Literaturwissenschaft

Tři studie věnované rozboru nedopovězených pasáží Máchova deníku, strukturální analýze verše Máje a sémiotice těla v Máchově básnické výpovědi.

Samostatná první část dvoudílné bibliografie české sci-fi. Nezbytná pomůcka pro čtenáře, sběratele, knihovny a literární historiky. Obsahuje téměř 1300 bibliografických záznamů.

Básník a esejista Ivan Diviš a básník, literární vědec-germanista, filosof, esejista a překladatel Rio Preisner se přáteli stali v exilu v letech 1969–1989. Diviš žil v Německu, Preisner ve Spojených státech. Jejich vztah byl vřelý a vzájemně obdivný. Diviš ctil Preisnerovu vzdělanost a odbornou erudici, Preisner obdivoval Divišovu básnickou eruptivnost. Oba dva byli k sobě puzeni, ač jejich myšlenky byly často protikladné. Polemizovali spolu, přeli se. Rozhodli se psát si dlouhé dopisy, o nichž věděli, že nemají charakter jen osobní, ale že je píší jako dílo literární. Nejen pro danou chvíli, ale „pro věčnost“. Po roce 1989 oba dva usilovali o knižní vydání této své korespondence. Vznikl svazek mimořádného rozsahu a literární ceny. Zatímco Divišovy dopisy nesou všechny rysy básnického bouřliváctví, Preisnerovy listy jsou plnohodnotnou esejistikou, pojednávající témata historická, teologická, literární, filosofická a politologická. Knihu edičně připravil editor Jan Rubeš. Vychází doplněna jeho předmluvou.

Kniha se zabývá auditivními formami básnické tvorby, a to především ve vztahu k experimentální poezii šedesátých let minulého století. Důležitou roli tehdy sehrálo nové médium: audiopásek. Tato mediální platforma otevřela tvůrcům zcela nové kompoziční možnosti: zvuk bylo náhle možno precizně stříhat a lepit, mixovat, různě kompozičně zpracovávat. Oblast fonické poezie se v našich podmínkách sice nemohla rozvinout naplno, byla brzděna konzervativním mediálním prostředím socialistického státu, nicméně to, co zde vzniklo jak na profesionální, tak i na amatérské bázi, má v rámci experimentální poezie zásadní význam. Kniha zkoumá mj. auditivní kreace Ladislava Nováka, Josefa Hiršala a Bohumily Grögerové, Jiřího Koláře, Jiřího Valocha či například Milana Nápravníka, a to v kontextu nejen českém, ale i mezinárodním (zejména česko-německém). Pojednává o kompozicích, které byly často považovány za ztracené, případně o jejichž existenci se vůbec nevědělo. Součástí knihy jsou též unikátní zdigitalizované záznamy původních magnetofonových nahrávek.

Kniha Sestupy a naděje Jana Balabána od Blanky Kostřicové je pokusem o celkovou interpretaci autorova díla, přičemž prostřednictvím analýzy jednotlivých textů sleduje především podstatný vnitřní vývoj probíhající v celé Balabánově tvorbě: totiž přesun akcentů od pocitů (téměř) bezvýchodných (jež jsou vyjádřeny zejména v Balabánově publikované prvotině Středověk) k polohám nadějnějším. Tento posun se neděje v autorově díle lineárně, častá je oscilace mezi oběma póly, avšak tón nadějný přece – alespoň do předposlední knihy – zjevně sílí.

Ačkoli jádrem Balabánovy tvorby je nepochybně jeho dílo prozaické, stranou nezůstaly ani jeho rozhlasová a divadelní hra, jež s prozaickou tvorbou v mnoha aspektech korespondují.    

Nachträge zum 1. Band (Olmütz, 2002, ISBN 802440477X).

Petr Hora (1958-2012) byl vysokoškolský pedagog, literární historik a editor. Zajímal se především o českou literaturu „dlouhého“ 19. století (Karel Havlíček Borovský, Svatopluk Čech, Zikmund Winter, Karel Dostál-Lutinov ad.) a křesťanskou linii české literatury a kritiky (zejména první poloviny) 20. století (Jaroslav Durych, Jan Čep, Karel Schulz, Alois Musil, Timotheus Vodička ad.). Nelze však opomenout také pozornost, kterou věnoval například dílu Karla Poláčka. Byl autorem několika desítek odborných studií, z nichž řada byla věnována osobnosti a dílu Jaroslava Durycha, např. „Motivické souvislosti dvou Durychových valdštejnských próz“ (1991), „Idea svatovojtěšská v díle Jaroslava Durycha“ (1997), „Polemika, k níž nedošlo: Karel Schulz vs. Jaroslav Durych“ (2000).

Monografia reflektuje špecifickú líniu literárnej moderny, ktorej centrom sa stáva rozporuplné bytie moderného subjektu, pociťujúceho určitý deficit. O tom, že problematika existencie v ohrození je večne živou témou, vypovedá jej opätovné umelecké sprítomňovanie najmä v momentoch, keď všeobecná nespokojnosť a nedôvera v akékoľvek spoločenské štruktúry vedie k prehodnocovaniu hodnôt, destabilizácii a následne k fragmentarizácii spoločnosti.

Knižní vydání prvních pěti čísel legendárního undergroundového časopisu Vokno, které vyšly mezi lety 1979-1981. Kompletní revidované texty doplňují úvodní komentáře, závěrečná studie a jmenný rejstřík, ale také část faksimilí zabaveného čísla šestého. Původní obsah a řazení příspěvků včetně ilustrací jsou zachovány. Jde o první ze tří připravovaných svazků, v nichž postupně vyjde všech patnáct samizdatových čísel Vokna.

