Belletristik

Překladatel a literární historik Dušan Karpatský ve svém obsáhlém Listáři navazuje na tradice epistolární literatury a výběrem dopisů, jež mu během jeho bezmála šedesátileté literární činnosti napsali jeho kolegové, přátelé a zejména spisovatelé naši i jihoslovanští, chce připomenout, že dopisy stále ještě mohou tvořit pozoruhodný doplněk k dílu svých tvůrců, neboť podávají živé svědectví o pisatelích i adresátovi a také o době, kterou společně žili. Navíc představují výmluvný důkaz, že k tomu, aby člověk něčeho v životě dosáhl, musí si neustále nacházet spolupracovníky a přátele a především spřízněné duše. V Listáři Karpatský zveřejňuje nejprve dopisy, jež mu psali spolužáci z fakulty, z nichž se později stali významní badatelé, jako Jiří Fiedler, Vladimír Miltner, Václav Konzal, či básníci, jako Jana Štroblová, nebo filmoví tvůrci, jako Pavel Juráček, a pak pokračuje celou plejádou dopisů význačných spisovatelů českých (Jaroslava Seiferta, Vladimíra Holana, Josefa Palivce, Josefa Škvoreckého, Ludvíka Kundery, Jana Zábrany, Arnošta Lustiga, Karla Šiktance, Václava Havla, Jiřího Gruši, Miloše Doležala aj.), slovenských (Dominika Tatarky, Laca Novomeského) a jihoslovanských, i u nás známých z překladů do češtiny, především Miroslava Krleži. Každou ze 170 „kapitol“ uvádí Karpatský stručným medailonem korespondenta i několika vzpomínkami na něj a na spolupráci s ním.

Nosíme je v sobě všichni – drobné deprese, smutky, neúspěchy. Michal Novotný je nazývá černými zrny.

Hrdinku jeho románu, Kláru, nadanou okouzlující baletku, přivedla černá zrna na okraj propasti zvané sebevražda. Do širokého, takřka hrabalovského toku vnitřního monologu je čtenář vtahován detektivní metodou postupného odhalování lidských osudů ovlivněných válkou, poválečným vyhnáním sudetských Němců i morálním marasmem socialismu.

Autor tak činí s neskonalou upřímností, chutí vyprávět, ale i znejisťovat předem dané odpovědi. Smutná a komplikovaná období naší historie podává přes hrdinství i selhání obyčejných lidí. Vznikl brilantní text o vině, ztrátě a pokání.

Malá noční žranice se jako předchozí knihy odehrává v současném Brně a je s nimi volně propojena i některými postavami. Líčí osudy stárnoucího vdovce, který se nedokáže smířit s životní situací svých dětí; syna, který už je ve středním věku, a přesto nepracuje a tvrdošíjně odmítá dospět, a dcery žijící s mužem, jehož nemůže vystát. Jejich vzájemné soužití v jednom domě proto přináší řadu konfliktních situací a nedorozumění. Šimáčkova próza není na první pohled založena na výrazných dějových zvratech, ale jakoby mimochodem popisuje banální rodinná dramata a traumata. Pro jednotlivé aktéry je však jejich intenzita téměř osudová. Ironická, až groteskní forma monologů „nedůvěryhodných“ vypravěčů, kteří líčí příběh ze svého omezeného úhlu pohledu, nechává ale nakonec na čtenáři, aby si sám domyslel a seskládal skutečný sled událostí.

Příběhy této knihy se určitě odehrály. Připomínají bezčasí vyprávěné přáteli a starými deníky a dopisy bez obálek. Neznámí příbuzní a zapomenutí sousedé v nich ožívají jako při prohlížení omšelého sametového alba s průsvitným papírem: jímá nás pocit, jako bychom tu už někdy byli. Ve hvozdech paměti se potkáváme se jmény a tvářemi, které nám byly tak blízké a milé. Bendulka, Goša, Jeseterka, ten s knírem z Piekliska nebo ten černovlasý Jura z Jedwabného? V příbězích vystupují z nočních mlh a poledního šera za Truchlovem ojíněné bytosti hledající teplo naší dlaně, světlo naší lampy, šálek horkého mléka, které pohladí. Dýmem spálenišť, tlejícím vřesem, podzimními brázdami, klopotem tržišť a omrzlých krámů usiluje autor propsat se k místům, která důvěrně zavoní, zasvítí nadějí i zabolí. Příběhy opět žijí a čtenář se na ta místa může rozvzpomenout.

Tragický příběh erudovaného českého intelektuála s hlubokými německými kořeny – otec sudetský Němec ze severních Čech, matka zámožná Češka.

