Literaturwissenschaft

Karel Alois Vinařický (1803- 1869) byl český vlastenecký kněz, básník, spisovatel a překladatel, jedna z nejvýznamnějších osobností českého národního obrození a (spolu s Františkem Douchou) spoluzakladatel české literatury pro děti. Účastnil se také debat o reformě českého pravopisu (byl zastáncem progresivních úprav, především se zasazoval o tzv. úpravu skladnou).

Souborná publikace s názvem Protřepat, nemíchat! Mezi literární vědou a kulturálními studii vznikla u příležitosti 60. narozenin literárního vědce, teoretika, historika popkultury a publicisty Petra A. Bílka. Její autoři vzešli zejména z členů tří univerzitních pracovišť, na nichž jubilant přednáší a vědecky působí – Ústavu věd o umění a kultuře Filozofické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, jehož je ředitelem, Ústavu bohemistiky téže univerzity a Ústavu pro českou literaturu a komparatistiku Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, který řídil v letech 2000-2009 a kde působí od roku 1986.

Knihu, kterou uvádí povídka Sylvy Fischerové z literárního života, tvoří především texty odborné či esejistické povahy, jež se rozličným způsobem dotýkají těch oblastí Bílkova odborného zájmu, které lze v mnoha ohledech považovat v domácím prostředí za iniciační. Jde zvláště o poetiku, naratologii a kulturální studia. První oddíl „Literature’s Not Dead!“ se soustředí na témata spojená s oblastí literatury a umění. Druhý oddíl „Tak daleko, tak blízko…“ spojuje téma kulturálních studií, na jejichž institucionalizované univerzitní podobě se P. A. Bílek na Jihočeské univerzitě výrazně podílel. Závěrečný oddíl „P. A. B.“ pak přináší dva texty z pera jubilantových blízkých spolupracovníků a kolegů, v nichž se jejich autoři zaměřují na určitý charakteristický rys Bílkova odborného stylu a postupu a též se pokoušejí o komplexnější uchopení jeho osobnosti.

Výběrová bibliografie Božena Němcová inspirací pro umění 1842-2020 je v českém písemnictví unikátní dílo na téma spisovatelka Božena Němcová (1820-1862). Pro čtenáře bude přitažlivý hned úvodní padesátistránkový přehled Uctívání Božena Němcové v letech 1837-2020, jenž přináší množství objevných novinek a informací o podnětnosti, inspirativnosti nejslavnější české spisovatelky od jejího sňatku v září 1837 až po rok 2020, kdy si světová kulturní veřejnost připomínala 200 let od jejího předpokládaného roku narození.Jádro knihy literárního historika a středoškolského pedagoga Jiřího Uhlíře (*1937), který své dílo vydává vlastním nákladem, tvoří vlastní výběrový soupis básní, básnických sbírek a cyklů, próz, životopisných dramat a dramatizací, dále stručná filmografie a diskografie, soupis akademických prací, bibliografie bibliografií atd. o B. Němcové. K lepší orientaci v soupise slouží nejen podrobný obsah, ale i 17 rejstříků čtyř druhů.

Kniha přináší tři univerzitní přednášky, jež Jan Mukařovský ve třicátých letech věnoval epice v literatuře. První dvě, „Epika, její podstata a druhy“ a „Román a novela“, na sebe v univerzitní výuce na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy ve školním roce 1932–1933 navazovaly: Mukařovský se v nich zabývá podstatou a charakteristickými znaky epiky a později také jazykovými, vypravěčskými a kompozičními prostředky typickými pro epické žánry. Těžiště třetí přednášky „Podstata epiky“ leží v pozorování toho, jak se v epice odvíjí zápletka a jak je epický text komponován. Přítomná edice vychází z rukopisných materiálů z Mukařovského pozůstalosti, první dvě přednášky jsou publikovány vůbec poprvé. Vydání doprovází bibliografie a průvodní studie Ondřeje Sládka.

V roce 2020 si celý kulturní svět připomíná 350. výročí úmrtí moravského rodáka, učence, pedagoga a teologa evropského významu Jana Amose Komenského (1592-1670). Komenský je jednou z centrálních postav české a evropské kulturní paměti a zůstává i úhelným prvkem národní, konfesní i profesní kolektivní identity. Od počátku novodobé reflexe jeho díla a osobnosti vznikla nepřeberná řada výtvarných, literárních, později též divadelních i filmových děl, jež potvrzovaly a současně zpětně posilovaly historický význam "učitele národů". K velkému jubileu připravuje Centrum humanistických studií Moravského zemského muzea do Jízdárny Pražského hradu výstavu, která představí Komenského v širokém kontextu české a evropské historie jeho doby.

