Belletristik

Nikdo není sám, ale možná by někdy chtěl. Anebo jsme sami naopak všichni — bez ohledu na to, s kým nebo jak žijeme?

Veronika má práci, která ji baví, manžela, který jí rozumí, dvě náctileté děti, s nimiž není žádný větší problém. Sice nemá příliš dobrý vztah s rodiči, ale udržuje si od nich bezpečný odstup. Jenže někdy tohle všechno nestačí. Křehkou rovnováhu náhle naruší smrt matky a Veroničina představa spokojeného života se začne rozpadat jako domeček z karet.

Jestliže někdo dokáže popsat nedělní oběd, výlet na rozhlednu nebo babiččin pohřeb jako bezohlednou poziční válku, pak je to Petra Soukupová. Její nový román čtenáře okamžitě vtáhne do světa, ve kterém se spolehlivě poznává, aby vzápětí krok za krokem odhaloval absurditu a trapnost rodinných bitev, v nichž nemůže nikdo vyhrát. Nová Soukupová, tak jak ji znáte a máte rádi.

Minulosť už nie je, čím bývala. Dystopický román o roku 1958, kedy Slovensko patrí do Euro-Ázijskej únie a v Novej Bratislave sa začala svetová výstava EXPO 58. Na území Slovenska sa ťaží Márnosť - novo objavený prvok „nihílium“, ktorý v pôde vygenerovali generácie našich predkov a ktorý dal krajine súčasný názov Nihília. Nihílium poháňa ekonomiku Euro-Ázijskej únie, na čele s Ruskou náručou a jej satelitmi – Nihíliou, Královstvím Českým, Republikou Hungur, Svätou stolicou Poľskou, Transylvániou, Južným kútom a Cyríliou. Hlavný hrdina, pätnásťročný syn objaviteľa nihília, sa búri proti absurdnému svetu, v ktorom žije a chce ho zmeniť. Pred čitateľom sa odkrýva groteskné puzzle situácií, spočiatku fragmentárnych, z ktorých sa postupne vynára príbeh o tom, ako naše nedávne dejiny mohli byť ešte šialenejšie, než boli.

Čtvrtá sbírka poezie Pavly Melkové kontinuálně navazuje na autorčiny předešlé básnické knihy. Pokračuje v cestě procházení každodenností, na níž se prostor vnějšího prostředí prolíná s vnitřním světem člověka. Básně nám mohou otevírat oči, učinit vnímání citlivějším, rozeznívat duši. Po jejich přečtení už strom, zeď, horizont, ulice, řeka či kámen nejsou stejné jako včera. Listí tančí a ruší hrany města, bystřina prochází našimi zády, lopatky jsou zárodky křídel, dřevěná podlaha odhaluje bosým nohám řez životem stromu, voda prchá před nehybností země, přelévání stáda ovcí připomíná jedinečnost každé chvíle, strmý oblouk ptačího letu ukazuje tvar křivky záchrany, kůň nás učí, jak předat tíži těla zemi. Slova vykreslují obrazy okamžiků, v nichž se intimní subjektivní prožitek dotýká universa a stav duše se propojuje s vlastnostmi okolního světa. Autorka, architektka, má i díky své profesi dar hluboce vnímat jednotlivé a proměnit je v obecné, kterým je stavba básně, to je vzácné.

Výbor z prací disidenta, překladatele a diplomata Martina Palouše z let 1978–2022 mapuje jeho cestu světem (filozofie). Od „podzemních“ počátků spjatých se semináři Jana Patočky a společenstvím kolem Zdeňka Neubauera a Václava a Ivana M. Havla přes angažmá v politice a diplomacii po sametové revoluci (velvyslanec ČR v USA a později velvyslanec Stálé mise ČR při OSN v New Yorku) po působení v akademické sféře – od roku 2012 na postu ředitele Programu Václava Havla pro lidská práva a demokracii na Floridské mezinárodní univerzitě v Miami. Knihu doprovází unikátní fotografie, které text doplňují o nejvýznamnější životopisné souřadnice.

a moderní architektuře.

