Belletristik

Untertitel: Výběr textů publikovaných v Britských listech, I. díl.

Přemysl Janýr (1949) studoval publicistiku a sociální vědy na Karlově univerzitě v Praze, ze studia byl vyloučen v roce 1975. Podepsal Chartu 77, spoluzaložil Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných. V roce 1978 odjel s rodinou do Vídně a následně mu bylo odňato československé státní občanství. V Rakousku pracoval převážně v oboru IT. Věnuje se několika občanským iniciativám jako Forum pro česko rakouský dialog či Národy Podyjí v Mikulově. Od roku 2003 do roku 2014 přispíval zejména do internetového deníku Britské listy.

Piano live, druhý díl tetralogie Kde lišky dávají dobrou noc, napsal pod pseudonymem Chaim Cigan známý prozaik a dramatik, vrchní zemský rabín Karol Sidon. V pokračování prvního dílu se příběh ještě více odpoutává od reality, byť s mimořádným smyslem pro reálné detaily, a pomocí převratného vynálezu cestování v čase volně putujeme staletími a kulturami, objevujeme jejich kouzla i slabiny, abychom nakonec zjistili, že určující v každé době i v každém ze světů jsou lidské vlastnosti a vztahy, které základně utvářejí náš život. Existence paralelních světů, do nichž je možno vstoupit, ba je i pozměnit oproti nám známé historii, vytváří složitý propletenec reálného, možného, pravděpodobného i zcela fantaskního. I tentokrát se setkáváme s nesmírně uvěřitelnými a neheroickými židovskými hrdiny, s pestrou škálou základních filosofických otázek, s mnoha „co by bylo, kdyby...“, na něž se autor snaží odpovědět prostřednictvím historie paralelních světů. Jak už k psaní Karola Sidona patří, nemůže v knize chybět svérázný humor, hluboká znalost starozákonního světa, překvapivé promýšlení jiných cest, široké znalosti z mnoha oborů a nepřeberné bohatství českého jazyka. (Chaim Cigan = Karol Sidon.)     

Sbírka Anny Háblové (nar. 1983) Rýhy je jedním z mála případů lyrické poezie. Lyrika vyhrocuje klíčové životní situace, kdy se člověk ocitá ve velkém napětí, kdy si klade osudové, etické či jiné otázky.

Lyrická situace je okamžik, v němž se rozhoduje podstatné. Lyrika propojuje svět novými vztahy, klade důraz na obnovení poznávací síly jazyka. To stvrzuje autorka v jedné ze svých básní, když píše: „Existuje nepostřehnutelný zlom / Mezi posedlostí / A zklamáním“. Ne náhodou se sbírka jmenuje Rýhy. Jsou to rýhy na duši a zrcadlově i rýhy na povrchu viděného světa. Rýhy hluboké, cítěné s opravdovostí a citlivostí, mající v současné poezii jen málo obdob. Sbírka je doprovázená reprodukcemi děl malíře Patrika Hábla.

„Jde o krátké povídky z pražské čtvrti – Nuslí. Spojuje je osoba vypravěče a místo. Jsou to příběhy obyčejných lidí, kteří se snaží v dnešním světě přežít, fungovat, existovat.“ Tak charakterizuje svůj soubor povídek autor, který používá pseudonym Green Scum. „Většinu storek jsem zažil, nebo se staly mým přátelům. Nusle znám. Jsou to příběhy sice povětšinou na první pohled humorné, ale je za nima smutek, protože obyčejný člověk, takový ten, co nevyjde s ničím, život příliš veselý nemá.“

Příběhy pražských figurek z rodu Nerudových, Haškových a Hrabalových hrdinů jsou podané dokonale odposlechnutou mluvou ulice a výčepu, i s přesnou intonací, způsobem pointování a typickým černým humorem.

Untertitel: Příběhy význačných českých vědců a jejich rodů: Brandlovi, Burešovi, Fulkovi, Haškovi, Heyrovští, Holí, Jungwirthovi, Neužilovi, Pačesovi, Raškovi, Seemanovi, Scheirichovi, Vykličtí, Wichterlovi.

Těžko najít v ČR někoho, kdo by neobdivoval slavného vědce a vynálezce Otto Wichterleho. Všichni znají i jediného českého vědeckého nositele Nobelovy ceny, Jaroslava Heyrovského, objevitele polarografie. Do trojice nejznámějších českých badatelů patří bezesporu chemik Antonín Holý, z jehož výzkumu vzešly léky proti AIDS a jiným virovým onemocněním. Co vlastně dělají děti těchto vynikajících vědců? A co potomci dalších úspěšných českých výzkumníků? Zdědili „vědecké geny“ po svých slavných rodičích? A jaké vlastnosti a sklony mezi tyto „vědecké geny“ patří? Je to inteligence, schopnost soustředění, silná vůle, nebo jiné myšlení a vidění světa? Zvědavost? Nasměrovaly je na dráhu vědce zděděné vlohy, nebo spíš příklad rodičů, vzor? Autorky v knize hledají odpovědi na výše položené otázky.