Historik Miloslav Szabó vo svojej knihe Kráska a zvrhlík skúma nielen to, ako sa rasizmus prejavuje v textoch takých klasikov, ako je Ľudmila Podjavorinská, Svetozár Hurban Vajanský, František Švantner, Gustav Meyrink či Thomas Mann, ale hľadá aj pôvod týchto stereotypov. Literatúra vždy nielen zobrazovala realitu, ale podvedome ovplyvňovala myslenie a konanie ľudí. Obrazy nenásytných orientálok, úžerníckych židovských krčmárov či cudných panien s bielou tvárou sa tak hlboko vtlačili do našich myslí. Témou skrytého rasizmu vás v knihe Kráska a zvrhlík prevedú postavy literatúry 19. a 20. storočia a bude to vzrušujúca cesta zo slovenských kopaníc, cez nevestince starej Prahy, kanálmi Benátok až do utečeneckého tábora s Rwande. Miloslav Szabó tvrdí, že rasizmus nepramení len zo pseudovedeckých teórií, ale predovšetkým zo strachu z rasového miešania.

Čtvrtý z plánovaných šesti svazků první kompletní kritické edice korespondence Karla Havlíčka (1821–1856) zahrnuje bezmála dvě stě dopisů z přelomového roku 1848, valnou většinou zpřístupňovaných veřejnosti vůbec poprvé. Období je rámováno Havlíčkovou svatbou s Julií Sýkorovou a narozením dcery Zdenky. Jádrem svazku je ale korespondence redakční: většina otištěných listů přibližuje Havlíčkovy novinářské aktivity, jejich organizování i veřejný ohlas, jim je věnována i úvodní studie. Po uvolnění cenzury a císařském slibu konstituce opouští Karel Havlíček redakci Pražských novin a zakládá opoziční Národní noviny. Po potlačení svatodušních bouří je proti němu vedeno vyšetřování a několik červencových dní je vězněn na Pražském hradě. Právě v té době je zvolen poslancem ústavodárného říšského sněmu, avšak koncem roku se mandátu vzdává, aby se mohl naplno věnovat novinám. Stejně jako předchozí tři díly obsahuje i tento svazek také vysvětlivky, rozsáhlou ediční poznámku, kalendárium Havlíčkova života a díla,

Představení osobnosti, díla a vlivu Jaroslava Foglara se neomezuje na historickou životopisnou črtu, ale usiluje mj. na základě empirického šetření (n = 1174) o ucelené odborné zpracování poměrně složitého sociálního jevu. Dosvědčení vlivu obvykle v dětství získané čtenářské zkušenosti na celý budoucí život, stejně jako zájem několika vědních oborů (komiksová studia, literární věda, religionistika, pedagogika) o specifické metody skautského vychovatele, spisovatele chlapecké literatury a redaktora několika dětských časopisů je tak prvním knižním počinem přesahujícím teoretické úvahy a hypotézy směrem k evidenci založené na dotazování čtenářů a příznivců Foglarových textů.

Kniha komplexně a fundovaně představuje jednu z nejvýraznějších kulturních událostí třicátých a čtyřicátých let 20. století – anketu o „nejzajímavější knihu“ pořádanou pravidelně v letech 1928–1941 a 1946–1949 deníkem Lidové noviny. Každoročně v ní odpovídali reprezentanti mnoha nejrůznějších oborů (politici, spisovatelé, divadelní a filmoví herci, majitelé významných podniků, veřejní činitelé, vědci, profesoři atd.); před očima tak vyvstává obraz intelektuálního života v Československu. Publikaci uvádí literárněhistorická studie Lukáše Holečka, která zasazuje anketu do širšího dobového kontextu, shrnuje její historii, skladbu respondentů, reflektuje její proměny v čase a všímá si významných kritických ohlasů s ohledem na kulturně-politické souvislosti. Edici anketních odpovědí z let 1928–1947 doprovázejí stručné přehledy k jednotlivým ročníkům, bibliografie a kompletní jmenné rejstříky anket z let 1928–1941 a 1946–1949.

Kniha se zabývá pojmem exilu na mnoha úrovních – od doslovné po metaforickou. Kombinuje analýzy převážně židovských autorů Střední Evropy dvacátého století, kteří obvykle nebývají spolu spojováni, jako jsou Kafka, Kraus, Levi, Lustig, Wiesel a Frankl. Sleduje i typické cesty, které exiloví autoři podnikli, z Východu na Západ a později až do Ameriky. Pojem exilu a jeho podob je analyzován z mnoha různých hledisek a velký důraz je věnován především podobám exilu vnitřního. Bronislava Volková, sama dlouholetá exulantka, a proto intimně zasvěcená do tématu skrze vlastní zkušenost, v knize vytváří jedinečnou typologii exilu, která obohatí oblast intelektuální a literární historie Evropy a Ameriky dvacátého století.