Autobiografické vyprávění emeritního starosty Litomyšle Miroslava Brýdla (*1941) se zaměřuje především na období po roce 1989, během kterého se Litomyšl stala díky jeho dlouhodobým koncepčním aktivitám evropsky oceňovaným centrem moderní české architektury (několik realizací získalo ocenění Grand Prix Obce architektů, Stavba roku, International ELCA Trend Award či bylo nominováno na cenu Miese van der Rohe). Pojednává také o kulturním a společenském rozvoji města, navazování spolupráce s evropskými partnery, ekonomické transformaci 90. let, kontaktech Miroslava Brýdla s umělci a politiky (např. o vztahu k Václavu Havlovi, Pavlu Tigridovi či Janu Stráském), jeho působení v roli zástupce hejtmana a radního Pardubického kraje a životě na odpočinku. Kniha je zásadním příspěvkem k pochopení složitých peripetií společenských proměn, které v naší zemi nastaly po pádu komunistické nadvlády. Miroslav Brýdl je milovník architektury, výtvarného umění, literatury a hudby, ale také nezkrotný živel známý svým neotřelým vystupováním. V neposlední řadě je také poutavý vypravěč, který dokáže s naprostou upřímností hovořit nejen o svých úspěších, ale i prohrách.

Břetislav Štorm (1907–1960) byl znám jako vynikající grafik, kreslíř, heraldik, architekt a znalec architektury, kulturní publicista a specialista na ochranu kulturních památek a péči o ně. Patřil k duchovně založeným autorům se zájmem o středověk, heraldiku a kulturní tradici. V celém svém životním působení byl ztělesnitelem řádu, klidu a rozvážného předávání kulturních hodnot z generace na generaci. Neprávem opomíjenou součástí jeho díla bylo jeho dílo beletristické, dosud z části skryté, z části roztroušené po drobných publikacích a časopisech doby předválečné, válečné a těsně poválečné. Jeho prózy Smrt rytíře Růže, Vladařství Růže, Soví hrad, Dobrý drak, Dobrý rytíř, Stará kapitula, Strašidla, Knížka o životě rytířském, Poutník a další tvoří celek mimořádné literární hodnoty. Přítomná kniha přináší jejich souborné vydání, doplněné stejně rozsáhlým souborem Štormových prací odborných (Liturgické umění, Úvod do heraldiky a další).

Nový román Ondřeje Štindla nazvaný Tolik popela nabízí v hojné míře to, co známe už z autorových předchozích tří próz – řečeno s českými literárními recenzenty, „Štindl je výborný vypravěč s nezaměnitelným stylem“ (Reflex), vyznačujícím se „nezvyklou bohatostí i obrazností jazyka“ (Deník N), jehož příběhy jsou vždy vystavěny „s vnitřní logikou, a přitom s překvapivými zvraty, s kompoziční čistotou a funkčností všech součástek“ (Respekt). Hlavní hrdina románu, stárnoucí literát a překladatel Kryštof, se znenadání a vlastně proti své vůli ocitá na životní křižovatce, když se napřed za poněkud trapných okolností seznámí s mladou levicovou intelektuálkou Kristýnou a nedlouho poté i s Kamilem, guruem bizarní sekty prazvláštně spojené s Kryštofovou zesnulou sestrou. Počínající pandemie přitom proměňuje svět, jak jej znal, a zpřítomňuje možnost jeho konce – a vstříc „osobní apokalypse“ jde možná vstříc i Kryštof sám, provázený melancholií, groteskou, dotírajícími vzpomínkami i temnými tušeními. Stává se z něj váhavý aktér příběhu velkého odhalení či krutého kosmického žertu. Anebo love story.

