Ontologický důkaz obhájil Eugen Brikcius v roce 1982 jako dizertační práci na londýnské University College. Brikcius se v ní vydal po stopách logiky, kterou před ním prošlápli například Anselm z Cantebury či Tomáš Akvinský a která se táže jazykem filozofie po podmíněnosti boží existence. A přestože práce předchází Brikciusovu uměleckou tvorbu, jíž se vřadil mezi přední české dadaisty až na samotný vrchol, ukazuje se už zde vážnost jeho myšlenkové hravosti a poctivost jeho formulační práce. Tedy přesně ony rysy poetiky, které Brikciuse dovedly až k převzetí Ceny Jaroslava Seiferta v roce 2015. Po mnohaletém naléhání se autor nyní vrátil ke svému spisu, převedl jej do češtiny a prostřednictvím Moravské zemské knihovny zpřístupnil čtenářům, ale kupodivu i sám sobě.

Johann Wolfgang von Goethe je znám jako přední představitel německé literární tradice a novověké evropské kultury vůbec. V německém prostředí už o něm existuje nepřeberné množství literatury, v Čechách však samozřejmost kontaktu s německou kulturou vedla v kombinaci s ostychem před šíří a složitostí děl jejích klíčových tvůrců paradoxně k tomu, že o tvůrcích německého osvícenství či romantismu, tak důležitých i pro české 19. století, dosud většinou nemáme soustavné monografické výklady. O zaplnění této mezery se v návaznosti na další autorovy publikace snaží předložená kniha. Přináší novou a celistvou filosofickou interpretaci Goethova myšlení, filosofických základů a horizontů Goethova díla napříč jeho různorodými oblastmi, od básnických spisů přes teoretické až po ty přírodovědné, a přezkoumává jejich historické i systematické souvislosti. Představuje Goetha v předivu myšlenkových linií nejen osvícenské epochy a jako osobnost, která může být plnohodnotným partnerem i alternativou filosofických konceptů 18. a 19. století.

Kniha konfrontuje úvahy o díle Franze Kafky od třinácti autorek a autorů z šesti zemí a tří kontinentů. Kafkovo dílo je zde zkoumáno z perspektivy různých filozofických oborů: ontologie, epistemologie, filozofie jazyka, etiky, politické filozofie, filozofie literatury a estetiky. Formální a metodologická rozmanitost příspěvků je stejně bohatá: zahrnuje detailní interpretace vybraných Kafkových textů, analýzy charakteristických rysů rozpoznatelných napříč Kafkovým dílem, srovnání Kafky s jinými autory, diskuse s vlivnými kafkovskými interprety či úvahy o problému kafkovských adaptací. Texty jsou tematicky rozděleny do tří kapitol: Struktura světa a hranice poznání, Společenská realita a prostor morálního hodnocení a Fikční světy a způsoby vyprávění. Text in Engl.

Kant upozornil na to, že sebevědomí představuje významný fenomén při zodpovězení otázky, co je člověk. Hegel v návaznosti na Fichta rozšiřuje výklad tohoto fenoménu o úvahy postihující jeho intersubjektivní dimenzi, jež se rozvíjí v rámci toho, co Hegel označuje jako „pohyb uznání“. Na začátku tohoto pohybu proti sobě stojí dvě individuální sebevědomí. Aby k tomuto pohybu mohlo dojít, musí být sebevědomí jako takové již konstituováno. Na průběh této konstituce, jak ji Hegel analyzuje v kapitole „Síla a rozvažování“ ve své Fenomenologii ducha, se zaměřuje předložená práce. Základní pohyb, který vědomí při této konstituci sebe sama jako sebevědomí realizuje, lze popsat jako cestu z vnějšku poznávaného světa přírodních fenoménů zpět do vlastního nitra.

Kniha Filozofové ve městě vznikla při příležitosti stého výročí založení Filozofického semináře Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Je věnovaná připomínce prvních devíti filozofů, kteří postupně vykonávali funkci vedoucího Filozofického semináře (pozdější Katedry filozofie). Jejich život, dílo a působení v čele katedry připomínají ukázky z jejich odborných a popularizačních textů z materiálů uložených v Archivu Masarykovy univerzity. Vybrané texty umožňují nahlédnout do úřední i osobní korespondence, deníkových záznamů, vzpomínek jejich současníků a dalších dokumentů spjatých s jejich dílem a životem. Texty a archiválie jsou propojeny a paralelizovány s obecnými filozofickými tématy a evropskými filozofy tehdejšího období, stejně jako s filozofy současnými.

