Název publikace František Kupka – Knihomol odkazuje k stejnojmenné výstavě, kterou na přelomu roku 2023 a 2024 připravila galerie GASK v Kutné Hoře. Titul Knihomol je spojen s autoportrétem Františka Kupky (1871 – 1957) z roku 1897, ale i s jeho celoživotním hledačstvím a dlouhodobým systematickým studiem humanitních i přírodních věd, které stálo v pozadí jeho progresivních názorů na malbu, a jehož výsledkem byl i poučený přístup k ilustracím historických textů. Právě Kupkova ilustrační tvorba a její místo v souvislostech celého díla, je hlavním tématem publikace. Možnost nahlédnout blíže do procesu Kupkovy ilustrátorské práce a porovnávat jednotlivá díla a přístupy přesvědčivě prokazuje, že studia a pečlivé přípravy pro tyto úkoly, s nimiž se na něj v prvních dvou desetiletích 20. století obraceli významní pařížští nakladatelé, i soustředěná práce na souborech ilustrací, měly pro Kupkův další umělecký i osobní vývoj zásadní význam. Stěžejním souborem představeným v publikaci je celek Kupkou ilustrovaných bibliofilií a studií k nim ze sbírek GASK ( Erinnye Lecomta de Lisle, Aristofanova Lysistrata, obě vydání Šalamounovy Písně písní a album Čtyři příběhy bílé a černé), který instituce získala v šedesátých letech 20. století. Soubor knižních ilustrací je vřazen do kontextu „archaizujících“ děl vzniklých v prvním desetiletí 20. století, které Kupkova studia a práce na ilustracích historických textů přímo ovlivnily. Text in Tschechisch und Engl.

Kniha představuje tvorbu jednoho z našich nejpozoruhodnějších výtvarníků dvacátého století.

Boudník představil na sklonku padesátých let a na začátku let šedesátých své vlastní originální grafické techniky. Nazval je aktivní, symetrickou a magnetickou grafikou, a ovlivnil jimi celou následující generaci umělců, jenž na Boudníkův odkaz svým způsobem navázali, nebo se vůči němu vymezili. Přes jeho inovativní postupy, které neměly obdoby u nás ani ve světě, se Boudník stal obětí své doby, která jeho snahy nechápala, ba je zesměšňovala. I proto o něm doposud kolují nejrůznější legendy a mylné domněnky, které chystaná publikace uvádí na pravou míru.

Ačkoli patří Vladimír Boudník k našim nejuznávanějším umělcům, prakticky neexistuje literatura, která by se komplexně zabývala jeho dílem. Na rozdíl od životopisné literatury a soupisu díla, která pocházejí například od Boudníkova bývalého spolupracovníka z ČKD Ladislava Merhauta, se historička umění Eva Čapková zaměřuje na Boudníkovu cestu, která jej dovedla k vynálezu nových grafických postupů. Autorka se také podrobně věnuje jeho mírovým provoláním a Manifestům explosionalismu, které jsou jedněmi z prvních samizdatů na našem území po roce 1948.

Součástí publikace je bohatá obrazová příloha, která kromě celé řady reprodukcí Boudníkových děl z významných institucí představuje i tisky z neznámých soukromých sbírek, které dosud nebyly publikovány. Jako taková představuje kniha Boudníkovo dílo v zatím nejucelenější podobě, zprostředkovává poznání Boudníka jako umělce světové úrovně, a poukazuje na jeho místo nejen v českých dějinách umění.

Raná tvorba Aloise Wierera (1878 – 1947) je spojena s bohémským prostředím soustředěným kolem skupiny Jung-Prag. Osudový vliv na něj měli zejména Gustav Meyrink a Paul Leppinn. Maloval fantaskní pohádkové motivy, z nichž některé publikoval slavný německý časopis Jugend. Prosadil se i jako ilustrátor, mezi nejvýznamnější knihy patří Zabiják Emila Zoly, Židovské písně, Povídky Malostranské Jana Nerudy a Babička Boženy Němcové. Kreslil pro Humoristické listy, Švandu dudáka, Malého čtenáře. Jako scénograf pracoval pro Nové německé divadlo v Praze. S přáteli V. H. Brunnerem a Adolfem Kašparem sdílel vášeň pro loutkové divadlo, pro které vytvořil několik výprav. Po vzniku první republiky byl nucen přizpůsobit se vkusu pražských Němců a stal se jedním z „tvůrců“ takzvaného třetího rokoka. Wiererovo dílo zahrnující vedle olejomaleb, kreseb, lept, litografii a dřevoryt je vhledem do romantického světa německé Prahy, který je dnes nenávratně ztracen a řadí ho mezi nevýznamnější malíře Prahy vůbec. Texr in Tschechisch und Deutsch.