Soubor sloupků, který držíte v ruce, představuje creme de la creme mého dlouholetého pravidelného oslovování čtenářů. Za dobu svého šéfredaktorování v Reflexu (1995 až 2008) jsem týden co týden v editorialech adresoval světu své poznámky na jeho okraj a snažil jsem se ho vnímat v celé šíři a pestrosti. Své názory jsem tam pod titulkem Osmý den zveřejňoval i poté, co jsem redakci opustil. Na svém novém působišti v Literárních novinách jsem své názory nepřestával formulovat a postupem času mne začalo stále více čtenářů oslovovat v tom smyslu, že bych své texty měl sebrat do knihy, že by si jimi docela rádi někdy listovali.

Kniha Autorské tváře v knižních zrcadlech. Obrazy autorů současné české literatury v kulturním transferu se zaměřuje na nezanedbatelný fenomén současného literárního a mediálního provozu, jakým je obraz autora. Text si klade otázky po způsobech konstituování tohoto fenoménu, a to i v souvislosti s kulturním prostorem, v němž se utváří. Obraz autora má na jedné straně vliv na přijetí autorského textu čtenářem a na straně druhé je vytvářen recenzním přijetím a mediálním děním kolem autorské osobnosti.

Kniha obsahuje případové studie, v nichž jsou rozpracovány čtyři rozdílné autorské typy současné české literatury: Jáchym Topol, Petra Hůlová, Jaroslav Rudiš a Miloš Urban. Autorka podrobuje analýze jejich recenzní přijetí a mediální diskurs podílející se na tvorbě jejich „autorské tváře“. Součástí těchto studií je i srovnání s výraznými rysy recepce v německém jazykovém a kulturním prostoru.

Brněnský kartograf a vysokoškolský učitel Marek Hola, který se zabývá především prací jezuitských kartografů, se jednoho dne pustí do zkoumání tajemné mapy z poloviny sedmnáctého století, pro niž se vžil název Oculus adamantis, tedy Diamantové oko. Její autorství je připisováno jezuitskému matematikovi a astronomovi Valentinu Stanzelovi, který působil jako profesor na Jezuitské univerzitě v Olomouci. Obecně se mezi odborníky soudí, že se jedná o přípravnou studii mapy Měsíce. Tomu ovšem neodpovídá řada podstatných, nejen astronomických detailů.

Zkoumání Marka Holu přivede k Josefu Loskovi, sběrateli historických map a olomouckému rodákovi, který jako mladík emigroval z Československa a dlouhá desetiletí žije ve Vídni. Krátce po jejich setkání je však Loska zavražděn. Kromě vídeňské policie se do pátrání po vrahovi zapojuje také Hola, sběratelova žena Anna a jeho vídeňští přátelé. Zároveň však vyplouvají na povrch zvláštní okolnosti vzniku mapy.

Co tedy mapa ve skutečnosti zobrazuje? Jde o povrch měsíce, nebo o tajemnou kresbu přivezenou misionáři z Latinské Ameriky? Nebo o něco docela jiného? A jak dávná historie souvisí s vraždou sběratele map ve Vídni? To všechno jsou otázky, které vyvstávají v průběhu napínavého děje a směřují k nečekanému rozuzlení.

Myslím, že jsme opět velmi ohrožený národ, biologicky i kulturně. Dvacet esejí nevypráví příliš o tom, co by český národ měl dělat, jestliže chce přežít, a popřípadě se dostat dál; víc mluví o tom, co by dělat neměl. (…) Hodnotové myšlení naproti tomu říká, že je každý národ svého druhu jedinečný vesmír - stačí uvážit jen jazyk - a že jeho zánik je stejná škoda, jakou je zánik jakéhokoli druhu života. Vzdorovat zániku národa? (…) Nevím o větší a nevděčnější námaze. Příliš velký podíl z nás totiž mylně očekává, že přežití zařídí někdo z nás. Domnívám se, že by v českém případě mohl být tenhle typ myšlení, cítění a chování výsledkem rychlé, dejme tomu šest století trvající koevoluce genů a kultury. Vypráví o tom například esej Altruismus. Převezmou svět vlastníci korporací, pro něž budou národy pouhým nástrojem? Čím méně budou národy autonomní, což nevylučuje kooperaci, tím to bude snažší.“ František Koukolík

Pravda nebo výmysl? Skutečné záhadné události, nebo smyšlené strašidelné historky? Tohle nejsou horory ani duchařské historky, které znáte z filmů, knížek nebo internetu. Jedná se o údajné skutečné zážitky skutečných lidí, kteří tvrdí, že se skutečně staly. Je to pravda? Nevíme. Tyto tajuplné příběhy se ale vyprávějí tak často, na letních táborech, školách v přírodě či na internetu, že je to až zarážející. Etnolog a folklorista Petr Janeček, autor populární knižní série „Černá sanitka“, která se dočkala televizního, rozhlasového a divadelního zpracování, přináší výběr těch nejzajímavějších tajemných příběhů z dnešního ústního podání. Padesátka vyprávění z nejrůznějších míst naší země vypráví o nadpřirozenu, přízracích a záhadných událostech.

