Kniha se zabývá trávením volného času a v obecné rovině životním stylem obyvatel České a Slovenské republiky. Fenomén volného času zasazuje do širšího kontextu základních vývojových trendů a změn soudobé společnosti. Rovněž uvádí hlavní osy společenského vývoje v obou zemích od rozpadu společného státu. Jednotlivé kapitoly postupně sledují témata jako pracovní doba a volný čas, hodnoty (především napětí mezi prací a volným časem), domácí volnočasové činnosti i aktivity mimo domov, kontakty s příbuznými a přáteli, spolková činnost, sportování a navštěvování sportovních akcí, chození za kulturou, kulturní vkus, sledování médií. Neopomíjí ani nově vznikající způsoby trávení volného času (na počítači/internetu nebo v obchodních centrech). Studie si vždy kladou otázku, zda a jak se naše společnosti v jednotlivých sférách životního stylu liší. Česko-slovenský autorský kolektiv ukazuje, že mezi oběma zeměmi existují hlubší historické kořeny rozdílů, zejména rozdílná sídelní struktura a odlišně probíhající proces modernizace, a také to, že naše společnosti urazily od roku 1993 v mnohém divergentní dráhy.

Vzpomínky na 60 let v oboru sociální politiky, správy a práva z let 1955–2015 je autorský text již zesnulého prof. JUDr. Igora Tomeše, CSc. Je výjimečným svědectvím, které s vysokou citlivostí a smyslem pro detail popisuje profesní a životní dráhu výjimečné osobnosti.

Čtenář je postupně, chronologicky, seznamován s jednotlivými klíčovými etapami života prof. Tomeše, v rámci nichž sám autor líčí svůj profesní vývoj v kontextu proměnlivého politického dění. Živý a poutavý výklad nechává strukturovaně nahlédnout nejen do strmého kariérního růstu geniálního experta, sociálního politika mezinárodního významu, ale také do mysli nesmírně vnímavé a velkorysé osobnosti.

Autor mistrně, s vypravěčským umem jemu vlastním popisuje své vzestupy a pády, k nimž zaujímá specifický produktivní přístup, který ho podněcuje k další činnosti a práci na sobě samém. To mu nakonec pomáhá překonávat zpočátku těžké období normalizace, které mělo zamezit uplatnění jeho odbornosti a jejímu dalšímu rozvoji.

Kniha se zabývá dopady jedné z největších sociokulturních změn druhé poloviny 20. století, nebývalého nárůstu nové společenské kategorie – adolescentů. Autor rozebírá mentalitu těch, kdo se nalézají v přechodné životní fázi, pro kterou je charakteristická neuzavřenost životních voleb. Tato nová sociální kategorie co do svého počtu i významu neobyčejně sílí po druhé světové válce, tedy v období, které je přechodné též z hlediska celé společnosti na cestě od společnosti průmyslové k postindustriální. Kniha analyzuje, jak v této situaci došlo ke vzniku kultu věčného mládí, koncentrovaného kolem motivů touhy bez hranic, popření autorit a iluze neomezené individuální volby. Autor dokládá, nakolik kult věčného mládí inspiroval takzvané postmoderní myšlení. Dále ukazuje, jak tento způsob myšlení přetrvává i v situaci, kdy se od přelomu 70. a 80. let vynořují obrysy společnosti hypermoderní.

Kniha se věnuje současným způsobům řešení bezdomovectví v České republice. Staví vedle sebe rozšířený tradiční model Bydlení až po přípravě a inovativní přístup Bydlení především. Autorka popisuje sociální práci v daných modelech a přináší průkopnické poznatky o nelehké cestě z ulice k vlastnímu bydlení. Ústředním konceptem knihy je reflexivní praxe coby základní pilíř účinné sociální práce – takové, která umožňuje transformovat stávající sociální služby a prolomit kruh bezdomovectví. V závěru se autorka zabývá tím, jaké výzvy přináší současná krize bydlení pro fungování modelu Bydlení především.

Proč se část lidí bez domova vyhýbá sociálním službám? Jak vypadá reflexivní praxe v práci s lidmi bez domova? Může přístup Bydlení především naplnit svou ambici ukončovat bezdomovectví jednotlivců a rodin bez domova?

Kniha přináší analytický pohled na české rodiny a jejich proměny od počátku tisíciletí. Sleduje každodenní život rodin, jejich potřeby, problémy a faktory, které mohou fungování a soudržnost rodin ohrožovat. Autorky věnují pozornost rovněž vztahům v rodině a plnění jejích výchovných funkcí v době proměnlivých společenských a ekonomických podmínek, jakož i formám společenské podpory rodin v různých oblastech života.

Publikace vychází z výsledků výzkumů a analýz dostupných statistických dat. Opírá se také o poznatky autorek získané na základě spolupráce s různými subjekty zabývajícími se v praxi podporou rodin.

