Literaturwissenschaft

Osm odborných studií v češtině, ruštině, ukrajinštině od účastníků již šestnáctého konferenčního ročníku ze tří zemí (Česko, Chorvatsko, Ukrajina) je rozděleno do dvou základních oddílů (Literatura, Dějiny a kultura). Představitelé nastupující vědecké generace formou dílčích tematických sond zkoumají, jak jednotlivá slovanská prostředí v literatuře, publicistice a ve filozofickém myšlení reflektovala nejen sebe sama, ale i sousední národy a státy. Přispěvatelé sborníku ukazují, nakolik některé představy vzdálené minulosti zůstávají potenciálně nebezpečné, či naopak na první pohled málo realistické a pro někoho možná fantasmagorické vize se v dnešním světě bohužel stávají skutečností. V kontextu trvajících problémů naší části Evropy upozorňují na to, jak k životu probuzená nacionalistická mytologie a historicky dané předsudky mohou ovlivňovat fungování moderní společnosti a s jakou lehkostí lze s jejich pomocí manipulovat sociálním vědomím. Obecným přáním organizátorů konference i editorů knihy tak bylo především motivovat ke kritické reflexi národních stereotypů, bez které se neobejde cesta k překonání aktuálních konfliktů a nebude možná ani budoucí vzájemná komunikace a spolupráce.

Co znamená tvrzení, že básnická díla jsou si podobná? Jde o náhodnou blízkost, nebo širší vývojovou tendenci? Je podobnost pouhou středovou pozicí na ose stejnýjiný? A kde jsou její hranice? Jedenáct studií obsažených v této knize se věnuje vybranému českému básnickému dílu, jež je srovnáváno s díly zahraničními. Čeští básníci a básnířky jsou vztaženi ke kontextu, který pro ně nemusí být běžný ani samozřejmý, s nímž ale vykazují styčné body. Cílem je obohatit pohled na českou poezii v období od roku 1945 až do současnosti a přispět k otázce, co je to komparativní literatura a jaké různé strategie lze využít při srovnávání textů. Každá studie nabízí také obecnější rámec, k němuž ji lze vztahovat. Příkladem může být fenomén mluvenosti a živého hlasu, problematika multilingvismu, možnost konceptualizace válečné zkušenosti, prostor města nebo téma ekopoezie. První dvě studie se věnují vztahu národní a světové literatury a otázce komparativní metody, kterou tematizuje i doslov psaný formou polylogu. Autoři a autorky studií se v něm vracejí k reflexi toho, čeho svým srovnáním dosáhli, k různým problémům, na jaké přitom naráželi, a ke společným teoretickým východiskům. Kniha analyzuje například díla Josefa Kainara, Jiřího Koláře, Ivana Blatného, Jana Skácela, Milana Nápravníka, Víta Janoty či Pavla Kolmačky, beatnickou, experimentální i konkrétní poezii.

Monografie Krásné kraje okrajů Václava Vokolka se soustředí na analyticko-interpretační výklad devíti vybraných kratších literárních textů Václava Vokolka, současného českého spisovatele, rozhlasového esejisty, výtvarníka a pedagoga. V chronologicky řazených kapitolách se pojednává o jejich genezi, ústředních tématech a motivech a rekapituluje se jejich dosavadní recenzní ohlas. Závěrečná, syntetizující kapitola, v níž jsou sumarizovány jejich společné charakteristické jazykové a kompoziční prostředky, má dopomoci k vytvoření uceleného obrazu o této části Vokolkova rozsáhlého a rozmanitého literárního díla.

Syn zámožného advokát Filipa Messera a Berty, rozené Heim; oba byli židovského původu a německého jazyka. V roce 1900 se M. přestěhoval do Budapešti a nechal si úředně změnit příjmení na „Meszlény“, od r. 1902 studoval na zdejší univerzitě filologii, v r. 1908 tu obhájil práci věnovanou dílu H. W. von Gerstenberg. V letech 1909–14 žil ve Švýcarsku – nejprve v Bernu, poté v Ženevě (z této doby pochází několik jeho knižních monografií a především série statí publikovaných zejména v berlínském časopise Die Grenzboten), v r. 1912 se habilitoval na ženevské filozofické fakultě. Po vypuknutí války načas zakotvil v Poznani a redigoval tu časopis Aus dem Posener Lande, během r. 1915 musel narukovat. V r. 1917 byl vojenské povinnosti zproštěn a začal vyučovat na obchodní akademii v Pozsony/Pressburgu. V r. 1918 vyšla konečně knižně první část jeho monografie o Carlu Spittelerovi (Karl Spitteler und das neudeutsche Epos). V poválečné Bratislavě zůstal zakotven až do r. 1922; podílel se na provozu místního Uměleckého spolku, v r. 1920 vydával měsíčník Das Riff. V r. 1922 se stal lektorem němčiny na pražské české filozofické fakultě, rok nato se tu neúspěšně pokusil o habilitaci, pokračoval nicméně v práci lektora. Zásadní platformu našel už v té době v deníku Prager Presse, kam přispíval texty o literatuře, avšak postupně především o aktuální kunsthistorické či výtvarněkritické produkci. Do roku 1940 M. spojil síly také s redakcemi několika dalších periodik – nejvýrazněji s časopisy Kunst für Alle, Svobodný zednář, Forum, Dílo a Filosofická revue, v roce 1938 vyšel knižně jeho diptych Jak se dívat na obrazy a Jak se dívat na sochy. 