Možná že české literatuře v poslední třetině dvacátého století a na začátku století jedenadvacátého opravdu chybějí velké romány, ale na příběhy v jiných podobách – například na paměti nebo korespondence – je dostatečně bohatá. Souborná korespondence mezi Františkem Janouchem a Jiřím Pelikánem z let 1974–1993 je záznamem mnoha nevšedních příběhů.

V osmdesáti čtyřech dopisech dokládá významnou etapu naší moderní historie: aktivity československého exilu. Tehdy byly centrem dění nikoli politická uskupení, ale exilová nakladatelství a časopisy (Svědectví, Listy) s okruhem přispěvatelů. Jiří Pelikán, vydavatel Listů v Římě a první Čechoslovák zvolený – dokonce dvakrát – poslancem Evropského parlamentu, a František Janouch, jaderný fyzik a zakladatel Nadace Charty 77 ve Švédsku, věnovali vydávání Listů, shánění financí pro jednotlivé exilové i domácí projekty či osoby, získávání informací a kontaktů, lobbování (například Nobelova cena pro Jaroslava Seiferta) mnoho času a energie.

V jejich dopisech se propojují drobné lidské příběhy někdy detektivní, někdy humorné s velkými událostmi té doby. Z jejich korespondence se čtenář dozví mnoho nejen o jednotlivých epizodách, například také o vztazích české emigrace s Čínou, ale zejména o smyslu československého zápasu o svobodu a lidskou důstojnost.

Na ostravské literární scéně se objevil nový básník – Jiří Borovec (nar. 1976). Vydal svou básnickou prvotinu nazvanou Slunce nešlo umýt. Jedná se o soubor vyzrálých veršů, v nichž překvapuje originálním viděním světa, který formuje jeho vzpomínky i intenzivně prožitou ,,přítomnost“ se smutky i pocity štěstí.

Autor patří k několika desítkám Čechoslováků, kteří na počátku 70. let studovali v brežněvovském Sovětském svazu. Jeho literární prvotina zachycuje vtipnou a výstižnou formou život v Leningradě (dnes Petrohrad) téměř orwellovským způsobem. Přispívá k tomu autorův literární jazyk, ne nepodobný Charlesi Bukowskému, a zvláštní schopnost ve zkratce vystihnout absurditu života v tehdejším sovětském režimu. Kniha je svým způsobem dokumentem, nicméně její největší devizou je Jarchovského literární talent. Možná trochu zavádějící název vychází z překvapivé pointy textu.

Baladický příběh o osudu pětileté holčičky a její rodiny z doby represivní normalizace, který po mnoha letech skládá jako již zralá žena z nesouvislých střípků svých vzpomínek. Její rodiče patřili mezi emigranty, jimž se nepodařilo dostat své dítě za hranice. Starala se o ni babička v drsném a rázovitém pobeskydí na hranici Moravy a Slezska, v kraji horského vlnobití na pozadí proměnlivého nebe, černých uhelných slojí a prvních panelákových sídlišť barvy šedi. Vnímání předškolního dítěte je však plné barvité fantazie a hravé magie. Bezbřehá spirituální a metaforická spontánnost dětské duše kontrastuje s nenaplněnou duchovní potřebou člověka zbaveného víry, s uzavřenou pohraniční politikou komunistického režimu a vše graduje v absurdním osudu hlavních hrdinek říznutých horalskou krví, v jejichž divokém klokotu láska, touha, vášeň, nevěra, zrada, zodpovědnost, pochopení a odpuštění nemohly dohrát své role do úplného konce, protože boha nahradil cenzor.

Série rozhovorů, které spolu vedli Milena Flodrová a Miloš Šenkýř v novinách, v rozhlase i na stovkách besed. Autoři vybrali spolu patnáct žen z Brna tak, aby jejich příběhy rozprostřeli napříč časem i různými oblastmi — a vždy doplnili i další zajímavosti spojené s obory jejich činnosti. A zatímco Kateřina Škrabalová tvořila jejich podobizny, autoři doplnili i další jména včetně několika žijících osobností.