(1897–1914).
Jakožto velmoc musela habsburská monarchie disponovat válečným loďstvem schopným ochránit její státní příslušníky a hájit čest její vlajky i mimo své domovské vody. Křižníky a další plavidla reprezentující Rakousko-Uhersko v zámoří si ale nemohly zjednat patřičný respekt, jestliže je nedoprovázel stín mocného bitevního loďstva, a i obrana členitého dalmatského pobřeží se zdála mnohem snazší s několika divizemi moderních bitevních lodí nežli bez nich. Lodě ovšem nevznikají jen tak z pěny na vlnách – vybudovat odpovídající námořní moc tudíž vyžadovalo mnoho času, peněz a úsilí, jehož výsledek rozhodně nebyl zaručený. Technický pokrok neúnavně kráčel vpřed, jednání s vládami byla všechno, jen ne snadná a v neposlední řadě muselo habsburské soustátí zajistit i ochranu svých dlouhých pozemních hranic. Některé záměry rakousko-uherských admirálů tak zůstaly pouze na papíře a na konci strastiplné cesty, která vedla k realizaci plánů jiných, mnohdy čekal jen částečný úspěch.
