Literaturwissenschaft

Knižní studie analyzuje českou literární kritiku devadesátých let z hlediska politického čtení a je důležitým příspěvkem k otázce recepce románové tvorby Michala Viewegha nebo dobovým diskusím o autenticitě v literatuře. V první části jsou představeny základní tendence polské literární kritiky stejného období, které jsou vzhledem k českému kontextu použity jako kontrastní rastr, jenž problematizuje některé předpoklady naší literární historie. Ve druhé části jsou diskutovány pojmy politiky a policie (Rancière), depolitizace (Schmitt, Barthes) a ideologie (Eagleton), jež jsou přizpůsobeny specifikům českého prostředí. Praktická část je věnována politické interpretaci kritické recepce tří románů Michala Viewegha. Největší důraz je kladen na témata těchto debat, jež v sobě obsahují potlačená politická sdělení – boj o historický narativ o minulém režimu nebo spor o vysokou a nízkou literaturu, který v sobě zrcadlí bezradnost literárního pole způsobenou tlakem komerčního knižního trhu. Součástí této části jsou také dva exkurzy – do debat o tzv. autentické literatuře a dvou programních manifestech –, na jejichž příkladech je patrné, že se české literární pole od politiky oddělilo pouze rétoricky a jeho výsledkem není větší autonomie, ale naopak nereflektovaná heteronomie.

Při příležitosti 430. výročí narození Jana Amose Komenského byla v roce 2022 v uherskobrodském muzeu zpřístupněna nová stálá expozice věnovaná jeho životu a dílu s názvem Na jevišti světa. vropa 16. a 17. století procházela značně složitým vývojem, který v sobě odrážel jak pokrok vědění, tak i latentní konflikt mocenských a náboženských zájmů. V důsledku třicetileté války a následné náboženské perzekuce byl Komenský nucen opustit domov a ocitl se na jevišti světa. Stal se váženým učencem, autorem mnoha knih i reprezentantem českého exilu. Vynikl v mnoha oblastech, zejména jako reformátor výuky a vzdělávání. Jeho hlavním cílem byla však univerzální náprava vědění, náboženství a politiky. Skrze Komenského osud a dílo lze lépe poznávat dějiny raného novověku a při tom se zamýšlet nad nadčasovými všelidskými otázkami promlouvajícími i k naší současnosti. Katalog chronologicky sleduje Komenského životní putování, popisuje tehdejší krizi ve společnosti a představuje Komenského rozsáhlé dílo a prostředky, kterými chtěl najít cestu k lepšímu světu.

Autorka podává základní odborné informace o J. A. Komenském a jeho příbuzných v kontextu historických událostí doby, v níž žil, a také o učitelích či učencích různého vyznání, kteří ovlivnili Komenského názory a postoje při řešení společenských poměrů a vzdělávání. Kniha je rozdělena do kapitol podle životních událostí. Součástí knihy je podrobný rodokmen J. A. Komenského.

From Mikulov to Brno – the Neumann Printing House and its Production  Z Mikulova do Brna – neumannovská tiskárna a její produkce. Ikonografie alegorického cyklu v traktátu Masopust z roku 1580 a její čtenářská recepce. Několik poznámek k novému exempláři Psalterium Olomucensez roku 1499. Notované pergamenové vazby v Nostické knihovně 

Krvavé romány prodávané v sešitech v době Rakousko-Uherska. Psali o nich s nadšením Hrabal, Čapek, Vančura, Nezval, Hašek, Klíma, ale v podstatě je dnes téměř nikdo neviděl. Editor Martin Jiroušek, který již dříve připravil antologii Fialoví ďábli, se ponořil do hlubin soukromých archivů, zaniklých knihoven, ztracených pozůstalostí, aby vydoloval jedinečné svědectví o prvotní dobrodružné lidové literatuře plné vražd, lásky i strašidel. Ukázkový výbor z deseti mnohasetstránkových románů seznámí nadšence literárního podsvětí s fragmenty jedinečné čtenářské kultury z přelomu 19. a 20. století, kvůli kterým čtenáři dokonce neváhali vraždit. Tvrdili to aspoň lovci ďáblových knih, kteří je pronásledovali a upalovali daleko dříve před nacisty nebo komunisty. Váchal, když vydal svoji ódu Krvavý román (1924), už je nemohl sehnat. Obávaný druh literatury plný hrůzy a děsu včetně nezapomenutelných groteskních scén a kolapsů je nyní opět vytažen na světlo. Antologie, která tady ještě nebyla.

Rok 1989 přinesl zásadní politickou změnu, která se vzápětí na mnoha úrovních vepsala do života československé společnosti. Co ale tento mezník znamenal v literatuře? Právě na to se pokouší odpovědět tato kniha, a to hned z dvojí, české a slovenské perspektivy. Slovenští přispěvatelé se věnují transformacím spisovatelských organizací, postavení spisovatele po roce 1989 a spisovatelským rehabilitacím, proměnám poetik jednotlivých autorů a románům těsně porevolučním. České příspěvky se zaměřují na postupné pronikání zakázaných autorů do oficiálního prostoru a recepci jejich díla, nové vydavatelské strategie či proměny populární literatury. Část příspěvků mapuje rovněž proměny divadla a dramatu.