Jestliže je pro všechny nezávislé kultury typická určitá nedůvěra, s níž dávají přednost vyjádření skrze "self-management“, pro časopis Vokno to platí dvojnásobně. Nejen proto, že se v období totality stal centrem československé nezávislé kultury a tudíž i synonymem politického odporu, ale také proto, že nemohl jinak, než se zaměřit na svou vlastní soběstačnost a autodidaktický přístup.

Časopis Vokno vystavěl hraniční území mezi totalitní mocí a svobodnou kreativitou: Stal se symbolem hledání nezávislého vyjádření a v době marxistického mediálního blafování vyvinul sobě vlastní kreativní autonomii. Vokno vytvořilo rovněž intelektuální zázemí pro všechny jedince, kteří byli v antagonistickém vztahu s normalizační politikou. Historický přínos časopisu je tedy právě v tom, že se v období naprostého ukřižování svobodné kreativity dokázal vzepřít omezenému pokrytectví a poskytl prostor pro informace, jež jinde nebylo možné publikovat ani číst. Neodmyslitelně se tak řadí mezi ty zdroje nezávislé kultury, které se staly jednak „generátorem“ nových myšlenek a na straně druhé i jejím efektem.

Knižním komentovaným vydáním prvních pěti čísel časopisu, na něž budou navazovat i další dva svazky, si můžeme připomenout strategie přežití z této doby, zároveň však získáme možnost, jak historicky nahlížet na regionální i světové hudební trendy, výtvarné umění, nebo na postoje některých intelektuálů.

V této edici se čtenář setká s dosud knižně neuveřejněnými dokumenty z let 1929–1943, které se mnohdy dotýkají existenciálních zdrojů autorovy „sestry úzkosti“ i pramenů jeho náboženské zkušenosti. Deníky, zápisníky, zápisky, přednášky a esejistické texty mají společného jmenovatele: úsilí o duchovní sebe-výchovu, jež se děje skrze psaní. Čepovy deníkové zápisy tak čtenáři postupně vyjevují jeho vztah k ženám, tvůrčí reflexe i prohlubující se skepsi ke společenskému a kulturnímu vývoji národa. Pracovní zápisky z let 1929, 1931 a 1943 nám dovolují sledovat tvůrčí dílnu autora i jeho pomyslnou knihovnu. V proměnách esejistického stylu se odhaluje zrození Čepova křesťanského personalismu, jehož podoba se utvářela v ustavičném sváru s durychovským a florianovským dědictvím, které určovalo zejména raný styl autorových přednášek.

Prameny, uveřejněné v této edici, zaplňují prázdné místo zejména v Čepově okupačním období, v němž se pomalu uzavírala jeho beletristická tvorba a otevírala nová cesta duchovních meditací, které se plně prosadily hned poté, co byl autor nucen v létě roku 1948 odejít do exilu.

Existence středověké obecní knihovny Starého Města pražského byla doposud známa díky odkazům, které učinila vdova Kateřina řečená Velislavova roku 1431 a měšťan Šimona od Bílého lva roku 1433, a zásluhou vlastnických poznámek v několika rukopisech Národní knihovny ČR. Analýzou provenienčních záznamů jejích kodexů bylo možné informace o rozsahu staroměstské knihovny významně rozšířit – kromě vlastnických poznámek její knihy označovala typická signatura a alespoň jeden z těchto provenienčních znaků je dnes dochován v 35 rukopisech. Podle dochovaných signatur je přitom možné její rozsah při osignování odhadnout na nejméně 300 svazků. Staroměstská knihovna nejspíše vznikla ve 20. letech 15. století a jejím hlavním zdrojem byly knižní sbírky pražských klášterů a univerzitních kolejí, které byly v té době zničeny nebo poškozeny. Zanikla patrně v průběhu poslední třetiny 15. století a její rukopisy se přesunuly zpět do knihoven univerzitních kolejí.

Publikace kromě detailního rozboru obsahu dochované části staroměstské knihovny zasazuje její dějiny do českého kontextu, kde jsou středověké obecní knihovny nepochybně dále doloženy ve Znojmě a Lounech, a srovnává ji i s prostředím v říši. Součástí knihy je dále podrobný kodikologický popis rukopisů, které byly ze staroměstské knihovny zatím identifikovány.

Johann Wolfgang von Goethe je znám jako přední představitel německé literární tradice a novověké evropské kultury vůbec. V německém prostředí už o něm existuje nepřeberné množství literatury, v Čechách však samozřejmost kontaktu s německou kulturou vedla v kombinaci s ostychem před šíří a složitostí děl jejích klíčových tvůrců paradoxně k tomu, že o tvůrcích německého osvícenství či romantismu, tak důležitých i pro české 19. století, dosud většinou nemáme soustavné monografické výklady. O zaplnění této mezery se v návaznosti na další autorovy publikace snaží předložená kniha. Přináší novou a celistvou filosofickou interpretaci Goethova myšlení, filosofických základů a horizontů Goethova díla napříč jeho různorodými oblastmi, od básnických spisů přes teoretické až po ty přírodovědné, a přezkoumává jejich historické i systematické souvislosti. Představuje Goetha v předivu myšlenkových linií nejen osvícenské epochy a jako osobnost, která může být plnohodnotným partnerem i alternativou filosofických konceptů 18. a 19. století.