U příležitosti významného jubilea našeho předního překladatele, pedagoga a literárně-kulturního historika prof. Martina Hilského přináší tento svazek soubor analýz a zamyšlení k textům a tématům, jimž se prof. Hilský ve svém mimořádně bohatém díle věnoval s největší soustavností: dílu Williama Shakespeara, otázce překladu a anglo-saskému modernismu.

Publikace vznikla v rámci dlouhodobého výzkumu dějin knižní kultury jednoty bratrské, který probíhá v Historickém ústavu AV ČR. Její první část shrnuje některé konkrétní výsledky tohoto výzkumu (knihtisk v Litomyšli v první polovině 16. století a zdejší sbor jednoty bratrské, vznik a dějiny překladu Bible kralické, kancionálová tvorba jednoty bratrské), ve druhé části zachycuje většinu exponátů výstavy „In monte Oliveti. Litomyšl a knižní kultura jednoty bratrské v 16. století,“ kterou uspořádalo v létě 2019 Regionální muzeum v Litomyšli, po vzoru kritických výstavních katalogů.

Literární archiv č. 54 se věnuje dějinám nejdéle vycházejícího českého literárního časopisu Lumír (1851–1940). Jednotlivé příspěvky postihují tendence spoluutvářející obsah a význam tohoto listu a představují některé osobnosti podílející se na jeho redakčním profilování. Studie tematicky čerpající z 19. století se zabývají postavou tzv. lumírovského básníka, poezií Jaroslava Vrchlického v komparaci s jeho překlady Charlese Baudelaira, typickými projevy dobové výpravné prózy v čele se Svatým Xaveriem Jakuba Arbesa i pozicí časopisu v počínajících polemikách o umělecké moderně. Etapu časopisu ve 20. století mapují stati věnované literární kritice Karla Sezimy, roli Lumíru v období druhé republiky a okolnostem jeho zániku v roce 1940. Součástí čísla je výběrová edice korespondence mezi Hanušem Jelínkem a Arnem Novákem z let 1929–1939 uvozená studií zabývající se otázkou tradice v koncepci meziválečného Lumíru.

Úvodní svazek edice Prameny PNP je věnován orientalistovi, cestovateli a spisovateli Aloisi Musilovi (1868–1944), osobnosti, jež svými výzkumy z přelomu 19. a 20. století významně přispěla k poznání rozlehlých oblastí Blízkého východu. Publikace obsahuje inventář archivního fondu ze sbírek Literárního archivu Památníku národního písemnictví a dvě studie věnované Musilovu nesnadnému přechodu na Univerzitu Karlovu po vzniku ČSR a jeho pobytům v anglofonním světě souvisejícím zejména s jeho vrcholným šestisvazkovým vědeckým dílem Oriental Explorations and Studies (1926–1928).

Obsahem knihy jsou rozhovory s personami spojenými na přelomu šedesátých a sedmdesátých let 20. století s věhlasným nakladatelstvím Růže. Patřili k nim spisovatel a básník Věroslav Mertl, historik Robert Sak, výtvarník Jiří Müller, knihovník Jan Mareš, filmový historik Boris Jachnin, literární historik Jaroslav Med nebo typograf Jan Solpera, autor loga Růže. Zlaté období Růže provázely sešitové řady Česká četba a Statečná srdce, rychle zastavený časopis Arch, vydávání děl Bohuslava Reynka, Jaroslava Durycha, Adalberta Stiftera, Zdeňka Kalisty a dalších renomovaných autorů.

Johann Wolfgang von Goethe je znám jako přední představitel německé literární tradice a novověké evropské kultury vůbec. V německém prostředí už o něm existuje nepřeberné množství literatury, v Čechách však samozřejmost kontaktu s německou kulturou vedla v kombinaci s ostychem před šíří a složitostí děl jejích klíčových tvůrců paradoxně k tomu, že o tvůrcích německého osvícenství či romantismu, tak důležitých i pro české 19. století, dosud většinou nemáme soustavné monografické výklady. O zaplnění této mezery se v návaznosti na další autorovy publikace snaží předložená kniha. Přináší novou a celistvou filosofickou interpretaci Goethova myšlení, filosofických základů a horizontů Goethova díla napříč jeho různorodými oblastmi, od básnických spisů přes teoretické až po ty přírodovědné, a přezkoumává jejich historické i systematické souvislosti. Představuje Goetha v předivu myšlenkových linií nejen osvícenské epochy a jako osobnost, která může být plnohodnotným partnerem i alternativou filosofických konceptů 18. a 19. století.