Hrdina příběhu byl v mládí postižen nacismem, v padesátých letech pak komunismem. Vrcholu svého vědeckého i osobního života dosahuje v „předjaří“ v roce 1967 a za samotného „pražského jara“ v roce 1968, které je na sklonku léta téhož roku sovětskými okupanty násilně a tvrdou ozbrojenou mocí přerušeno.

Jan Vladislav psal svoji poslední básnickou sbírku Příběhy (s podtitulem Parafráze) v letech 1997–2009 (tedy až do své smrti). Jde o básně (povětšinou rozsáhlejší), s epickou osnovou, tedy skutečně o příběhy, jež zachycují životy nebo výmluvné zlomky osudů velkých umělců – básníků, malířů, divadelníků, filozofů (například Michelangelo, Borges, Čechov, Artaud, Mejerchold).

Ovšem do těchto „příběhů“ se prolíná osobnost autora, jeho bytostné úzkostné a naléhavé tázání a hledání nejzákladnějšího smyslu umění, života, lásky. V básních této sbírky jako by se zkoncentrovala veškerá Vladislavova umělecká a lidská zkušenost, a vzniklo tak vpravdě svrchované mistrovské dílo.

Tímto souborem Hrabalových povídek zahajujeme řadu autorových próz, navazujících na lyriku a existenciální texty jeho začátků. Objeví se zde tedy sbírky Perlička na dně, Pábitelé, Inzerát na dům ve kterém už nechci bydlet a Morytáty a legendy.

Koncepce nového souboru Hrabalových textů vychází ze skutečnosti, že jeho Sebrané spisy (SSBH) jsou již k dispozici, a to v podobě 19 svazků, jež vydala Pražská imaginace v letech 1992–1997. Nová řada tyto Sebrané spisy nenahrazuje, ale textologicky z nich čerpá a odvolává se na ně. Jejím cílem je předložit hrabalovský „kánon“, základní a reprezentativní podobu autorova literárního odkazu a jeho recepce.

Untertitel: Kam před Rudou armádou schováte svůj poklad?

Román z prostředí Šumavy od renomovaného spisovatele Martina Sichingera, držitele Literární ceny Knižního klubu.

Několik dní po invazi v srpnu 1968 ohlásí sovětská vojenská delegace návštěvu ve vimperské sklárně. Důstojníci si chtějí prohlédnout sklo, které se posílalo carevně Kateřině Veliké, a navázat přátelské styky s dělníky-komunisty.

V posledním okamžiku však jeden z místních sklářů pochopí, co je účelem bratrské návštěvy, a vzácné sklo skryje na místě, kde by ho nikdo nehledal…

Příběh o hledání tohoto pokladu je možné také číst jako příběh šumavského sklářství, které od předválečných vítězství na světových výstavách došlo v důsledku socialistického hospodářství a následné privatizaci k úplnému krachu.

Prof. Helena Illnerová je přední česká fyzioložka a biochemička, bývalá předsedkyně AV ČR, České učené společnosti, České komise při UNESCO aj. Vedle aktivit spojených s vědou působí i na veřejnosti. V 70. a 80. letech založila a vedla turistický klub, dodnes se angažuje ve skautském hnutí, v roce 2008 kandidovala v senátních volbách za Stranu zelených. Dlouhodobě se aktivně věnuje popularizaci vědy, roli vzdělání ve společnosti, ale také otázkám etiky.

Rozhovor, který s ní zasvěceně vede její profesní kolega, prof. Pavel Kovář, mapuje její život od rodinného zázemí a osobnostního formování po vědecké a veřejné působení. Dotýká se nejen otázek spojených s vědou a vzděláním v naší společnosti, ale také otázek hodnot, výchovy, úcty k tradici. Rozhovor je svědectvím o nevšední síle a charakteru osobnosti, která přes řadu obtíží prožila naplněný a úspěšný lidský a pracovní život. Stala se mezinárodně uznávanou vědkyní, aniž by si zadala s komunistickým režimem či aniž by rezignovala na mateřství a rodinný život. Svůj tvůrčí potenciál věnovala jak odborné práci, za kterou sklidila nejvyšší ocenění, tak péči o mládež v turistickém oddíle, který založila, a dnes ho věnuje mj. dobrovolné pomoci sociálně ohroženým dětem.

Paměti olomouckého historika a profesora Miloše Trapla Můj život s historií představují pátý svazek z edice Paměť UP. Prof. PhDr. Miloš Trapl, CSc., na UP studoval, po absolutoriu působil v archivních službách a ve vlastivědném muzeu. Na Katedru historie FF UP pak nastoupil v roce 1964 a zde působí dodnes. Jeho otec - sociolog a historik Miloslav Trapl - patřil k 'otcům zakladatelům' olomoucké univerzity.

