Publikace pojednává o historii Národní jednoty severočeské, která hrála významnou roli nejen v období Československé republiky (1918–1938). Jednalo se o obranný spolek, který se snažil posílit český vliv v pohraničních oblastech. Soužití Čechů a Němců se už ve druhé polovině 19. století dostávalo stále více do roviny národnostních komplikací. Obzvláště vážná situace byla ve smíšených regionech. Česká menšina se dostávala do útlaku, a proto se začaly zakládat obranné jednoty, které podporovaly Čechy zejména v hospodářské a kulturní oblasti. V severočeském pohraničí působila od roku 1885 Národní jednota severočeská, která se velmi rychle rozrůstala, a těsně před první světovou válkou čítala více než padesát tisíc členů. Činnost Národní jednoty severočeské pokračovala i po válce (v době první republiky), jelikož podle skutečných poměrů v zemi nebylo možné považovat národnostní otázku za uzavřenou. Spolek po dobu několika desetiletí podporoval českou menšinu v převážně německých oblastech, a to například tím, že pomáhal živnostníkům, organizoval množství kulturních akcí, byl činný v menšinovém školství a vydával vlastní časopis Hraničář. Autorka analyzuje činnost tohoto spolku v různých oblastech, jako je politika, školství a kulturní aktivity. Zkoumá také jeho vztah k německým nacionálním spolkům. V březnu 1939 se Národní jednota severočeská stala součástí Národní matice, čímž jako samostatná organizace přestala existovat.

Kniha představuje závěrečný výsledek několikaletého výzkumného projektu, který se zaměřil na analýzu proměn hranic komunistické diktatury v Československu ve světle stížností a anonymních dopisů z let 1948–1989. Desetitisíce „dopisů pracujících" každoročně plnily pomyslnou studnici informací, z níž mohly stranické, státní a bezpečnostní orgány čerpat důležité poznatky o náladách a projevech nespokojenosti československého obyvatelstva. Pisatelé do ní házeli svá přání, žádosti a kritické připomínky v naději, že tak získají vysněný byt, nedostatkové zboží nebo upozorní na různé společenské neduhy. Zatímco oficiální média stížnosti opakovaně prezentovala jako "zrcadlo nálad lidu", straničtí a státní představitelé z toho, co v nich viděli, příliš nadšení nebyli. Kniha podrobně analyzuje nejen vývoj práva stěžovat si v letech 1948 až 1989, ale přibližuje i příčiny, limity a způsoby řešení klíčových problémů, na které pisatelé nejčastěji upozorňovali.

Kolektivní monografie se v právněhistorickém pohledu zabývá tím, nakolik se soudy při své praxi v českých zemích v 18.–20. století řídily doslovným zněním aplikovaného právního předpisu a nakolik při rozhodování šly nad jeho rámec. Autoři na vybraných právních institutech občanského, správního, trestního a hospodářského práva tuto otázku zkoumají prostřednictvím analýzy dobových pramenů práva a současně analýzy aplikační praxe soudních orgánů v 18.–20. století. Čtenáři se mohou přesvědčit o tom, že některá úskalí, s nimiž se potýká soudobá justice, nejsou žádnou novinkou a že se s nimi právo muselo vypořádávat i v dobách minulých při řešení nadčasového konfliktu mezi právem a spravedlností.

Service.

Over the past thirty years, the Czech public administration has been the subject of research rooted in law, economics, and history. However, only minimal attention has been paid to what Czech public officials actually do on the job (policy work) and the extent of politically motivated interference in their work (politicisation). This book aims to fill this gap by presenting the evidence derived from a large-N survey of the Czech ministries, the first of its kind in the country. The findings presented in the book offer new insights into the activities within the “ivory towers” of the Czech ministries and defy popular notions of an appallingly politicised bureaucracy.

Naše země stagnuje, stagnuje politicky, stagnuje ekonomicky, a navíc ve světě zcela ztratila svou bývalou pozici a respekt. S trochou ironie lze použít známý výrok „země, která nevzkvétá“. Bohužel ne všichni si to uvědomují. A ještě méně je pak chápána příčina tohoto dnešního nevzkvétání. Nemůže jí být nic jiného než nekvalita ekonomického a politického systému, spoléhání se na politický a ekonomický systém dnešní Evropy a Západu a na ideologie, jež odtud přicházejí.

Vybřednout z chronické stagnace vyžaduje nejen parciální či parametrické změny. Vyžaduje to systémovou změnu, kterou nemůže být nic jiného než přehození výhybky, než ubrání role a pravomocí státu a osvobození trhu. Této změně nemusí předcházet žádný intelektuální výkon, žádné vymýšlení něčeho nového, nevyžaduje to žádnou novou teorii. Vyžaduje to však změnu myšlenkovou, změnu veřejného mínění, změnu myšlenkového klimatu. Konec konců i změnu politiky.