Monografia Martina Navrátila Neznáme dielo Vojtecha Mihálika: Rekonštrukcia zbierky Ruža dopĺňa ďalšie „biele miesta“ v autorskom profile básnika Vojtecha Mihálika (1926 – 2001). Autor na podklade Mihálikovej rukopisnej pozostalosti rekonštruuje neznámu zbierku Ruža, s ktorou sa v básnickej časti literárneho súbehu vydavateľstva Tranoscius v roku 1946 umiestnil na druhom mieste, ďalej načrtáva tematický profil zbierky, básnikove tvárne prostriedky a miesto v kontexte autorovej tvorby, prípadne povojnovej slovenskej literatúry, tematické a motivické spektrum ranej Mihálikovej tvorby, inšpiračné zdroje domácej i zahraničnej proveniencie a zárodky tendencií, ktoré básnik v nasledujúcom období rozvíjal.

Publikace představuje první syntetické zpracování dějin hlaholského písemnictví, které vznikalo ve druhé polovině 14. a na počátku 15. století v pražském klášteře Na Slovanech, známém později pod označením Emauzy. Po obsahové stránce se práce věnuje hlaholským textům v církevní slovanštině a staré češtině. Rozsáhlá studie shrnuje chorvatské zdroje emauzského hlaholského písemnictví za Lucemburků, zejména za vlády Karla IV. Hlavním cílem práce je filologická analýza dosud opomíjeným hlaholským pramenům v církevní slovanštině, které bezprostředně souvisejí s literární činností pražských Emauz (breviáře, misály a další liturgické památky). Pozornost je dále věnována staročeským pramenům v hlaholici a znalostem hlaholského písma v Čechách 14. a 15. století mimo klášter Na Slovanech. Přestaveny budou i další kulturní kontakty českých a chorvatských zemí daného období (šíření kultu českých světců v Chorvatsku, zdroje emauzského hlaholismu, chorvatské překlady náboženské literatury podle českých předloh).

Kniha ukazuje přednostní zájem Petra Posledního o tři vzájemně propojené oblasti literární komunikace. První oddíl s názvem Vrstvy času zachycuje stylistické a významové souvislosti mezi zobrazeným časem a časem zobrazování fiktivních světů; následně druhý oddíl pod titulem Navržený prostor přináší texty pojednávající hlavně o českém a polském literárním životě a rozdílných možnostech vydávání a interpretace děl v závislosti na kulturní politice sousedních zemí; nakonec třetí oddíl pojmenovaný Smysl četby nabízí představu o tvůrčí povaze recepce literatury a přeměně spisovatelem vytvořeného artefaktu ve významotvorně otevřený estetický objekt, která se opírá o dobové normy, ale také o reinterpretace tradic. Díky chronologickému řazení statí v každém oddílu je patrný vývoj autorovy literárněvědné metodologie. Zatímco do poloviny osmdesátých let se Poslední v duchu strukturalismu věnoval vnitřní stavbě jednotlivých děl nebo žánrů, od druhé poloviny let osmdesátých přechází k otázkám literární komunikace a česko-polských literárních vztahů. Svůj vývoj dovršuje po roce 2000, kdy rozpracovává koncept literární kultury, v jehož rámci se věnuje komparatistice a hermeneutickému pojetí českých a polských paradigmat kulturního dění.

Monografie se zabývá zvířecím světem v klasických textech judaismu a v tradici od starověku až po současnost. Základním biblickým textem, který definuje vztah mezi člověkem a zvířaty, je v knize Genesis od Stvořitele deklarované pověření vládnout nad celým stvořením. V dlouhé historii Evropy bylo toto poslání interpretováno jako právo využívat přírodu a těžit z ní. Hebrejská bible vypráví příběhy, netvoří ucelenou doktrínu o povaze zvířat. Najdeme v ní mnoho nařízení a zákonů o rituálním používání zvířat, ale málo spekulací, přesto lze vyčíst apel na laskavé zacházení s živými tvory. Ten je ještě výraznější v traktátech Talmudu a v dalších autoritativních textech. Různé proudy současného judaismu v reakci na environmentální krizi též rozvíjejí biblickou bioetiku a přinášejí nové výklady tradičních textů. Hledání souladu mezi rituálními příkazy Tóry a etikou v 21. století je velkou výzvou a inspirací pro současný judaismus i pro křesťanské interpretace starozákonních pasáží.

Počátky romského písemnictví na našem území se pojí s dozvuky pražského jara. V dobách tvrdé normalizace byli jeho protagonisté zatlačeni do ilegality a příležitost promluvit získávali jen výjimečně díky Československému rozhlasu, v kulturních domech a na okraji, nebo spíš za okrajem oficiální socialistické kultury. Od devadesátých let se pak pro změnu potýkali se strukturální cenzurou a tvrdou konkurencí v nově nastoleném tržním hospodářství. I přesto romský literární hlas sílí a rozrůstají se i řady čtenářů, kteří na literatuře Romů oceňují její kulturní bohatství, neobvyklost témat, absenci kalkulu či pózy a také netradiční humor.

Až doposud byly poznatky o literatuře Romů rozesety po příležitostných odborných článcích, literárních a národnostních časopisech, v občasné předmluvě či doslovu a v paměti přímých účastníků. Nyní poprvé vychází příběh literatury Romů souhrnně, v lineárním sledu a ve vzájemných souvislostech.