Monografie pojednává o pracovním poměru v letech 1945 až 1965 na území nynější České republiky, zaměřuje se na jeho charakteristické znaky a obsahové náležitosti a tyto předkládá se zasazením do dějinných souvislostí a obecného právního vývoje tak, aby byl zachycen nejen stav soudobé právní úpravy, ale i širší kontext. Náležitá pozornost je však věnována také orgánům veřejné moci, mocensky působících při usměrňování pohybu pracovních sil, stejně jako jednotlivým prostředkům, jež napomohly realizaci národní mobilizace pracovních sil. Pracovní poměr vznikal a zanikal právě v rámci stanovených direktiv, smluvní svoboda byla do velké míry omezena, což se promítlo nejen co do otázky uzavírání a rozvazování pracovního poměru, ale též do pojetí a rozsahu okruhu subjektů pracovněprávního vztahu, odměny za práci, pracovní doby, otázek bezpečnosti práce, zastupování zaměstnanců v odborových organizacích a řešení pracovněprávních sporů. Zvláštní pozornost je přitom věnována zvláštním druhům pracovních poměrů.

Kniha se věnuje tématu právní úpravy amnestií. Tématu, nad jehož bádáním autor s přestávkami strávil bezmála pět let svého odborného života a jež je v okamžiku vydání této knihy předmětem živých diskuzí, a to jak odborných diskurzů, tak politických jednání anebo laických debat v řadách veřejnosti. Stejně jako tomu bylo v době, kdy práce na textu teprve začínaly. Amnestie jsou totiž vděčným námětem. Přes svou obecnost zasahují do života mnoha osob.

Tzv. Veľká vojna, ako sa zvykne označovať prvá svetová vojna, znamenala v riešení otázky českej a slovenskej identity nepochybne zásadný obrat. Na troskách Rakúsko-Uhorska, ktorého boli oba národy súčasťou, sa ako optimálne riešenie javilo vytvorenie spoločného štátu Čechov a Slovákov. Hoc pri jeho budovaní a napokon vzniku zohral hlavnú úlohu zahraničný odboj, v politickom zmysle jasný program slovenskej budúcnosti predstavila politická elita na Slovensku už v máji 1918, keď na dôvernej porade vedenia Slovenskej národnej strany jednoznačne odmietla spájanie budúcnosti Slovákov s Uhorskom a vyslovila sa za politické spojenie s Čechmi. Znamenalo to definitívny rozchod s rakúsko-uhorskou monarchiou a na základe samourčovacieho práva deklarovaného prezidentom Woodrowom Wilsonom programové prihlásenie sa slovenskej politiky k účasti na utvorení samostatného československého štátu. Uvedenému rozhodnutiu predchádzali výrazné aktivity slovenských a českých krajanov v USA, organizovanie legionárov, koordinovanie zahraničného odboja, vytvorenie Československej národnej rady a osobitne intenzívne aktivity najmä T. G. Masaryka, M. R. Štefánika a E. Beneša.

Maximálna rezonancia témy vzniku našej spoločnej republiky v roku 1918 podnietila záujem aj kolektívu právnych historikov z viacerých právnických fakúlt bývalého Československa. V spolupráci s historikmi z Katedry histórie Filozofickej fakulty Univerzity Mateja Bela v Banskej Bystrici sa podujali na spracovanie vybraných problémov spojených so vznikom ČSR a s postavením a fungovaním Slovenska v spoločnom štáte v priebehu prakticky siedmych dekád jeho existencie.

Titul Urážka císaře a prezidenta. Kontinuita a diskontinuita kulturních stereotypů se zabývá tématem kontinuity a diskontinuity kulturních stereotypů týkajících se vnímání hlavy státu v diskursu nižších společenských vrstev mezi obdobím pozdní habsburské monarchie (1890–1918) a první Československé republiky. Činí tak na základě záznamů soudních procesů s osobami, které za obou režimů stanuly před Krajským soudem v Uherském Hradišti pro urážku hlavy státu. Diskurs je zkoumán v kontextu s dobovou politikou, etikou či hospodářstvím. Práce přichází s překvapivými zjištěními ohledně politizace diskursu nižších společenských vrstev.

Zemská zřízení představovala základní zemský zákoník, v němž bylo obsaženo nejen soukromé šlechtické právo, ale také řada klíčových předpisů týkajících se veřejného práva, organizace země a bezpečnostních otázek. Komentář přináší základní pojednání o jednotlivých institutech zemského práva, které jsou obsaženy v těchto sbírkách. Materie komentáře je rozdělena do dvou svazků, přičemž přirozeným hraničním článkem je ustanovení, které otevírá sérii předpisů pojednávajících o zvláštních kompetencích zemského hejtmana v oblasti soudnictví a o procesním řízení v nepůhonné agendě.

Výchozím textem pro komentář bylo zvoleno poslední předbělohorské zřízení z roku 1604, jehož základem je znojemské zemské zřízení z roku 1535, respektive jeho redakce z roku 1562 s tím, že nové zřízení bylo doplněno o řadu článků a některé z původních textací byly opraveny.Z časového hlediska je komentář ukotven v „dlouhém“ 16. století, tj. zhruba od poslední třetiny 15. století do závěru stavovského povstání v roce 1620, kdy došlo k podstatné změně státoprávních poměrů, které v mnoha ohledech ovlivnily i materii obsaženou v moravských zemských zřízeních.

Zákon č. 143/1947 Sb. o převodu vlastnictví majetku hlubocké větve Schwarzenbergů na zemi Českou, známý pod označením Lex Schwarzenberg, je v českém právním řádu legislativní normou zcela výjimečnou. Tento individuální speciální zákon, který byl namířen proti jedinému občanovi státu, legalizoval zcela bezdůvodně vyvlastnění veškerého jeho majetku bez jakékoli náhrady. Přestože byl ve své době vědomě přijat jako protiústavní a odbornými kruhy kvalifikován z hlediska legislativně technického jako zcela nedokonalý, je dodnes platný. Současná právní praxe vychází ze skutečnosti, že se jedná o relikt minulosti a snad i příklad pokleslé právní kultury poválečného období, kterému přiznává určité právní závady, jeho majetkoprávní účinky ovšem uznává jako nezpochybnitelný fakt – majetek hlubocké větve Schwarzenbergů přešel na stát ex lege ke dni účinnosti zákona č. 143/1957 Sb., tj. k 13. 8. 1947. Měl ale zákon č. 143/1947 Sb. skutečně majetkoprávní účinky, které mu byly v minulosti a jsou i dnes přiznávány?