Biografický slovník Mučedníci a oběti pro Krista zachycuje životní osudy katolických křesťanů všech národností žijících v českých zemích, kteří násilně zahynuli v období dvou totalitních režimů 20. století. Perzekuci kněží, řeholnic, řeholníků, katolických laiků, v mnoha případech i celých rodin a řeholních společenství zachycuje 260 detailně zpracovaných životopisných hesel. Cennou součástí publikace je i 239 portrétních fotografií mučedníků a mučednic z českých i zahraničních zdrojů.74,9

Kapucínské kostely svou prostou a osobitou architekturou dodnes upozorňují na přítomnost tohoto řeholního řádu v mnoha městech České republiky, od Sokolova přes Prahu až po Fulnek. Kapucíni patřili v raném novověku nejen v našich zemích, ale i ve světě vedle jezuitů a františkánů k nejpočetnějším řeholním společenstvím. Těšili se na jedné straně přízni mocných a bohatých, což umožnilo jejich velké rozšíření, v souladu s ideály sv. Františka z Assisi ale oslovovali svou činností zejména nižší vrstvy. Výborně pramenně podložená monografie Marka Brčáka sleduje dějiny kapucínů v Čechách a na Moravě od jejich příchodu na naše území po josefinské církevní reformy. Pozornost je věnována zejména vzájemným interakcím tohoto řádu s okolním světem (sběr almužen, kazatelství, zpovědní a misijní činnost, poutní místa, laická společenství atd.). Kniha je opatřena biografickými medailony známých i méně známých kapucínů
 

Stanislav Krátký (1922–2010) se narodil a vyrostl v Brně, kde vystudoval teologický seminář. Během studia absolvoval totální nasazení v Polsku. Po vysvěcení na kněze r. 1946 působil v Žarošicích, Brně-Řečkovicích a Brně-Husovicích (kde spolupracoval s Dominikem Peckou), v Žeroticích, mj. organizoval tajné vzdělávání kněží. Roku 1958 byl odsouzen ke třem rokům vězení, po propuštění pracoval jako jeřábník. V srpnu roku 1968 byl tajně vysvěcen na biskupa pro úkoly skryté církve. V roce 1969–70 přednášel na olomoucké teologické fakultě o II. vatikánském koncilu, v té době také vydal svou jedinou publikovanou práci Druhý vatikánský koncil a jeho poselství. Po roce 1968 působil jako farář v Kunštátě a Hrádku u Znojma, od roku 1999 byl proboštem v Mikulově. Patřil mezi spoluzakladatele Radia Proglas a byl hnací silou mnoha dalších akcí a projektů. Svým působením ovlivnil duchovní i kulturní život až neuvěřitelně pestrého okruhu svých přátel, žáků i posluchačů, z těch známých mezi ně patřili např. Bedřich Fučík, Dominik Duka, Dagmar a František Halasovi, Jiří Grygar, Vladimír Čermák, Iva Brožová, Petr Fiala, Václav Malý, Martin Holík. Podrobný životopis Stanislava Krátkého vychází z rozsáhlého archivního výzkumu, rozhovorů s pamětníky i kritického studia archivů Státní bezpečnosti. Tato čtivá biografie, přehledně mapující oficiální i skryté aktivity mimořádné osobnosti otce Stanislava, vychází v roce, kdy si připomínáme 100. výročí jeho narození.

Publikace věnovaná teologovi, filozofovi a učiteli Janu Amosu Komenskému se zaměřuje na jeho odkaz v Církvi československé husitské. Představuje širší veřejnosti jeho odkaz především se zřetelem k náboženské a křesťanské povaze Komenského díla v Církvi československé husitské od jejího počátku bezprostředně žitý a předávaný slovem i obrazem.

Autorský tým: Tomáš Butta, Jaroslav Hrdlička, Martin Jindra, Bohdan Kaňák, Pavel Kolář, Zdeněk Kovalčík, Tomáš Novák, Markéta Pánková, Marcel Sladkowski Lektorovali: prof. PhDr. Tomáš Kasper, Ph.D. a prof. PhDr. Ing. Jan Royt, Ph.D., DSc.