Antologie představuje rozličné perspektivy, z jejichž hlediska bylo Klímovo dílo v letech 1904–1967 vnímáno a interpretováno. Je rozčleněna chronologicky (s výjimkou textu J. Floriana) do čtyř oddílů: první z nich zpřítomňuje v co možná největší úplnosti skromné ohlasy, které vyvolala autorova prvotina (dopis O. Březiny A. Pammrové, interpretační a propagační texty E. Chalupného, J. Kodíčka a J. Bláhy, odmítavý posudek J. Floriana). Z recenzí Traktátů a Diktátů, jimž je věnován druhý oddíl, jsou zastoupeny texty různě filozoficky a esteticky orientovaných kritiků a myslitelů (J. Vodák, F. X. Šalda, F. Pelikán, B. Vlček, M. Srb, G. Zába, K. Vorovka, V. Hoppe). Třetí část antologie prezentuje rozmanité způsoby psaní o Klímovi po jeho smrti v roce 1928 až do roku 1948. Proměny autorova obrazu, který byl postupně obohacován o nové rysy díky posmrtně vydaným beletristickým dílům, dopisům i deníkovým záznamům, lze sledovat v textech bilančního charakteru i v bezprostředních reakcích na vydaná díla (R. Procházka, Ž. Vodseďálek, J. Vodák, P. Eisner, J. Münzer, J. L. Fischer, R. Černý, J. Hora, F. Götz, K. Sezima, J. Kabeš, K. Bednář, M. Novotný, K. Bodlák). Závěrečný oddíl obsahuje stěžejní interpretace z šedesátých let, jejichž autoři (J. Němec, J. Patočka, J. Zumr) se pokusili o nové uchopení Klímova díla či o jeho kritické přehodnocení a zároveň se podíleli na vzkříšení jeho odkazu po bezmála dvaceti letech umlčování komunistickou cenzurou.

Kniha se zabývá auditivními formami básnické tvorby, a to především ve vztahu k experimentální poezii šedesátých let minulého století. Důležitou roli tehdy sehrálo nové médium: audiopásek. Tato mediální platforma otevřela tvůrcům zcela nové kompoziční možnosti: zvuk bylo náhle možno precizně stříhat a lepit, mixovat, různě kompozičně zpracovávat. Oblast fonické poezie se v našich podmínkách sice nemohla rozvinout naplno, byla brzděna konzervativním mediálním prostředím socialistického státu, nicméně to, co zde vzniklo jak na profesionální, tak i na amatérské bázi, má v rámci experimentální poezie zásadní význam. Kniha zkoumá mj. auditivní kreace Ladislava Nováka, Josefa Hiršala a Bohumily Grögerové, Jiřího Koláře, Jiřího Valocha či například Milana Nápravníka, a to v kontextu nejen českém, ale i mezinárodním (zejména česko-německém). Pojednává o kompozicích, které byly často považovány za ztracené, případně o jejichž existenci se vůbec nevědělo. Součástí knihy jsou též unikátní zdigitalizované záznamy původních magnetofonových nahrávek.

Publikace etnoložky Anny Veliké je věnována dějinám bádání o lidové pohádce ve středoevropském prostoru. Po teoretické stránce vychází text z problematiky žánru evropské lidové pohádky, jeho definice a znaků. Představuje hlavní osobnosti pohádkoslovného bádání a jejich sběratelskou a publikační činnost, která je i dnes důležitým zdrojem pro poznání zmíněného žánru. Stejně tak ale poukazuje na funkci pohádky v životě člověka až do současnosti.

Petr Hora (1958-2012) byl vysokoškolský pedagog, literární historik a editor. Zajímal se především o českou literaturu „dlouhého“ 19. století (Karel Havlíček Borovský, Svatopluk Čech, Zikmund Winter, Karel Dostál-Lutinov ad.) a křesťanskou linii české literatury a kritiky (zejména první poloviny) 20. století (Jaroslav Durych, Jan Čep, Karel Schulz, Alois Musil, Timotheus Vodička ad.). Nelze však opomenout také pozornost, kterou věnoval například dílu Karla Poláčka. Byl autorem několika desítek odborných studií, z nichž řada byla věnována osobnosti a dílu Jaroslava Durycha, např. „Motivické souvislosti dvou Durychových valdštejnských próz“ (1991), „Idea svatovojtěšská v díle Jaroslava Durycha“ (1997), „Polemika, k níž nedošlo: Karel Schulz vs. Jaroslav Durych“ (2000).

Kniha konfrontuje úvahy o díle Franze Kafky od třinácti autorek a autorů z šesti zemí a tří kontinentů. Kafkovo dílo je zde zkoumáno z perspektivy různých filozofických oborů: ontologie, epistemologie, filozofie jazyka, etiky, politické filozofie, filozofie literatury a estetiky. Formální a metodologická rozmanitost příspěvků je stejně bohatá: zahrnuje detailní interpretace vybraných Kafkových textů, analýzy charakteristických rysů rozpoznatelných napříč Kafkovým dílem, srovnání Kafky s jinými autory, diskuse s vlivnými kafkovskými interprety či úvahy o problému kafkovských adaptací. Texty jsou tematicky rozděleny do tří kapitol: Struktura světa a hranice poznání, Společenská realita a prostor morálního hodnocení a Fikční světy a způsoby vyprávění. Text in Engl.