Monografie je věnovaná životu a dílu Marie Krakešové (1898–1979), zakladatelky české školy sociální práce. Seznamuje čtenáře s unikátním konceptem tzv. sociálních klinik, jejichž cílem bylo zajistit komplexní praktickou odbornou přípravu absolventů v oboru sociální práce.

Součástí publikace je první knižní vydání rukopisu Marie Krakešové Úvod do praxe na sociálních klinikách, který vznikl před sedmdesáti lety, ale byl dostupný pouze jako rozmnoženina v krátkém období po druhé světové válce. Je to dílo završující úsilí Marie Krakešové o etablování české školy sociální práce, která přináší vlastní teoretický rámec a jeho praktickou realizaci v působení sociálních pracovnic.

Tento text rámují kapitoly Pavly Kodymové a Petera Brnuly, tvořící historický úvod k tématu. Popisují dějinné souvislosti, které ovlivňovaly život i práci Marie Krakešové, a na její biografii ukazují, co ji formovalo, jaké hodnoty uznávala, jakým způsobem uvažovala o sociální práci.

Kniha Labyrintem zločinu a chudoby přináší komplexní pohled na kriminalitu, jejímiž oběťmi se stávají obyvatelé tzv. sociálně vyloučených lokalit. Zaměřuje se tedy na viktimizaci, která je definována jako proces, během něhož vzniká někomu újma v důsledku jednání (či nejednání) jiných osob. Publikace vychází především z viktimizačního šetření provedeného v téměř 300 sociálně vyloučených lokalitách po celé České republice. Dále čerpá z dlouhodobého etnografického výzkumu realizovaného ve dvou vybraných obcích v Ústeckém a Moravskoslezském kraji. Autory publikace jsou Laco Toušek, Václav Walach, Petr Kupka, Kateřina Tvrdá, Alica Brendzová, Ľubomír Lupták, Tereza Dvořáková, Ondřej Plachý a Klára Vanková, kteří působí na Katedře antropologie Fakulty filozofické Západočeské univerzity v Plzni

Kniha se zabývá životními podmínkami obyvatel venkovských periferií v Česku, zkoumá postavení obyvatel těchto oblastí na trhu práce, jejich příjmy a možnosti zaměstnání. Klade si zejména otázku, jestli bydlení v periferiích zvyšuje riziko různých forem sociálního znevýhodnění.

Zabývá se problematikou vzdělání a ptá se, zda děti vyrůstající v periferiích mají stejné možnosti získat kvalitní vzdělání jako ostatní. Věnuje se rovněž každodennímu životu rodin a popisuje, před jakými obtížemi stojí rodiče při výběru školy, zajišťování volnočasových aktivit pro své děti a při snaze skloubit péči o děti a zaměstnání.

Sleduje též spokojenost obyvatel venkovských periferií a porovnává ji se spokojeností obyvatel jiných typů území.

Otázka, zda a jak šetřit, je trvalou součástí rodinných i veřejných diskuzí a budí někdy až vášnivé emoce. V základech těchto diskuzí je podle autorů knihy nejen mnohoznačnost, ale především morální rozměr pojmu šetrnost a dalších ekonomických pojmů.

Autoři ukazují, že lidé o významy a hodnocení ekonomických pojmů svádějí boje, v nichž jde o moc, identitu a nezřídka i o společenskou důstojnost. V obecné rovině autoři upozorňují na významnou roli, jakou v ekonomice hraje jazyk a komunikace. Kniha je určena výzkumníkům, učitelům, studentům a dalším čtenářům, kteří se zajímají o roli diskurzu v utváření (nejen) ekonomického jednání jedinců, sociálních skupin a institucí.

Studie se zaměřuje na porozumění případům dobrého vládnutí v Česku. Autor zkoumal tři menší města a jejich politické představitele, kteří ve zkoumaném období prosazovali principy dobrého vládnutí. Na pozadí zkoumaných případů dobrého vládnutí se studie zaměřila nejen na výzkum politických elit, ale také na výzkum občanské veřejnosti, participace, demokratické legitimity a sociální integrity. Výzkum si kladl otázku, na jakých předpokladech závisí rozvoj a udržitelnost liberální demokracie a jak si v této souvislosti stojí česká společnost. Studie přináší důkazy o tom, že vysokoškolské vzdělání se v českých podmínkách často projevuje jako faktor posilující vlastní zájem. Vysokoškolské vzdělání posiluje občanské sebevědomí a asertivitu, nikoli však schopnost sebeomezení a smysl pro kompromis, ty jako by spíše snižovalo. Studie rovněž dokládá nesamozřejmý fakt, že udržitelnost dobrého vládnutí může představovat obtížnější výzvu než jeho samotné prosazení.