkou, jíž byla Šárka, ale nejen to: v roce 1958 byl dokonce režisérem premiéry Janáčkovy dosud nikdy neuvedené opery Osud. Kniha sleduje vývoj Věžníkových režijních názorů a ohlasy na jeho inscenace v tisku u nás i v cizině a dává rovněž prostor pro vyjádření předních brněnských umělců, kteří s Václavem Věžníkem na jeho režijních počinech spolupracovali.    

Jak žila společnost v době protektorátu, v letech 1939–1945? A především jaké bylo postavení ženy v této společnosti a jak jej nastolení totalitního režimu ovlivnilo? Tyto otázky se autorka pokouší zodpovědět prostřednictvím životních příběhů sedmi žen: Milady Marešové, Anny Letenské, Gertrudy Šedové-Popperové, Niny Jirsíkové, Anny Sedláčkové, Marcelly Sedláčkové a Zdeny Kavkové-Innemannové. Každá z těchto hrdinek knihy byla určitým způsobem spjata s divadlem – jako výtvarnice, herečka, tanečnice… Rozdílné byly však jejich osudy ve vztahu k okupační moci: některé z těchto žen se staly oběťmi totalitního násilí, jiné přivedla souhra okolností až ke kolaboraci.

Neobyčejně čtivě psaná kniha poskytuje nový pohled na každodenní život v protektorátu.

Ojedinělá publikace se zabývá historií českého loutkářství, které bylo jako svého druhu unikát v nedávné době zapsáno na seznam nehmotného kulturního dědictví České republiky. Jan Novák, sám loutkář, se dějinám i provozování loutkového divadla věnuje již desítky let. Podařilo se mu shromáždit úctyhodné množství informací, včetně statistických údajů, které doplnil více než 150 fotografiemi a zpracoval též bibliografii oboru. Kniha je vedle nesporného badatelského přínosu také poctou všem loutkohereckým souborům, z nichž mnohé mají padesátiletou, některé i stoletou historii. V meziválečném období totiž existovalo v Čechách dokonce tisíce amatérských loutkářských souborů. Publikace detailně mapuje práci 84 souborů, a to nejen těch, které výrazně ovlivnily tvář českého loutkářství, ale i těch amatérských, které mnohdy působily ve velmi skromných podmínkách. Autor se věnuje také specifické estetice loutkového divadla a poutavým způsobem vypráví příběh jeho nezřídka komplikované existence.
 

Korespondence přinese v chronologickém sledu a v původních jazycích veškerou známou Smetanovu korespondenci odeslanou i přijatou, s podrobnými komentáři a s rejstříky. Vydavatelský aparát k jednotlivým dopisům je zpracován paralelně v češtině a v angličtině. Vydání edice je rozvrženo do 6 dílů. 

Reprezentativní knižní publikace vydaná k příležitosti deseti let od znovuotevření Hudebního divadla Karlín. Textem i dosud převážně nepublikovaným obrazovým doprovodem představuje bohatou a spletitou historii karlínského divadla od časů varieté po dnešek. Obsáhle se také věnuje operetní a muzikálové produkci v uplynulých sedmdesáti sezonách Hudebního divadla Karlín, násilně přerušených katastrofální povodní v roce 2002. Zejména fotografiemi přibližuje následnou rekonstrukci historické budovy i dění v posledních deseti letech od jejího znovuotevření. Zvláštní pozornost je zaměřena také na legendární inscenace (Divotvorný hrnec, My Fair Lady, Polská krev, Carmen aj.) i populární tvůrčí a herecké osobnosti (Jan Werich, Vlasta Burian, Oldřich Nový, Laďka Kozderková, Karel Fiala a další).

Unikátní knížka, která vychází při příležitosti padesáti let Divadla Járy Cimrmana, přibližuje obrazem i textem neznámou tvář nejslavnějšího českého divadelního souboru. Zdeněk Svěrák bilancuje jeho historii formou soukromého dopisu Ladislavu Smoljakovi a každý člen divadla přidal svou nejživější vzpomínku. Čtenář se tak dozví, jak se přihodilo, že se Petr Brukner narodil ve dvou městech současně, čeho nejhoršího se dopustil Miloň Čepelka a jaký je největší herecký problém Miroslava Táborského. Pro fanoušky Járy Cimrmana bude překvapením, že souborem prošla řada známých osobností jako Jiří Menzel, Jiří Stivín nebo Jaroslav Uhlíř, a že v tomto zdánlivě ryze mužském divadle nechybějí ani ženy. Nepřeberné množství fotografií zachycuje herce v jejich výrazných rolích, ale většinou je objektiv namířen do zákulisí, a odkrývá tak dění, které zůstává publiku utajeno. Svazek obsahuje DVD se záznamy raritních vystoupení.

