Belletristik

Skandální odhalení, nebo mystifikace? Provokace, nebo skutečnost? Autobiografie, nebo fikce?

Spisovatelka Sylvie Novak se na prahu padesátky ohlíží za svou úspěšnou kariérou angažované autorky a reflektuje svůj komplikovaný osobní život. Ve vzpomínkách se často vrací k dávnému iniciačnímu vztahu s výrazně starším spisovatelem. Zkrátka bilancuje minulost. A pak je tu přítomnost:

harcování se po besedách s novou knihou feministických esejů, viditelné stárnutí a s ním přicházející syndrom „ženské neviditelnosti“, proti kterému Sylvie bojuje po svém. Ale především je tu dcera Judita, která se vůči své matce nevybíravě vymezuje a nakonec proti ní vytáhne i kartu nejvyšší…

Na pozadí nejrůznějších myšlenkových stereotypů, těžko překlenutelných generačních rozdílů či rozličných podob společenského aktivismu sledujeme popis jednoho zápasu.

Listopad 1989. Vysokoškolák Pavel prožívá události revolučních dní, které poznamená rodinná tragédie: jeho otec, příslušník StB, spáchá sebevraždu. Pavel se navíc dozvídá, že je adoptovaný, a tak začíná pátrat po svých kořenech. Nedlouho po druhé světové válce se snaží Tomáš a Anežka, zaměstnanci firmy Baťa, uprchnout přes střežené hranice ze své vlasti. Co mají desítky let vzdálené osudy společného a jak je ovlivní bouřící dějiny?

Fenomén Foglar“ provází již několik generací čtenářů a foglarovky a jejich hrdinové se staly pro mnohé z nich přímo kultovní záležitostí. Muzeum hlavního města Prahy připomnělo autora i jeho dílo výstavou, která akcentovala motivy prolínání světa dospívajících kluků s fascinujícím světem MĚSTA, v jehož ulicích se odehrávají chlapecké příhody a příběhy. S výjimkou krátkých epizod v útlém dětství žil a pracoval Jaroslav Foglar v Praze, dychtivě nasával atmosféru míst, kde bydlel i kde pracoval či se setkával s členy oddílu, a tu poté transformoval do tajuplných měst svých románů. Výstava i kniha předkládá městské inspirace a motivy Foglarovy tvorby v souvislosti a v kontextu s tehdejším prostředím Prahy. 

Foglar povýšil zdánlivě všední městské kulisy v mystikou a tajemstvími prostoupený labyrint, propojující mnoho časových vrstev, žijící svým vlastním životem, fascinující a lákající k průnikům a zkoumání. Takový obraz Města se před čtenářem otevírá v mnoha autorových románech, nejvýrazněji ale v nejslavnější stínadelské trilogii, která motivovala k pátrání po výchozích motivech a lokacích knihy již celé generace čtenářů. Publikace reflektuje výstavu ve svém obsahu i členění. Temnou, scénograficky a iluzivně řešenou historickou část, instalovanou v sklepních prostorách domu U Zlatého prstenu, i tu světlou, představenou v nadzemní části, kde vznikla galerie obrazů s pražskými motivy, připomínající neopakovatelnou atmosféru Prahy první poloviny 20. století.

Kniha navazuje na předchozí čtyři knižní vydání pravidelných fejetonů psaných původně pro Týdeník Rozhlas – tedy Přízrak v nákupním středisku (2009), Přímluva za dnešní dobu (2013), Kocouří pohled (2016) a Vichřice a bubliny (2019).

Svazek Carissime, kde se touláte? otevírá ediční řadu Korespondence Jakuba Demla (1878–1961), která chce zpřístupnit některé dosud nevydané soubory básníkových dopisů. Dochovaly se jich tisíce desítkám adresátů. Potvrzují těsné spojení Demlova díla a života, ale také vyvracejí představu, že vše, co zažil, vepsal do svého díla nebo že vše, co sepsal, také publikoval. Básnicky silné a dokumentárně cenné listy adresoval nejen známým umělcům (Březina, Bílek, Šalda, Neumann, Weiner, Durych, Nezval, Holan…), ale také přátelům, které „velká“ historie literatury nezná. Patří k nim i kněz a překladatel Josef Ševčík (1857–1911). Dopisy tomuto babickému faráři z let 1904–1911, doplněné úryvky z adresátových odpovědí i dalších korespondencí, zachycují v hrubých rysech příběh Demlovy spolupráce se staroříšským vydavatelem Josefem Florianem. Zároveň dokumentují Demlovo sedmileté putování mezi pěti českomoravskými farnostmi, kterými prošel jako kaplan či administrátor v nemilosti, dokud nebyl předčasně a doživotně penzionován.