V novější české literatuře se objevuje celá řada próz, jež ukazují, jak do individuálních lidských životů fatálně zasahovaly klíčové historické události 20. století. V mnoha dílech takového tematického zaměření je přitom děj rozvržen do dlouhého časového úseku, takže se v pozadí soukromých „malých dějin“ hrdinů průběžně rýsují téměř panoramatické, byť samozřejmě neúplné a nesouvislé obrazy naší nedávné minulosti. Tato kniha si vybírá právě prózy uvedeného typu, aby na jejich příkladu představila v osmi analyticko-interpretačních studiích jev, který byl doposud v českém literárněvědném prostředí promýšlen a případně aplikován jen okrajově či příležitostně. Jde o tzv. modalitu, projevující se v beletrii nikoli jako komplexní stylová charakteristika nebo žánrová kategorie, ale jako víceméně prchavý „odstín“, nestabilní „tón“ konkrétního uměleckého vyjádření.

Jednotlivé kapitoly této knihy tak mimo jiné ukazují, že ve vybraných románových obrazech uplynulého století nemusí nutně převládat jen tragické a apokalyptické naladění, ale že se v nich může projevovat také komičnost, grotesknost a ironie, že jejich realističnost může být podrývána fantastickými momenty nebo také že se satiričnost může funkčně prolínat s erotikou. Závěrečná kapitola pak zvažuje možnost, že pojednávané prózy nespojuje ani tak příslušnost k jednomu subžánru, jako spíše společně sdílená „kroniková“ modalita.

Dekáda naděje je souborem studií o české próze 60. let. Navazuje na analýzy předchozích dekád dvacátého století, jež byly námětem Všetičkových úspěšných knih Kroky Kalliopé, Tektonika textu, Možnosti Meleté, Energie Ephialta a dalších. František Všetička (*1932) je naším v podstatě jediným kompozitologem. Nejde mu o běžný výklad textu, neboť nahlíží jednotlivá díla z hlediska jejich kompoziční výstavby. Uznává hlavně řemeslo a tomu dobře rozumí. Z velkého počtu prozaické produkce vybral ta, jež jsou umělecky a tektonicky svébytná. Do čtenářovy pozornosti se dostávají romány, novely a povídky Egona Hostovského, Milana Kundery, Josefa Škvoreckého, Ivana Klímy, Jaroslava Putíka, Bohumila Hrabala, Ladislava Fukse, Vladimíra Körnera, Vladimíra Párala, Aleny Vostré, Oldřicha Šuleře a Františka Neužila. V závěrečné kapitole je český prozaický kontext konfrontován s obdobným kontextem polským. Publikaci autor doplnil slovníkem kompoziční poetiky.

 Druhý svazek kritické edice Komenského zásadního díla De rerum humanarum emendatione consultatio catholica (Obecná porada o nápravě věcí lidských) obsahuje první polovinu ústřední a nejrozsáhlejší části Obecné porady nazvané Pansophia, hoc est Universalis sapientia (Pansofie, to jest Všeobecná moudrost). Komenský tu zpracovává systematickou soustavu tezí o podstatě světa ve formě postupných gradů: ve svazku 19/II jsou tři z celkových osmi, a to svět možný (vlastně hypotetický) a dva světy božského stvoření: pravzorový a andělský. Svazek je uveden editorským úvodem k celé Pansofii i k jednotlivým částem v latině, češtině a angličtině. Kromě vlastní edice latinského textu, příslušného textově kritického aparátu a věcných komentářů obsahuje svazek také bibliografický soupis, rozpisy zkratek, obrazové přílohy a rejstříky.

Ve dnech 8. 9. – 21. 10. 2020 se v prostorách Galerie Věda a umění v budově Akademie věd konala výstava J.A.K.: Komenský v kulturách vzpomínání. Byla uspořádána při příležitosti 350. výročí úmrtí jednoho z nejvýznamnějších českých myslitelů, Jana Amose Komenského (1592–1670). Zaměřila se na to, jakým způsobem a prostřednictvím jakých médií se formovaly a proměňovaly kolektivní představy o této kanonické postavě českých dějin, kultury a literatury, zejména v průběhu 19. a 20. století. Výstava musela být předčasně uzavřena pro veřejnost kvůli druhé vlně pandemie covidu-19, což přimělo její autory k rozhodnutí vydat tento katalog. Kniha je rozdělena do dvou částí. První část Paměť a její média odpovídá svým obsahem výstavním panelům a názvy jednotlivých kapitol vystihují její obsah: Paměť, Portréty, Literatura, Topografie paměti, Kánony, Slavnosti a muzealizace, Divadlo a film. Druhá část Katalog exponátů dokumentuje vystavené trojrozměrné předměty od Komenského nejstarších podobizen až po hravé a karikaturní zobrazení z dílny Adolfa Borna. K nim je připojen pod názvem Fotografická paměť výstavy výběr fotografií z vernisáže, který připomíná, že výstava a kniha téma kolektivní paměti analyzují, zároveň se však z povahy věci také stávají jeho součástí.