Byl jsem jedním z tisíců dětí evakuovaných v rámci první a největší emigrační vlny, kterou vyvolala Řecká občanská válka (1946–1949). Tomuto tématu věnuji úvodní text své vzpomínkové knihy, která se skládá ze tří částí. Ve druhé části si připomínám jednotlivé události dětství, především příběhy z těžkých a strastiplných válečných let, jež jsem jako malý chlapec prožil. Třetí část mé knihy popisuje, jak jsem opustil rodnou vesnici a vydal se do bezpečí, které jsem nakonec stejně jako stovky dalších dětí nalezl v tehdejší Československé republice. Později jsem tam také založil rodinu, a Československo se mi tak stalo druhým domovem.

V dubnu 2003, po půlročním pobytu v Asii, odložil Lukáš Marvan roucho buddhistického mnicha a vrátil se ze srílanské džungle zpátky do Čech, aby zde znovu vplynul do každodennosti čtyřicátníka s jejími radostmi i starostmi. Konfrontoval tak zkušenost, kterou získal v asijských klášterech, s všední realitou západního člověka. Ovlivnilo meditační poznání prázdnoty a pomíjivé podstaty skutečnosti jeho zdejší život? Jak? V autobiografické knize reflektuje uznávaný básník a prozaik deset let svého života „po návratu“. Popisuje svou cestu k vnitřní svobodě a podává živé svědectví o úskalích, zkouškách, otřesech a pádech, jimiž procházel. Vypráví o nalézání moudrosti i odhalování vlastního stínu, vlastních limitů, slabostí a bolestí. Píše o míru, laskavosti k sobě, o nalezení „vnitřního učitele“ a smíření se s otcem. Vypovídá o proměně, o cestě „od sebe k druhému, od získávání k dávání“. Lukášův poetický jazyk a mozaikovitá posloupnost vyprávění dávají knize poutavou formu a umožňují vyniknout jeho postřehům i mnohdy provokujícím myšlenkám a otázkám.

Untertitel: Texty k obnově církve a společnosti z let 1989-1998.

Texty Tomáše Halíka z let 1989 – 99 – od dob jeho působení v „podzemní církvi“ v kruhu poradců kardinála Tomáška, přes první veřejná vystoupení v dramatickém roce 1989 po celé první desetiletí mladé demokracie – spojuje téma odpovědnosti za duchovní a morální stav společnosti a věrohodnosti církve.

Jde o souhrn proslovů a úvah člověka, který byl bezprostředním svědkem a do určité míry spoluaktérem událostí, které předcházely, spoluutvářely a následovaly pád komunismu a zrození svobody – a to zejména v jednom sektoru společenského dění, totiž v oblasti, v níž se prolínala kultura, politika a náboženství; člověka, který v sobě spojoval vášeň aktivního účastníka se snahou zároveň reflektovat ono dění očima sociologa a teologa a pokoušel se nabízet vize a podněty pro budoucnost, která se slibně a dramaticky otevírala.

Výběr textů doprovází autorova reflexe jeho tehdejších myšlenek s odstupem čtvrtstoletí a zároveň jeho komentář k tehdejším událostem a osobní vzpomínky, které zejména mladší generaci mají přiblížit dobový kontext.

Román Tohle byl můj pokoj je generační výpovědí autorky, jež se blíží třicátému roku věku a čím dál víc si uvědomuje, co je v životě opravdu důležité. Její hrdinka se konfrontuje se svou minulostí, se svou rodinou a se smrtí, jejíž neustálou přítomnost v lidském životě si uvědomuje čím dál víc. Městský román překypující nadpřirozenými a halucinačními, až surreálnými obrazy vyjadřuje existenciální úzkost a strach před převzetím odpovědnosti a příklonu k prostým životním hodnotám.

Dramatik a básník Josef Topol (* 1935) po celý svůj tvůrčí život psal též texty esejistické, úvahové a vzpomínkové. S pečlivostí i zdrženlivostí sobě vlastní vždy vážil každé své slovo. Jeho texty mají povahu čehosi definitivního, trvale platného. Přítomný obsáhlý soubor esejů, úvah, komentářů, vzpomínkových textů a rozhovorů obsahuje významné eseje o poezii (Mácha, Shakespeare, Kollár), studie a úvahy o divadle, dramatu, scénografii a komentáře k vlastním hrám, texty o výtvarnících a fotografech, vzpomínkové texty a jiné drobné stati a rozhovory.

Svazek je obsahově pevně sevřen nezaměnitelnou osobností autorovou.

Jde o knihu zásadního významu, doplňující Topolovo dílo dramatické, básnické a překladatelské. Kniha je pečlivě edičně připravena Milenou Vojtkovou, doplněna zevrubnou ediční poznámkou a úplnou bibliografií Topolova díla.