Když americký editor Hugo Gernsback začal v dubnu 1926 v New Yorku vydávat měsíčník Amazing Stories, vůbec první časopis věnovaný nově vznikajícímu žánru science fiction, v prvních devíti číslech mu nezbylo než reprintovat dříve vydané práce klasiků Julese Vernea, H. G. Wellse a Edgara Allana Poea. Teprve v následujících letech se na stránkách magazínu objevila čtenářům nová jména. Tím vůbec prvním novým autorem v Amazing Stories byl Miles J. Breuer, jehož povídku „Muž se zvláštní hlavou“ Gernsback zařadil hned za dokončení Wellsova románu První lidé na Měsíci do lednového čísla roku 1927.

Životní příběh i literární dílo dnes zapomenutého lékaře z Nebrasky, kterého američtí čtenáři science fiction na přelomu 20. a 30. let považovali za opravdovou hvězdu žánru je ale mnohem pestřejší a zajímavější. Nezačal totiž psát až pro Amazing Stories, svou první povídku, kterou bychom mohli řadit k science fiction, vydal o téměř dvě desetiletí dříve, aniž by si jí ale čtenáři všimli. A nejenom to, řadu ze svých literárních děl, včetně raných povídek (teprve později vydaných v science fiction magazínech), původně napsal a vydal už česky pod jménem Miloslav J. Breuer.

Ty nejdůležitější okamžiky, dobré i špatné, zažíváme se svými nejbližšími, a to samé platí pro hrdiny deseti povídek soudobých českých autorů. Ať už se zrovna v roce 1975 nacházejí v letadle mířícím do Londýna a jejich spolucestujícím je Belmondo, trnou hrůzou v raftu během triatlonového závodu Budějovická trilogie, nebo hledají uprostřed houstnoucího lijáku modrou na vrchol, protože cokoliv se zdá být lepší než strávit víkend v teple chaty ve společnosti tchána a švagra…

Jediná jistota je Ona. Ta, se kterou vede neustálý dialog. Ta, k níž se sbíhají všechny jeho myšlenky. Ta, kterou miluje. Co se s ní stalo? A jaký je jejich společný příběh? Hrdina Ekstase jako by žil v jemném přechodu mezi spánkem a bděním. Jeho vzpomínky malátně prosakují do snů, ztěžka odkapávají časem a rolínají se se zvuky a krajinami, které se zdají přízračné. Jako by svět s pevnými obrysy a hranami přestal existovat a zůstaly jen vjemy. Tekuté a proměnlivé, které uhýbají, když se jich chceme dotknout.

Jakub Šponer se představuje novelou, která upomene na filmová díla jako Věčný svit neposkvrněné mysli či Mé soukromé Idaho nebo Vianův román Pěna dní. Autor svůj text stříhá jako filmový pásek a originálně tak vypráví milostný příběh jedné dvojice.

První posmrtně vydaná sbírka básní brněnského klasika české poezie.

Tvorba Petra Krále, pokrývající časovou rozlohu půl století, byla dosud vydávána jen na přeskáčku a v nestejnorodém edičním zpracování; vinu na tom nesla i cenzura, jíž byl autor po léta vystaven (napřed jako „surrealista“, potom jako exulant), a která vydávání jeho díla značně zdržela. Až jeho souborné vydání by tak mělo dovolit uchopit je jako celek a učinit zjevnou jeho vnitřní celistvost i zvláštní cestu – nedílně tvůrčí a lidskou –, kterou ve své návaznosti představuje. Toto souborné vydání Králových básní je rozvrženo do čtyř svazků a jeho editorem byl sám autor. Básně tu poprvé vycházejí chronologicky, v pořadí, v němž vznikaly, většina z nich tu je až teď prezentována v definitivní podobě; nových – a konečných – úprav doznala i kompozice některých celků. Do edičního komentáře na konci každého svazku jsou zařazeny také autorské předmluvy nebo doslovy, které básně doprovázely v prvním vydání. Od (post)surrealismu k „pěší metafysice“, tak bývá charakterizován autorův vývoj. Souborné vydání básní by mělo tuto formulku naplnit konkrétním obsahem a zároveň Královo dílo ukázat jako komplexní celek, který na prostou formulku nelze převést.