Moc představuje všeobecně zvláštní či svým způsobem mimoběžný čas s vlastními významy, příležitostmi a nebezpečími, a také politickými, náboženskými, společenskými i hospodářskými důsledky. Od nejstarších kultur působí jako metafora a symbol, a provází rétoriku a obraznost nejrůznějších myšlenkových směrů a sociálních projektů, utopií a experimentů. Také je často spojována se zločinem.

V moderní době byl noční čas systematicky "kolonizován" a noční činnost "normalizována". Průmyslová modernita si noc podmanila jakožto další příležitost pro pracovní a výrobní procesy. Rozvoj technologií a osvětlení pak noční město otevřel lidem jakožto prostor volného času a zábavy. Všechny tyto aspekty působily i v Československu po druhé světové válce, které se tehdy vydalo cestou budování nového – socialistického – společenského systému, jehož oficiálně dosáhlo v roce 1960. Kniha se proto zabývá otázkou, jak se v tomto procesu utvářela nová – socialistická – noc, ať už v jejím symbolickém vnímání, tak v každodenním prožívání.

 Kniha se věnuje životním osudům Jana Prokeše, iniciátora vzniku Velké Ostravy a jedné z nejvýznamnějších politických figur Ostravy. Publikace ovšem pohlíží na Prokešovu éru z širší perspektivy, kdy se věnuje rovněž dobovému dění, architektonickému rozvoji a konkrétním klíčovým stavbám, spojeným s Prokešem v čele Ostravy – například budově Nové radnice, městských jatek, Domu umění, Moravskoostravské spořitelně či kubistickému krematoriu. Kniha přináší několik badatelských objevů, výstupy ze stavebně-historických průzkumů a řadu dosud nepublikovaných informací, týkajících se života a činnosti Jana Prokeše v čele Ostravy,

Publikace historika Jiřího Smlsala přibližuje průběh rasové perzekuce Romů a Sintů na našem území za druhé světové války, její společenské předpoklady a konkrétní aktéry, pachatele i oběti. Zabývá se fungováním protektorátních koncentračních táborů v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu a hromadnými transporty Romů do vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau. Představuje příběhy českých a moravských Romů, kteří se stali oběťmi holokaustu, snaží se zachytit jejich zkušenost pronásledování, možnosti vzdoru i opomíjení jejich hlasu v poválečné společnosti. Klade důraz na dosud málo probádané téma majetkové perzekuce jako součásti holokaustu Romů a přináší četné doklady o konfiskacích romského majetku. Vedle přímého zabavování majetku obětí se zaměřuje také na téma korupce, uplácení a vydírání Romů protektorátními policisty. Kniha vychází jak ze vzpomínek pamětníků, tak z archivních pramenů nacistických bezpečnostních složek a poválečných retribučních procesů.

Obsáhlé rozhovory s osmi žijícími primátory města Brna odrážejí dění, k němuž došlo za 33 let v druhém největším městě České republiky. První muže (a dvě první ženy) brněnské aglomerace zpovídal spisovatel a novinář Luboš Y. Koláček. Výsledkem jsou kultivované, nicméně spontánní, a pro konkrétní osobnost charakteristické výpovědi. Dozvídáme se tak z osmi nezávislých zdrojů spoustu zajímavých informací o dlouholetém dění na radnici a mnohé z osobního i osobitého přístupu respondentů k významné pozici primátora. Kniha je vybavena množstvím barevných i černobílých fotografií. Prodává se s přiloženým DVD, které obsahuje živé rozhovory.

Oldřich Španiel patří k významným, ale téměř zapomenutým osobnostem československých nejen vojenských dějin. Vstoupil do nich jako voják rakousko-uherské armády, v zajetí se přihlásil do československých legií v Rusku a na podzim 1917 se přepravil do Francie. Po válce pokračoval v armádní kariéře, po okupaci v roce 1939 se zapojil do svého druhého odboje, zpočátku jako vojenský přidělenec v jemu dobře známých Spojených státech amerických, na samém konci války se podílel na osvobozování vlasti. Ovšem ani jemu se nevyhnuly čistky po únoru 1948. Poté se věnoval sepsání rozsáhlých pamětí na první světovou válku, ze kterých přinášíme dvě části, kde vzpomíná na své působení u vojenské mise v Americe. Ta sem dorazila v červnu 1918 za účelem náboru krajanů do naší armády ve Francii. První svazek popisuje příjezd, setkání s prof. Masarykem a společné propagační turné po východních státech, včetně návštěv největších krajanských center New Yorku, Chicaga či Pittsburghu. Text doplňuje na sto dobových fotografií.