Kolektivní monografie se systematicky věnuje hlavním historickým a filosofickým problémům spojeným s Platónovým dialogem Kritón. Zvláště se zaměřuje na dvě témata vystihující dialog jako celek. Jedním z nich je role tří mluvčích dialogu (Sókratés, Kritón, athénské zákony) a komplexní vztah mezi nimi a autorem díla. Druhým hlavním tématem, které navozuje silnou souvislost s novodobým a současným politickým myšlením, je otázka poslušnosti zákonu, problém občanské poslušnosti a související otázka společenské smlouvy. Monografie představuje pluralitu různých odborných přístupů k dané problematice.

Vyplácí se spolupracovat a je důvěra v jiné lidi racionální? Je člověk homo economicus? Jak se vůbec mohla zrodit lidská komunikace? Produkuje evoluce zákonitě sobce? Účinným pomocníkem při hledání odpovědí na tyto otázky, které si kladou jak přírodovědci, tak filozofové, může být mimo jiné teorie her. Ta vznikla v polovině minulého století na půdě matematiky jako nástroj, jenž měl lidem pomoci se orientovat a rozhodovat ve složitých a zejména konfliktních situacích. Brzy si však našla uplatnění i daleko za hranicemi ekonomie, na niž se nejprve soustředila. Dnes proniká do sociologie, politologie i jiných společenských věd, do evoluční teorie a samozřejmě i do filozofie. Tato knížka se pokouší přístupným, nematematickým způsobem vysvětlit, jaké problémy nám tato teorie může pomoci objasnit.

Filosof by měl mít odvahu setrvat na hranici mezi různými obory, stát se jejich mediátorem, ale mluvit svým vlastním jazykem. Studenti a kolegové Miroslava Petříčka vydali u příležitosti jeho životního jubilea počet z vlastního myšlení a bádání, které se po jeho vzoru pouští do této riskantní oblasti. Mimořádně silná sestava autorů několika generací má široký záběr: od astronomie po animovaný film, od Prousta po Hraničáře. Ve všech těchto oborech a v mnoha dalších totiž Miroslav Petříček zanechal svou inspirativní stopu.

Kniha přináší analýzu některých příspěvků k politické filosofii vzniklých na protestantské a katolické straně v českých zemích v 17. století. První část knihy se zabývá spisy protestantskými z období před rokem 1620, jejichž autoři (Georg Erast Tschernembl, Jan Jesenský) – často přímí účastníci probíhající stavovské revolty – navázali na myšlenky kalvínských monarchomachů a snažili se obhájit odpor proti katolickému vladaři na základě tohoto teoretického východiska.

Další významný myslitel – J. A. Komenský se sice na politickou oblast primárně nezaměřoval, nicméně v rámci svého rozsáhlého díla pojednal i některá politická témata, jimiž předznamenal budoucí osvícenecké tendence. V pobělohorské době se v českých zemích působící myslitelé zabývali tehdy v učeneckých kruzích horlivě diskutovanou otázkou, zda lze připustit existenci tzv. filosofického hříchu, tj. prohřešku proti přirozenému zákonu, a to i za předpokladu, že by nebylo Boha. Význam problému spočívá v tom, že připuštěním filosofického hříchu, byly položeny předpoklady k rozvoji pozdějších, již sekularizovaných podob přirozenoprávní teorie.

Autoři ukazují, že v Čechách působící učenci, Rodrigo de Arriaga a Jan Caramuel z Lobkovitz se přiklonili k myšlence možnosti filosofického hříchu. Nauka, kterou zastávali, byla však církevními úřady prohlášena r. 1690 za bludnou. Vedle toho věnují autoři v této části pozornost i počátkům teoretické reflexe národností otázky, jak ji lze zachytit na německé straně u pražského františkána Bernharda Sanniga, na české u Bohuslava Balbína

Knižní rozhovor s přední osobností české filosofie.

Je svoboda bezbřehou plání, kde si člověk může dělat, co se mu zamane? Jak se k sobě vztahují politika a náboženství? A co to znamená být členem občanské společnosti? Filosofie se odjakživa ptala na nespočet otázek – a v životě Jana Sokola tomu nebylo jinak. Vydejte se v šestnácti kapitolách prozkoumat osudy a myšlenky uznávaného filosofa a vysokoškolského pedagoga, který promýšlí velká témata naší civilizace s lehkostí a precizností zlatníka.