Kniha obsahuje výběr z textů českých i zahraničních autorů, několik z nich představujeme: Básník, spisovatel a novinář Miloš Doležal přibližuje pozoruhodnou osobnost Maxe Eislera (1881–1937), česko-rakouského historika umění, pedagoga a sionistu, jenž na jihlavské Státní reálné škole rozpoznal umělecký talent svého žáka, Bohuslava Reynka. ■ Ruth Jochanan Weiniger píše o mikulovském rodáku Hieronymu Lormovi (1821–1902), známém především tím, že vytvořil dotykovou abecedu pro hluchoslepé. Autorka se však zaměřuje na Lormovy pozdní filozofické texty, sepsané z pozice asimilovaného Žida, zabydleného v moderním, nenáboženském (či postnáboženském) světě.

Nakladatelský redaktor a editor Jan Šulc (1965) napsal za posledních třicet čtyři let více než dvě stovky vzpomínkových, popularizačních a polemických textů o české literatuře, vedl rozhovory s českými spisovateli a proslovil řadu přednášek. Z těchto textů vychází nyní výbor, jehož cílem je popularizovat literaturu, četbu a české literární osobnosti mezi nejširšími vrstvami čtenářů. Kniha je rozdělena do šesti oddílů: Vzpomínky (mj. Juliš, Žilina, Kosík, Preisner, Vaculík, Med, Kabíček, Fischerová, Topol, Havel, Kovářík, Lopatka, Cieslar), Sloupky (čtyřicet tři sloupků psaných zejména pro časopis Host), Varia (předmluvy, doslovy, přednášky a jiné texty o českých spisovatelích od Karla Poláčka a Jaroslava Foglara přes Zbyňka Havlíčka a Jana Zábranu po autory mladších generací), Články (mj. o bulvarizaci, editorství, české knižní kultuře a současné české poezii), Otázky (rozhovory s jedenácti literárními osobnostmi, mj. Bohuslavou Bradbrookovou, Zinou Trochovou, Editou Štěříkovou, Markem Staškem a Vilémem Vránkem) a Odpovědi (několik vlastních rozhovorů).

První svazek rozsáhlého sebraného díla nejprokletějšího českého básníka naší doby Karla Šebka. Texty pocházejí z velmi rozsáhlé rukopisné pozůstalosti, přičemž převážná většina z nich nebyla nikdy publikována. Jeho život se prolínal s poezií a poezie se prolínala s jeho životem víc než u kteréhokoliv jiného umělce u nás. Své krédo „Život je choroba, kterou je nutné přežít“ naplnil Karel Šebek beze zbytku svým životem.

V roce 1978 napsal Václav Havel esej pojednávající o moci bezmocných. Havlova analýza moci, ideologie, svobody, odpovědnosti, technologické civilizace a pojmu „disidenta“ zůstává dodnes inspirativní, a to jak pro pochopení povahy východního bloku ovládaného SSSR, tak pro porozumění politickému útlaku vůbec. V mimořádném čísle Filosofického časopisu promýšlíme klíčová témata Moci bezmocných v kontextu současné kultury a aktuálních etických a politických debat. Text in Engl.

„Nekonečná čtyřverší“ undergroundové legendy. Kde leží klíč k legendě se značkou JHK? Zdálo by se, že ji stvořily jedinečné formy plus dekadence plus underground, ale spíš to bude tak, že to, o čem on jedinečně píše, jsou záležitosti obecně srozumitelné pro všechno živé a občas snad i myslící. Básník, aby jím skutečně byl, musí vydat své svědectví. Jenže pak je zde ještě jiný zápas. Vyvzdorovat na nicotě aspoň vteřinu, vyrvat z její všežravé tlamy třeba střep, učinit z něj svou skutečnost. To je to jediné, co duch & slovo zmůže, i když je to boj marný, nikoli však zbytečný. Námitka, že se autor opakuje, je tedy zcela bezpodstatná. Co by tak jiného měl dělat? Krchovského „nekonečná čtyřverší“ jistě váží víc než takzvaná literatura a její efemérní ambice. „Záhrobní příběh, nebo ‚lidský‘? / a co je pravda, a co lež? / ať píšu, co chci, je to vždycky / jen variace na totéž“.