Literaturwissenschaft

Kniha o spisovatelích poválečného exilu, máme tím však na mysli dlouhé období, které se uzavírá až druhou polovinou šedesátých let: jde o všechny případy odchodu z vlasti, které se nedají přičlenit k pozdějšímu exilu posrpnovému. Symptomatickou skutečností je i exil dvojí nebo opakovaný: nejprve tváří v tvář nacistické okupaci České republiky v březnu 1939, posléze tváří v tvář komunistické „okupaci“ Československa po únoru 1948: takto se do republiky navrátili a zakrátko ji znovu opustili například Viktor Fischl nebo Egon Hostovský. Někteří spisovatelé po roce 1945 působili v zahraničí i na diplomatických postech, nakonec ale v cizině zůstali. Leč zvláště od jara 1948 už odejít z údajně lidově demokratického státu už bylo téměř nemožné, což poznamenalo životní osud mnoha dalších literátů.

Antologie je chronologicky uspořádaným výborem z kritických, polemických a bilančních článků, představujících spisovatelovu osobnost v jejích proměnách od experimentátora a revolucionáře formy po klasika moderní české prózy. Texty se soustředí na období, kdy se autorův kritický a literárněhistorický obraz utvářel, resp. kdy byl jeho kanonizovaný a do značné míry redukovaný obraz přehodnocován. Žánrově různorodé texty antologie zahrnují jednak dobové ohlasy, jež bezprostředně reagovaly na vydání některého z autorových děl, často s ambicí zachytit proměny i konstanty jeho osobité poetiky (J. Vodák, J. Hora, A. Novák, J. B. Čapek, F. X. Šalda, P. Fraenkl, P. Eisner, B. Fučík ad.), jednak literárněkritické portréty, studie a eseje, které již od druhé poloviny dvacátých let usilovaly Vančurovu autorskou osobnost začlenit do kontextu soudobé české literatury a autorovu tvorbu postihnout v jejích tematických a tvárných dominantách, v její stále otevřené celistvosti a komplexnosti (F. Götz, A. M. Píša, K. Sezima, B. Václavek, M. Rutte, F. Halas, A. Vyskočil, J. Mukařovský, T. Vodička). Upřednostněny jsou texty polemické, reflektující krajnosti autorova stylu a jazyka, jež vyvolávaly četné kritické kontroverze, přerůstající i v otevřené polemiky a rozepře, které se dotýkaly nejen čistě uměleckých otázek pojetí avantgardní modernosti, nýbrž i širších otázek světonázorových a politických (spor o Poslední soud či o Tři řeky).

v českém filmu.

Termín „socialistická detektivka“ vznikl na přelomu padesátých a šedesátých let v zemích tzv. východního bloku jako reakce na soudobou západní žánrovou produkci, zejména na tzv. „police procedural“, a měl znamenat kvalitativně umělecky vyšší podobu žánru postavenou primárně na třídně determinovaném zobrazení kriminální činnosti a oslavném zobrazení práce bezpečnostních složek jakožto obránců socialistického zřízení a jeho budování. Publikace sleduje okolnosti a kontext prosazování konceptu „socialistické detektivky“ a různé podoby jednak vymezování se vůči této oficiální doktríně, jednak naopak jejímu podvolení se. Zatímco v 60. letech, která jsou dnes odbornou i laickou veřejností vnímána jako pomyslný zlatý věk českého detektivního filmu, tvůrci teorii socialistické detektivky víceméně odmítli, v následujícím normalizačním období se naopak detektivní a kriminální žánr plně podřídil ideologické službě režimu.

Kniha představuje všechny hlavní ankety, které proběhly v prostředí surrealisticky orientovaných tvůrců sdružených kolem osobnosti básníka a teoretika Vratislava Effenbergera (1923–1986). Přestože je na tyto ankety odkazováno v odborné literatuře, ze značné části zůstávaly pro čtenáře nepřístupné. Tradice anket přitom v surrealistickém hnutí od jeho počátku zakládala významný prostředek diskusní reflexe a vývojového přehodnocování surrealistického světonázoru. Obsahově se ankety z padesátých a šedesátých let zaměřují především k otázkám poválečné proměny principů a psychosociálních funkcí imaginativní tvorby, ankety z let sedmdesátých a osmdesátých se spíše orientují k surrealistické fenomenologii imaginace ve specifických tematických oblastech (analogie, interpretace, strach, humor, hra apod.). Kromě Vratislava Effenbergera na otázky odpovídali Karol Baron, František Dryje, Stanislav Dvorský, Jiří Kolář, Petr Král, Jindřich Kurz, Albert Marenčin, Mikuláš a Emila Medkovi, Alena Nádvorníková, Martin Stejskal, Ludvík Šváb, Eva a Jan Švankmajerovi, Václav Tikal a další.

Osvícenský encyklopedismus, představovaný např. Chambersem, Diderotem a d’Alembertem či projektem Encyclopaedia Britannica, se velmi lišil od předosvícenského encyklopedismu Alsteda, Bisterfelda, Komenského nebo Leibnize. Osvícenská encyklopedie byla sama o sobě (ze strukturního hlediska) slovníkem hesel, rejstříkem, abecedním seznamem doplněným křížovými odkazy či, nanejvýš, přehledovými schématy. Předosvícenská encyklopedie oproti tomu považovala rejstřík za studijní pomůcku, tematickou stavbu pak za organizační, metafyzicky založený princip svého uspořádání. Monografie se věnuje intelektuálním dějinám předosvícenského encyklopedismu: jednak zrodu kulturní ideje encyklopedie z několika konkrétních kognitivních metafor, jednak intelektuálně prosopografické konstelaci osobností kolem dvojice encyklopedistů Komenský–Leibniz.