Osmdesáté výročí Mahenovy smrti se stalo podnětem k uspořádání konference pojmenované Jiří Mahen v množném čísle. Konala se 21. a 22. května 2019 v brněnské Knihovně Jiřího Mahena a zaznělo zde čtrnáct referátů (kapitola editora přibližuje Mahenovy životní osudy, jeho mnohostrannou tvorbu a přátele; M. Krejčí představuje přátelský okruh z Mahenových studentských let; M. Tichý osvětluje dobovou recepci románu Kamarádi svobody ve spojitosti s přijetím románu Z. Háskové Mládí a Stříbrného větru Fráni Šrámka; P. Večeřa analyzuje Mahenovu báseň Pozdrav svobodné vlasti, otištěnou 30. října 1918 v Lidových novinách; V. Valentová zkoumá Mahenovy rané hry a M. Lollok posuzuje inscenaci Mahenova Janošíka v Národním divadle Brno, realizovanou v roce 1918. P. Oslzlý objasňuje souvislosti Mahenovy osobnosti a tvorby s Divadlem Husa na provázku; V. Raška připojuje analýzu vztahu J. Mahena a vyškovského tiskaře F. Obziny; O. Sládek se zaměřuje na vztah autora Díže a J. Mukařovského. J. Kubíček pojednává o Mahenovu.působení ve Spolku veřejných obecních knihovníků; J. Lacina sumarizuje své výpravy do mahenovských krajin a H. Kraflová charakterizuje rozmanité položky Mahenova fondu, ulo-ženého v Moravském zemském muzeu.

Kniha představuje svět českého tolerančního myšlení na sklonku středověku. Ačkoliv náboženská tolerance fungovala jinak než dnes, už tehdejší myslitelé řešili, co si počít s narůstající náboženskou diverzitou. S Basilejskými kompaktáty se tato otázka stala zásadní i pro české země. Dialogy světoznámého filosofa Mikuláše Kusánského, „prvního“ českého humanisty Jana z Rabštejna, průkopníka knihtisku Mikuláše Konáče z Hodíškova a utrakvistického humanisty Václava Píseckého představují celý konglomerát vlivů, argumentů a idejí, které dovolí čtenáři nahlédnout toleranční myšlení přelomu středověku a novověku a roli literárních dialogů v jeho obhajobě.

Kniha mapuje a zhodnocuje dílo konceptuálního umělce a spisovatele Milana Kozelky (1948–2014). Konceptuální umělec a literát Kozelka zanechal nesmazatelnou stopu v českém umění především osmdesátých a devadesátých let. Od šedesátých let se věnoval poezii a jeho básně jsou dnes zařazovány do kontextu českého beatnického hnutí. Od sedmdesátých let se pak Kozelka věnoval akčnímu umění. Upozornil na sebe především sérií Kontakty, kterou vytvořil na začátku 80. let na Šumavě. Jeho extrémní tělové akce, v nichž se například zavěsil do divokého proudu Hamerského potoka, jsou významným příspěvkem k dějinám českého body artu. V sedmdesátých a osmdesátých letech paralelně rozvíjel svou výtvarnou tvorbu, ať už měla podobu konceptuální kresby nebo land-artových instalací. Kozelka vždy sledoval aktuální dění a jeho neklidná povaha ho hnala k dalším akcím. V osmdesátých letech se stal významným organizátorem kulturního dění na neoficiální scéně. Na přelomu 70. a 80. let se v jeho bytě v Templové ulici v Praze konala neoficiální setkání, performance a diskuze. V 80. letech vystavoval na řadě alternativních výstav nezávislé scény, např. Chmelnice – Mutějovice (1983) nebo Setkání na tenisových dvorcích Sparta (1982). V devadesátých letech založil v Karlových Varech pobočku pražské alternativní organizace Artforum a organizoval zde výstavy, filozofické přednášky, literární festivaly a koncerty. Podílel se na řadě regionálních aktivit, např. v Brně a Olomouci, vedle vlastní prozaické tvorby koncipoval několik antologií literárních textů a aktivně performoval.

V roce 2020 si celý kulturní svět připomíná 350. výročí úmrtí moravského rodáka, učence, pedagoga a teologa evropského významu Jana Amose Komenského (1592-1670). Komenský je jednou z centrálních postav české a evropské kulturní paměti a zůstává i úhelným prvkem národní, konfesní i profesní kolektivní identity. Od počátku novodobé reflexe jeho díla a osobnosti vznikla nepřeberná řada výtvarných, literárních, později též divadelních i filmových děl, jež potvrzovaly a současně zpětně posilovaly historický význam "učitele národů". K velkému jubileu připravuje Centrum humanistických studií Moravského zemského muzea do Jízdárny Pražského hradu výstavu, která představí Komenského v širokém kontextu české a evropské historie jeho doby.

Kritická reedice knihy Ignáce Herrmanna.