Není vše ztracené ani u těch, kteří dobrovolně nebo z donucení sloužili normalizační tajné policii. Požehnaný mezi ženami je inspirován právě těmito peripetiemi slovenského spisovatele Dominika Tatarky. V románu, obměněn ve fiktivní postavu Doména Tatanky, nabízí skrze vrcholné prožitky lásky těmto ženám modus vivendi – možnost, jak se vymanit z tohoto otroctví.

A přiveď zpět naše roztroušené ze středu národů, a naše rozptýlené shromáždi od končin země! ... Modlitba Avinu Malkeinu (Otče náš, Králi náš) odkazuje na Izajášovo proroctví (Iz. 11:12). To předpovídá, že Hospodin opět shromáždí svůj lid v Zemi zaslíbené, poté, co byl rozprášen do všech koutů světa. Po staletí historických zkušeností židovského lidu se ukazuje, že je tato modlitba nadčasová. Český židovský novinář a spisovatel František R. Kraus si úvodní verš této modlitby zvolil jako shrnující název pro soubor svých chronologicky řazených autobiografických reportáží o době holokaustu. Dílo je jedním z prvních zveřejněných (1946) svědectví o tragickém osudu (nejen) českých Židů v letech nacistické okupace. Jeho autor zprostředkovává čtenáři své osobní otřesné zážitky od doby obsazení českých zemí nacisty přes věznění v terezínském ghettu po utrpení v koncentračních táborech Osvětimi, Glivice a Blechhammeru. Popisuje také pochod smrti, útěk a cestu přes právě osvobozenou Budapešť zpět domů do Prahy. Text vznikal záhy po válce, autor proto měl ještě v dobré paměti události, jejichž líčení je pro dnešního člověka téměř neuvěřitelné. Přesto nejde pouze o literárně zpracovaný historický dokument popisující krutou každodennost obětí holokaustu v nacistických koncentračních táborech, ale o dílo se širším rozhledem, řadou nadčasových úvah a myšlenek o lidském osudu, zlu a dobru.

Knižní rozhovor s významným českým básníkem, legendárním učitelem a formativní osobností. Rozhovor je veden po dvou liniích — životopisné a tematické. V té první dochází na životní peripetie od dětství v milovaném Hradci nad Moravicí přes středoškolská studia v Bohumíně, vysokoškolská v Brně, učitelské štace a partnerské karamboly až po odchod do Opavy a návrat do Brna. Ve druhé je vyzvětšováno šest podstatných stigmat autorova světa: 1. Místa, krajiny; 2. Lidé, přátelé; 3. Učitel, studenti; 4. Čtení, literatura; 5. Poslech, hudba; 6. Víra, Bůh. Rozhovor je veden velmi otevřeně, upřímně, zaujatě, ale zároveň s nadhledem nad tím, co odvál čas a co se tak úplně nezdařilo. Sešli se v něm středoškolský učitel a jeho bývalý student z brněnského gymnázia na Slovanském náměstí. Život, názory, lidé, místa, vzmachy, kotrmelce — to vše v jednom „poplantanem“ chumlu.

Uvidět svět bez velkých slov. Úspěšný spisovatel Jiří Hájíček je v české literatuře znám především jako prozaik, autor povídek a románů. Kdysi však verši začínal. Také nyní se příležitostně věnuje poezii, nejčastěji právě v podobě haiku, klasické japonské formy. Nabízí v ní lyrické miniatury, útržky dnů a příběhů, drobné imprese, atmosféry, vnitřní vitráže. Je to poezie civilní a neokázalá, poezie s hlubokým osobním ručením, jež je však velmi cudné, ukryté do věkovitého kánonu. Je to „Hájíček jinak“, avšak ve svých základních akordech dobře rozpoznatelný. Již vydal jeden úspěšný svazek nazvaný Muž na pokraji vzplanutí; haiku z diáře 2017—2018 (2018) a předkládaná novinka na něj navazuje nejen svým názvem. „Haiku je jako vytratit se bez velkých slov někde na cestě mezi poli, v ulicích města nebo v ranním šeru kuchyně. To je pro mě haiku. Nulová stylizace, bez metafor, jen těch pár slabik a slov a pak ticho…“ říká prozaik s lyrickou duší.

