Literaturwissenschaft

Časopis Humus byl přeshraničním projektem zvláštní, dobrodružné povahy. Vydavatelem byl český básník a výtvarník Roman Erben, od roku 1980 žijící v německém exilu. Časopis naformátoval jako místo setkávání přátel a známých: kreslířů a malířů, básníků, prozaiků, esejistů. V konkrétních textech a obrazech se tu pěstovaly hry, mystifikace a komika. Obecně pak časopis dával zprávu o jednom úrodném kulturním poli, kde se mísily nejen umělecké druhy a žánry, ale také exilová tvorba s domácí, česká se zahraniční, mladá a mladší s klasiky šedesátých let. Ve čtyřech číslech časopisu publikovali své přívěsky například básníci Josef Hiršal a Bohumila Grogerová, Petr Král,, Ivan Wernisch, Ivan Diviš, ale i kritické osobnosti jako Sylvie Richterová, Josef Vojvodík nebo Jan Štolba.

Sebraný Humus (kompletní čtyři čísla) plní důležitou funkci: zpřítomňuje jednu důležitou fasetu živého a pohyblivého podloží (zejména české) literatury a kultury devadesátých let. Je zajímavé sledovat, co z té doby přežilo, jakým dalším vývojem konkrétní aktéři ze stránek revue prošli.

Monografie se zabývá jedním z žánrů dětské literatury (literatury pro děti a mládež) – současnými autorskými pohádkami vydanými v letech 2000 až 2020 v České republice a v Bulharsku. Autorka v ní pomocí srovnávací metody a analýzy děl sleduje vývojové posuny v žánru autorské pohádky v obou národních literaturách. Publikace se výběrově zaměřuje na nejvýraznější typy autorských pohádek a je rozdělena do čtyř částí: folklorem ovlivněné pohádky, deníkové a kalendářové pohádky, lyrizované a rytmické pohádky, humorné a nonsensové pohádky. Kvůli míšení různých literárních žánrů jde však pouze o orientační a přibližné členění.

Katalog k výstavě "Zahrada zdraví. Botanické knihy šesti století ve sbírkách Vědecké knihovny v Olomouci" s bohatou přílohou, s barevnými a černobílými reprodukcemi knižních ilustrací.

Jedním z oborů, jenž je zastoupen ve fondu Vědecké knihovny v Olomouci stovkami svazků, je botanika. Konkrétně jde o medicínské tisky s kapitolami o léčivých rostlinách, nesčetné herbáře neboli bylináře, seznamy a atlasy rostlin, rostlinopisy, odborné i populárně naučné botanické publikace, umělecké skici či učebnice. Za nejstarší a nejvzácnější herbář ve VKOL lze označit prvotisk Hortus sanitatis neboli Gart der Gesundheit (Zahrada zdraví), a sice první německé vydání z 28. března 1485 vytištěné v mohučské dílně Petra Schöffera. Součástí historického fondu je také první český tištěný herbář, Zelinář Jana Černého z roku 1517 nebo druhé české vydání slavného Mattioliho herbáře z roku 1596.

Ad honorem Jiří Beneš.

Kniha je gratulačním sborníkem sestaveným u příležitosti sedmdesátých narozenin významného novolatinisty a komeniologa Jiřího Beneše. Uvozuje ji dvojice laudatio z pera Stanislava Sousedíka, resp. Pavla Spunara, po nichž následuje kompletní jubilantova bibliografie. Následuje soubor celkem šestnácti dosud nepublikovaných studií od badatelů působících na poli klasické filologie, medievistiky, neolatinistiky, komeniologie, kunsthistorie a dalších oborů. Příspěvky jsou věnovány rozličným tématům od proměn vnímání soch přes středověkou vědu a literaturu, historické záznamy o počasí, raně novověkou poesii a další témata až po osobnost Jana Amose Komenského, především jako biblisty a filosofa; tři příspěvky obsahují rovněž ediční či překladovou část. Závěrečná studie je věnována humoristické reflexi gymnaziální výuky latiny.

Záměrem práce je poukázat na umělecky příznakové užití hláskové instrumentace v poezii Vladimíra Holana v období vymezeném juvenilními básněmi sbírky Blouznivý vějíř (1926) a sbírkou Na postupu (1943–48), kde autor opouští vázaný verš. V centru pozornosti stojí sémantický potenciál instrumentace, tj. seskupování hlásek v osamostatnělé útvary, jeden ze způsobů básnické aktualizace zvukové vrstvy jazyka. Cílem zkoumání bylo vyhledat v textech relevantní hlásková opakování, hláskově instrumentované plochy a konfigurace – v Holanově poezii obecně tyto postupy vytvářejí sémantický potenciál, jejž je nutno začlenit do úhrnného významového dění.