Církev československá (husitská) byla po většinu 20. století druhou nejpočetnější českou církví, i dnes patří mezi nejvýznamnější náboženské organizace. Je v mnoha ohledech světovým unikátem. Její vznik před sto lety byl v rámci jediného národního společenství největším církevním rozkolem od časů reformace, církev prošla a stále prochází složitým a myšlenkově podnětným hledáním teologické a spirituální identity. Encyklopedie Církve československé husitské přibližuje nejen obecné, ale především lokální a regionální rozměry těchto snah. Poskytuje základní informace o vzniku a vývoji všech jednotlivých náboženských obcí a dalších organizačních útvarů církve stejně jako shrnující kapitoly o její historii, teologii a liturgice, vývoji sakrální architektury a proměnách členské základny.

Kniha usiluje o nový vhled do tématu romské menšiny, ve kterém se obrací na vztah křesťanských církví k Romům. Po stručném přehledu života Romů a postavení církví na českém území od roku 1918 do současnosti následuje rozsáhlý výzkum obsahující statistické údaje zahrnuté v tabulkách a grafech (zmapování situace ve vybraných církvích a vybraných lokalitách ČR). Závěr knihy obsahuje rozhovory se zástupci vybraných církví v ČR - analýzu nejdůležitějších témat, praktické zkušenosti zástupců církví a jejich názory.

po Jana Graubnera.

Kniha sleduje v devíti medailonech osobnosti pražských arcibiskupů a českých primasů od přelomu 19. a 20. století do současných dní. Čtivým a srozumitelným způsobem představuje osudy církevních hodnostářů od dob rakousko-uherského mocnářství do dnešních časů České republiky.

do poloviny 20. století.

Olomoucká kapitula se těšila privilegiu svobodné volby (arci)biskupa od r. 1207. Podle vídeňského konkordátu (1448) obsazoval papež kanonikáty uvolněné v lichých (tzv. papežských) měsících, v sudých pak v případě olomoucké kapituly volili nové kanovníky její stávající členové. Císař Josef II. na konci 18. století vyhradil dosavadní tzv. papežské měsíce k obsazování panovníkovi, aby omezil vliv Svatého stolce. V roce 1772 byl do nových stanov olomoucké kapituly přidán pro uchazeče o kanonikát požadavek inkolátu, který byl stanovami z r. 1826 změněn na požadavek šlechtického původu. A to paradoxně v době, kdy od požadavku šlechtického původu pro kanovníky ostatní kapituly upouštěly.

Tato šlechtická výlučnost vzbuzovala mezi kněžstvem občanského původu velkou nevoli. Až r. 1880 došlo dekretem Svatého stolce k ústupku, kdy císař mohl jmenovat kanovníky i občanského původu. Hned při první volbě arcibiskupa po této úpravě byl zvolen olomouckým arcibiskupem kanovník nešlechtického původu Theodor Kohn. Staré kapitulní stanovy z r. 1826 byly nahrazeny novými až r. 1994, kdy byly arcibiskupem Janem Graubnerem schváleny stanovy, které byly v souladu s platným Kodexem kanonického práva.

Českobratrská církev evangelická, která vznikla v roce 1918 spojením českojazyčných sborů luterského a reformovaného vyznání, zvolila demokratičtější řády, než jaké měla její předchůdkyně ve starém Rakousku. Ale kde je vzít? Jak se na těchto pravidlech podepisovaly pozdější tlaky a výzvy jako druhá světová válka, komunistický převrat, šedesátá léta, normalizace, Charta a Anticharta, konec vlády jedné strany, devadesátá léta a začátek nového století?

Tato kniha spojuje dvě studie k tématu politické teologie. Skalického analýza Gutiérrezovy teologie osvobození je zralým přepracováním jeho starší neuveřejněné přednášky na Lateránské univerzitě. Skalický se v ní pokusil co nejvěrněji představit Gutiérrezovu teologii a poukázat na její slabá místa. Kriticky vidí především utopický rys teologie osvobození, která potenciálně tíhne k násilnému prosazování toho, co je správné a pravdivé. Vokounův text pak zkoumá dějiny pokusů pojmout křesťanskou víru jako občanské náboženství, anebo ji občanským náboženstvím nahradit. Ambice vkládané do občanského náboženství zkoumá od Comta (nahradit křesťanství), přes Kanta (přetvořit křesťanství v čistě morální náboženství rozumu) až po realizaci občanského náboženství v USA (být společným minimem křesťanství a judaismu) nebo jeho promýšlení v německé diskusi osmdesátých let (garantovat společné hodnoty, z nichž sekulární stát žije, ale sám je nedokáže garantovat). Kniha je určena všem zájemcům o vztah mezi náboženstvím a politikou.