Alexander Balogh, autor kníh Ján Langoš, strážca pamäti a Etienne Cornevin (z Paríža do slovenských ateliérov), si pre svoju ďalšiu publikáciu zvolil názov Môj český snár. Nie je to však kniha o výklade snov, autor si snár zadefinoval ako kolekciu zážitkov a skúseností zo stretnutí s vybranými umelcami a ich dielami, evokujúcich príjemné a poučné sny. Proste snár ako symbol úprimného obdivu. Kniha predstavuje pätnásť významných osobností českého umenia a kultúry (Egon Bondy, Eugen Brikcius, Jiří Černý, Václav Havel, Josef Holcman, Bohumil Hrabal, Ivan Martin Jirous, Svatopluk Karásek, Vladimír Merta, Vladimír Mišík, Vítězslav Nezval, Břetislav Rychlík, Andrej Stankovič, Jiří Suchý a Ludvík Vaculík). Výber týchto osobností však nie je výsledkom žiadnej ankety či rebríčka, ide o autorov privátny výber zoradený podľa abecedy. Alexander Balogh v knihe neprináša podrobné životopisy, či encyklopedické heslá. Ide skôr o subtílne osobné príbehy. Pri spracovaní textov sa autor (až na jednu výnimku) opiera o osobné stretnutia počas svojej dlhoročnej žurnalistickej praxe v novinách SME a Denník N.

Kniha Otevřené možnosti je autorským výborem esejů, recenzí, studií a příležitostných textů z čtvrtstoletí rámovaného léty 1997 a 2022. Robert Krumphanzl se v nich soustředí na vybrané autory české literatury, jejichž dílo vznikalo a vzniká v posledních zhruba sto letech ve specifickém jazykovém a kulturním prostoru nadlouho poznamenaném kromě jiného dvěma totalitními režimy. Jeho zájem vede od Milady Součkové či Josefa Friče přes Jana Hanče k Ladislavu Dvořákovi nebo Zbyňku Hejdovi po Jaromíra Zelenku, Vladimíra Binara, Čana, Ivana Matouška, Petra Halmaye… Básnickým a prozaickým textům mnohých z nich Robert Krumphanzl věnuje také svou editorskou a nakladatelskou péči, která je těžištěm jeho práce. V reflexích zastoupených v této knize můžeme nejen sledovat, jak nad konkrétní a důkladně ohledávanou látkou promýšlí širší podstatné, ale často opomíjené literární, myšlenkové a společenské souvislosti, ale také blíže poznávat důvody jeho vyhraněných vydavatelských preferencí.

Michal Šanda sesbíral v posledních letech řadu ocenění, byl nominován na Magnesii Literu, získal komiksovou cenu Muriel nebo mezinárodní Bologna Ragazzi Award. Seřazením do kompaktního více než tisícistránkového svazku Generál v umyvadle plném blues se vyjevují skryté souvislosti a vazby mezi jednotlivými autorovými počiny básnickými, prozaickými, dramatickými a publicistickými. Jeho tvorba je kontinuálním experimentem, jaký pravděpodobně nemá v naší literatuře obdoby. Bonusem na přidanou bude pro čtenáře doposud nepublikovaná divadelní hra Boyer a rozsáhlá výtvarná příloha.

Po roce 1989 nevyšla žádná kniha pražské poezie. Až nyní. Antologie Každý ji zná tak bude maskovaná představuje 66 básní o Praze od 56 současných českých básníků a básnířek. Zastoupeni jsou autoři několika generací, kteří začali publikovat od roku 1989. Rozpětí jmen sahá od Ajvaze až po Zedníka. Antologie ukazuje, že i pro současné básníky je Praha důležitá. Město jim slouží jako přirozená kulisa k rozehrávání vlastních postřehů, historek, pozorování i extatických okamžiků. V básních je přítomen celý přeludný kaleidoskop dnešního života Prahy.