Jakým způsobem se odrážela komunistická totalita v science fiction osmdesátých let? Jak viděli sami sebe básníci za první republiky? A jak vypadal typický vypravěč v legionářských románech? O tomto i o dalších podobných tématech píší na stránkách knihy Cestami Mnémosyné doktorandi Fakulty filozofické Univerzity Pardubice pod vedením historika Antonína K. K. Kudláče. Hledání osobní i kolektivní identity skrze paměť patří dnes k plodným námětům, kterým se věnují historikové kultury, a právě tímto směrem míří také bádání autorů knihy.

Pro svazek K interpretaci české podzemní a undergroundové literatury 1948-1989 vybral Martin Machovec dvacet svých studií z posledních dvaceti let. Soustřeďuje svou pozornost na okruh českého kulturního undergroundu 70. a 80. let, zabývá se však i jeho předchůdci a inspirátory z 50. a 60. let a přirozeně i způsobem, jímž mohla být ve vymezeném časovém období literární díla šířena, a také jeho společensko-politickým kontextem. Mimořádně objevné a přínosné jsou Machovcovy postřehy týkající se díla Egona Bondyho a Ivana M. Jirouse, jejichž dílo, tedy jeho převážnou většinu, po roce 1989 také edičně připravoval k vydání, ale věnuje pozornost i autorům dalším (Vladimír Boudník, Ivo Vodseďálek, Jana Krejcarová, Pavel Zajíček, František Pánek, Milan Kozelka, Josef Vondruška aj.). Machovcova kniha podstatně přispívá k lepšímu poznání kulturní, zejména literární produkce autorů, kteří nejsou považováni za součást kulturního mainstreamu, a to ani mainstreamu zakázané literatury 70. a 80. let.

Najsystematickejšia kritička slovenskej prózy súčasnosti, Marta Součková, predstavuje vo vedeckej monografii P/r/ózy po roku 2000 autorský pohľad na poetiku, tematické inšpirácie a širšie kontextové súvislosti v prózach V. Staviarskeho, R. Pupalu, M. Krajňaka, J. Beňovej, O. Štefánika, I. Dobrakovovej a M. Rosovej. Prehľad a skúsenosti autorky získané dlhoročným výskumom, pedagogickou praxou a kultúrnym manažovaním vytvorili z monografie jednu z najužitočnejších referenčných príručiek k poznávaniu súčasnej slovenskej literatúry. Okrem individualizovaných ponorov do diel vybraných autorov kniha ponúka pohľad na kontext v dlhšom časovom horizonte od roku 1989 a axiologické zhodnotenie úspešnosti umeleckých postupov slovenskej prózy.

Jedná se o třetí – a poslední – svazek kritické edice sebraných spisů Ivana Poldaufa (1915–1984), významného českého lingvisty, anglisty, bohemisty a lexikografa, zakladatele anglistiky na FF UP v Olomouci (působil zde v letech 1949–1961) a později profesora Karlovy Univerzity. Zatímco první dva svazky Poldaufových Sebraných spisů (vydané stejným kolektivem autorů v r. 2016 a 2018) zahrnovaly jeho česky psané práce lingvistické, lexikografické s obecně lingvistickým přesahem a úvahy o stavu jazykovědy, doposud dostupné pouze na stránkách českých lingvistických časopisů a sborníků z konferencí, třetí svazek se zaměřuje na jeho práce psané anglicky, které podobně jako jeho česky psané práce nejsou nikde jinde dostupné v ucelené podobě. Třetí svazek tak kromě české lingvistické obce může oslovit i mezinárodní publikum. K tomuto účelu práce zahrnuje anglicky psaný úvod, který představí osobnost I. Poldaufa.

Jan Vladislav (1923–2009) byl významný český básník, prozaik, esejista a překladatel. Přestože po většinu svého tvůrčího života patřil mezi proskribované autory a jeho publikační možnosti byly velmi omezené, nedal se zlomit a pevně vzdoroval totalitnímu režimu. Teprve po pádu komunistické diktatury se čeští čtenáři mohli v plné šíři seznámit s jeho rozmanitou literární produkcí. Ačkoli dětem věnoval na čtyřicet knižních publikací, jeho vlastní básnická a esejistická tvorba v očích odborné veřejnosti rozsáhlé pohádkářské dílo do značné míry zastínila. Cílem této práce je napravit tento dluh – postihnout šíři Vladislavova záběru na poli adaptací pohádek, zasadit pohádkářské dílo do kontextu jeho ostatních publikací pro děti a mládež, charakterizovat autorovy adaptační postupy a nalézt v nich styčné body s jeho další tvorbou pro děti. To vše na pozadí dobových událostí a Vladislavových životních peripetií i jeho ostatní tvorby. Publikace je doplněna přílohou s několika dosud nepublikovanými fotografiemi Jana Vladislava z rodinného archivu.

Nevšední publikaci ocení kromě odborníků z akademického prostředí i pamětníci a aktéři nezávislých scén.