Rozsáhlá odborná monografie Jana Bernarda, věnující se přednímu světovému a českému režisérovi Janu Němcovi nabídne komplexní obraz jeho díla v historických, politických, ekonomických a estetických souvislostech.

Jan Němec tvořil v různých zemích a dobách v naprosto odlišných produkčních podmínkách. První díl knihy, který vyjde koncem tohoto roku, se zabývá léty 1954 – 1974, kdy Němec nejprve studoval FAMU, točil v rámci Československého armádního studia, pracoval jako asistent režie, pomocný režisér a nakonec i jako režisér ve Filmovém studiu Barrandov a odkud pro nemožnost tvořit dal dvakrát výpověď. V rámci koprodukcí i samostatně pracoval pro italské a americké producenty a zažil světovou slávu i domácí politickou perzekuci. Jeho tvůrčí osudy se tak významně prolnuly s dějinnými událostmi vývoje Československa zejména v šedesátých letech. Kniha pracuje s množstvím archivních materiálů, fotografií, s publikovanými i nepublikovanými rozhovory s Němcem a s jeho spolupracovníky, s domácími i zahraničními kritikami jeho filmů a přináší poznatky nejen o nich, ale i o řadě jeho nerealizovaných projektů.

Monografie Viktor Kalabis představuje obsáhlý a komplexní pohled na život a dílo jednoho z nejvýznamnějších českých komponistů 2. poloviny 20. století. Autor na knize pracoval několik let a vznikala v přímé spolupráci se skladatelem. Text tedy můžeme pokládat za autorizovaný – obsahuje autentické informace o Kalabisově životě, osobnosti a názorech na hudbu a umění. Jaroslav Šeda sleduje skladatelův vývoj v souvislosti s historickou a politickou situací. Publikace tak není jen odbornou knihou, ale též pozoruhodným dokumentem nelehké doby. Důležitou součástí monografie je kapitola, která systematicky diskutuje jednotlivé složky a stránky hudební řeči Viktora Kalabise. Charakterizuje i obecnější pojmy, které se vztahují ke skladatelovým kompozičním postupům. Páteří knihy je Komentovaný katalog skladeb Viktora Kalabise. Každá kompozice je opatřena mnoha informacemi (doba vzniku, údaje o premiéře, vydání skladby tiskem, významná provedení atd.) a často též podrobnou analýzou hudebního průběhu.

Jiří Černý... na bílém je autorizované souborné vydání hudební publicistiky Jiřího Černého (* 1936). Jeho šedesátiletá novinářská praxe a půl století soustavného psaní o hudbě budí již léta zasloužený obdiv a respekt. Třetí svazek shrnuje Černého práce z let 1980–1989. Jeho zásadní část tvoří ještě články pro měsíčník Melodie (s vynucenou čtyřletou pauzou 1984–1987); po likvidaci Melodie v roce 1983 napsal Jiří Černý několik desítek hesel pro Encyklopedii jazzu a moderní populární hudby, sleevenote na obaly desek, ale k systematickému psaní se vrátil až v roce 1986 pro Gramorevue (1986–1989). Hlad po informacích se jeho čtenáři snažili zahnat zejména návštěvami poslechových diskoték, ale i na stránkách celé palety polooficiálních tiskovin, které přežívaly buď na klubové bázi, nebo vycházely formou občasníků, vydávaných většinou u příležitosti hudebních setkání. Tento svazek obsahuje v příloze i texty sborníku Když se řekne Jiří Černý, vydaného péčí Jonáš klubu u příležitostí Černého padesátin.

Filmovou pohádku Tři oříšky pro Popelku natočil Václav Vorlíček v roce 1973 podle scénáře Františka Pavlíčka. Pro vznik a následné osudy tohoto filmu jsou charakteristické především tři rysy: natáčel se v prvních letech normalizace v koprodukci s východoněmeckým studiem DEFA; už v době uvedení byl pozitivně přijat diváky i filmovou kritikou a úspěšně prodáván do zahraničí; jeho popularita během následujících desetiletí neklesala, film naopak získával v některých zemích kultovní status.

Tyto specifické rysy určují témata, kterým se věnují autoři předkládaných textů: vznik filmového projektu na počátku normalizace; kulturní a politické souvislosti mezinárodní koprodukce; analýza filmového stylu a vyprávění; proměna distribuce filmu v kinech a televizi v Československu a Norsku; postupné vytváření kultovní pozice filmu u norského a německého publika; analýza kritického diskursu v československém normalizačním tisku.

Studie skládají dohromady komplexní obraz příčin toho, že se Tři oříšky pro Popelku staly nejoblíbenějším vánočním snímkem hned v několika různých zemích s odlišnými tradicemi a kulturou.