Dorota Sadovská je jednou z hlavních představitelek současné slovenské malby, působí však také na poli fotografie, videoartu, prostorových instalací a performance. Narodila se roku 1973 v Bratislavě, kde i dnes žije a tvoří. V roce 1997 absolvovala zdejší Vysokou školu výtvarných umení, o dva roky později dokončila studium na francouzské École Nationale des Beaux Arts v Dijonu. Veřejnosti se poprvé samostatně představila v roce 1995 na výstavě Acta v bratislavské galerii Nova. Od té doby zaznamenala na osm desítek samostatných vystoupení, zúčastnila se přinejmenším dalších dvou set skupinových výstav a k tomu dosud získala i třináct domácích nebo zahraničních ocenění. Její díla jsou zastoupena v mnoha soukromých i veřejných sbírkách (Slovenská národná galéria, Národní galerie Praha, Albertina ve Vídni, The University of Arizona Museum of Art v­Tucsonu).

Průvodce muzeem.

Výstava a katalog byly připraveny ve spolupráci Západočeské galerie v Plzni s Katolickou teologickou fakultou Univerzity Karlovy v Praze k programu 44. ročníku plzeňského mezioborového sympozia na aktuální téma Trh a kapitál v české kultuře 19. století, konaného v rámci festivalu Smetanovské dny 2024.

Způsoby a možnosti, jaké umělec může zvolit, aby získal prostředky pro svou nezávislou tvorbu, se v 19. století výrazně rozvíjely. Měnil se vztah zadavatelů a tvůrce, vztah výtvarného díla a publika i samotné tržní mechanismy. Rozhodující roli od původních patronů umění a mecenášů přebrali sběratelé, veřejní i soukromí objednavatelé formou uměleckých soutěží, obchodníci s uměním, nakladatelé, umělecké výstavy a spolky.

Publikace představuje dějiny a architekturu jednoho z nejvýznamnějších zámků období raného baroka v českých zemích. Jeho stavebník a zároveň významný dvořan císaře Leopolda I. kníže Gundakar z Dietrichsteinu si ho vystavěl jako knížecí rezidenci, která se měla podobat sídlům nejmocnějších aristokratů v říši. Díky tomu, že neměl vlastní potomky a jeho dědicové sídlili na jiných zámcích, se Libochovice dochovaly v naprosto jedinečné podobě, kterou historici umění chápou jako „fata morganu“ většinou zaniklého leopoldinského stylu v Čechách. Nejnovější informace o architektuře zámku, stavebníkovi i staviteli, doplňují v knize kapitoly o dalších majitelích, zejména pak o hrabatech z Herbersteinu, mimořádných uměleckých předmětech, interiérech a jejich designu, či dějinách zámecké zahrady, patřící k nejvýznamnějším příkladům barokní zahradní architektury ve střední Evropě. Publikace Zámek Libochovice si klade za cíl představit čtenářům srozumitelnou formou jedinečný význam architektury, skvělého příkladu italského barokního palazza a Alpami, a vrátit poněkud opomíjený zámek mezi přední památky českého baroka.

Martin Zet konfrontuje a interpretuje dílo svého otce, sochaře Miloše Zeta (1920 K-1995). Osudy svého otce a jeho tvorba ve veřejném prostoru v poválečném Československu, počínaje již jeho aktivitami za války se staly uměleckým výzkumným projektem Martina Zeta na pražské UMPRUM. Tento doktorandský projekt byl obhájen v září 2022.

Kolektivní monografie se soustředí především na specifika zobrazování Kryštofa Kolumba v umění a kultuře v českých zemích. Prostřednictvím pěti textů od tří autorek a jednoho autora tuto problematiku nahlíží z perspektivy několika humanitních oborů – historie, dějin divadla, literatury a výtvarného umění. Události i umělecká díla vykládá v širších dobových politických, sociálních a náboženských souvislostech. Sleduje proměny pohledu na všeobecně známou klíčovou osobnost světových dějin a dotýká se také naléhavých témat souvisejících s problematikou kolonialismu a jeho důsledků, která je v českém prostředí zatím nedostatečně reflektována. Kniha vychází u příležitosti stejnojmenné výstavy, která se konala v Galerii moderního umění v Hradci Králové (07/10/2022–12/03/2023).

Kolektivní monografie představuje tvorbu multimediálního umělce Milana Langera (1944–2017), jehož mnohovrstevnaté a rozsáhlé dílo bylo dosud širší i odbornou veřejností neprávem opomíjeno. Vizuální umělec, performer a básník Milan Langer vstoupil do uměleckého prostředí koncem 60. let v souvislosti s akčním uměním v Ústí nad Orlicí a jeho okolí. Od počátku své umělecké dráhy rozvíjel vizuální poezii. V roce 1975 se přestěhoval do Hradce Králové a začal se soustavně věnovat tvorbě obrazových sérií (až do roku 2017), v rámci nichž používal především techniku sítotisku, později experimentoval s fototisky a nadále pokračoval v realizaci akcí. V 90. letech spolupracoval s hudebníky (I.R.A., MAO) a navíc pronikl do oblasti video-artu ve spojení s performancí. Roku 2000 spoluzaložil uměleckou skupinu Victory Nox Art Division Team, paralelně se věnoval vizuální poezii pomocí techniky digitálního tisku a básnické tvorbě. Pro Langera je charakteristické propojování různých médií a rovněž velký důraz na kolektivní spolupráci při realizaci projektů, konceptuální přístup a pozice mimo oficiální umělecké prostředí.