Autoři se zaměřují na vývoj nepřehlédnutelného fenoménu novodobé nezávislé tiskové produkce – tzv. fanzinů (z anglických slov „fan“ + „magazine“ = fanouškovský časopis). V řadě subkultur a komunit fanziny plnily roli alternativních médií, pomáhaly tyto paralelní komunity vytvářet a představují jeden z mála informačních zdrojů k jejich historii.

Monografie přináší pohled na fenomén fanzinů v českém a slovenském prostředí a navazuje tak na domácí výzkum samizdatu, stejně jako na práce zahraničních autorů. Kniha se orientuje na různé rozměry fanzinové produkce od osmdesátých let 20. století po současnost. Rozebírá způsoby výroby, distribuce či obsah vybraných titulů a jejich roli nejen v subkulturních prostředích. Je určena především čtenářům, kteří se zajímají o problematiku fanzinů a alternativních tiskovin, subkultur, dějiny žurnalistiky, alternativní životní styly, ale stejně tak i o nedávnou minulost.

Dělnický aktivista, později interbrigadista ve Španělsku a naposledy protinacistický odbojář Jaroslav Klecan (1914?1943) byl až donedávna považován za toho, který zradil. Napsal to o něm Julius Fučík v Reportáži, psané na oprátce. Spisovatel Marek Toman a historik David Majtenyi toto obecně přijaté odsouzení vyvracejí. Spojili své síly i rozdílné přístupy a vytvořili věrohodný, lidský portrét člověka, jehož můžeme bez nadsázky řadit k hrdinům. Pozoruhodným svědectvím o Klecanově povaze, přesvědčení i přirozeném rozhledu a intelektuálním nadání jsou objevené dopisy jeho španělské lásce Paquitě, které jí psal z francouzských koncentráků v letech 1939?1941. Jaroslavu Klecanovi se téměř osmdesát let po odsouzení a smrti v berlínské věznici Plötzensee konečně dostává pravdivého obrazu. Patřil ke statečným Čechům, kteří se nebáli vzdorovat nespravedlnostem a násilí.

Slavnostní sborník k jubileu fenomenologického myslitele a příležitostného básníka Jiřího Michálka (* 9. 2. 2021). Oslavenec se věnoval a věnuje široké škále témat a aktivit s filosofií a poesií souvisících, což odráží i tematická a žánrová pestrost sborníku – gratulanti zaslali příspěvky nejrůznějšího charakteru, od vzpomínek přes básně a obrazy po – nejvíce zastoupené – eseje a studie k otázkám biologie, psychologie, filosofie i literatury.

Oslabování role literárního autora v interpretaci je příznačné pro velké množství literárně-teoretických proudů 20. století. Literární teoretici se vymezovali vůči představě autora jako biografickými fakty určeného tvůrce, jehož niterné prožitky se otiskují do literárních textů a kterého může čtenář skrze tyto otisky zpětně odhalit v jeho pravdě. Asi nejradikálnější podobu tohoto odmítnutí představuje „Smrt autora“ Rolanda Barthese, na kterou později navazuje Michel Foucault s přednáškou „Co je autor?“. Kniha Anny Schubertové toto úplné vyřazení autora z interpretace literárního textu kriticky rekapituluje a navrhuje alternativní model interpretace založený na teoriích identity Judith Butlerové, Pierra Bourdieua a interpretační metodě Jérôma Meizoze. Pokud identitu autora chápeme jako bytostně otevřenou, dynamickou a utvářenou interakcí s druhými, může poukaz k autorovi naše čtení spíše otevřít a obohatit než omezit a uzavřít. Tento způsob čtení je v závěrečné části uplatněn při analýze vybraných textů obsahujících sebeprezentace čtyř autorů druhé poloviny 20. století: Bohumila Hrabala, Libuše Moníkové, Milana Kundery a Věry Linhartové.

7. srpna 2021 by oslavila sté narozeniny česká spisovatelka, překladatelka a experimentátorka Bohumila Grögerová. Jakkoliv rozmanitá byla její tvorba, sahající od překladů z několika jazyků přes aktivní účast v mezinárodním hnutí konkretistů až po knižní deníky a eseje, dá se v celku jejího díla nalézt několik úběžníků vlastních nejen všem jejím textům, ale i způsobu myšlení a chování v civilním životě. Výstava vychází z principů její tvorby (dekonstrukce, koláž, vrstvení časoprostorových rovin, univerzalismus) a z téměř padesátileté spolupráce s Josefem Hiršalem. Přenáší je do dialogu se současností a zohledňuje navíc to z díla či života Grögerové, co ještě nikdy žádný divák či čtenář neměl možnost spatřit a číst. Letohrádek Hvězda je ideálním prostředím, v němž jsou zúročeny autorčiny myšlenkové hříčky o celkové prostupnosti světa („… co se děje ve mně, děje se i v domě“), či její fascinace kvantovou fyzikou, vesmírem, fraktály, kaleidoskopy a zrcadly.