Literaturwissenschaft

Publikace přináší reflexe těchto dvou Čapkových her z různých úhlů pohledu a z odstupu až jednoho století. První oddíl obsahuje jedenáct odborných příspěvků věnovaných teatrologické a historiografické reflexi inscenací, překladů a recepce Čapkových dramatických textů v meziválečném a poválečném období. Druhý oddíl nabízí současný pohled na obě hry, které si stále nacházejí cestu na dnešní jeviště. Závěrečná část publikace představuje obě Čapkovy hry především z pohledu toho, co předchází či zůstává po uvedení divadelního díla, a to především v rovině vizuální.

V roce 2021 uplynulo sto let od premiéry hry Karla Čapka R.U.R. v Národním divadle v Praze. Předznamenala směr vědeckofantastické tematiky v Čapkových románech a hrách, která je aktuální dodnes. Čapkovo drama Bílá nemoc nabylo zvláštní naléhavosti ve světle pandemie SARS-CoV-2.

Obě hry varují před etickými a existenciálními dilematy moderní civilizace v podobě globálních hrozeb spojených s negativními účinky strojů a technologií, totalitarismem, zbrojením a pandemiemi.29,9

Druhý svazek ediční řady Z klementinských pokladů sleduje vývoj knihovnických služeb naší největší knihovny od jejího zpřístupnění veřejnosti v roce 1777. Podstatné jsou především dva ukazatele: počet čtenářů spolu s počtem výpůjček a také hodnocení návštěvníků, kteří si přišli prohlédnout architekturu knihovny a ukázky knižních cimélií. K obojímu poskytuje dostatek informací několik rukopisných svazků z fondů Národní knihovny ČR. Protokoly prezenčních a později také absenčních výpůjček dokládají rychlý nárůst počtu čtenářů i výpůjček, organizování služeb a jejich personální obsazení. Značný zájem návštěvníků o prohlídku Klementina dokládá další rukopis - návštěvní kniha, do které se návštěvníci zapisovali v průběhu 176 let až do roku 1958 a jež obsahuje více jak dvanáct tisíc podpisů.

Komplexní lexikografická publikace soustřeďuje základní informace o klíčových dramatických dílech (textech i jejich inscenacích), která podstatným způsobem zasáhla do literárního a divadelního vývoje a která spoluutvářejí obraz české literární a divadelní kultury. Jde o slovník takzvané dílocentrické povahy, jehož úkolem je zaplnit podstatnou mezeru v českém výzkumu v dané oblasti, a přinést tak odborné veřejnosti publikaci, která formou cca 100 slovníkových hesel podává ucelenou zprávu o vývojových proměnách českých divadelních her první poloviny 20. století.

Kolektivní monografie sestávající z třinácti kapitol vznikla v editorské koncepci Ladislava Jacksona (FaVU VUT, Společnost pro queer paměť). Publikace vychází z předpokladu, že existují a v minulosti ještě více existovaly strukturální nerovnosti a diskriminace neheterosexuálních lidí ve společnosti. Jejich životní zkušenost, kdy se museli vyrovnávat s odmítnutím svého přirozeného sociálního prostředí, systému, politiky, státu a jeho institucí, je nezanedbatelným, a dokonce nenahraditelným zdrojem kulturní produkce. Kapitoly knihy rozdělené do čtyř oddílů ukazují interpretaci předmětů, textů, obrazů a designu, které je možné číst jako queer. Do popředí vystupuje časovost takového čtení a nutnost přehodnotit kanonická kvalitativní měřítka vysoké kultury. Dále se autoři zabývají otázkou, nakolik je možné spojovat životní soukromí (sociální a sexuální) s uměleckou i literární tvorbou, nakolik je queer životní zkušenost výhodou a nakolik handicapem profesního úspěchu. Proč je na jedné straně nedílnou součástí čtení a interpretace tvorby neheterosexuálních lidí, ale současně není mezi tvorbou a životními okolnostmi kauzální vztah.

Sborník vychází jako připomínka 100. výročí narození básníka, prozaika, esejisty a překladatele Jana Vladislava (vl. jm. Ladislav Bambásek, 1924–2009), jehož vliv na českou kulturu 20. století byl zcela zásadní. Adaptoval pohádky, vydával samizdat, patřil k důležitým překladatelům z francouzštiny, italštiny, němčiny, ruštiny či angličtiny, byl činný i ve francouzském exilu, kde od osmdesátých let dlouhodobě žil a pracoval.

Vladislavův život před odchodem do Francie připomínají někteří autoři sborníku – je zde podrobně pojednáno jeho dětství ve slovenském Hlohovci, práce nad adaptacemi pohádek i nad překlady francouzské poezie 20. století (mj. Henri Michaux, Pierre Reverdy, Jacques Prévert). Působení Jana Vladislava ve Francii představuje studie, která se týká slavnostního předání čestného doktorátu Václavu Havlovi na univerzitě v Toulouse v roce 1984. Vztahy spisovatelů v exilu dokumentuje též obsáhlý výbor z korespondence s Josefem Škvoreckým z let 1980–1984, týkající se zejména Jiřího Koláře a nakladatelství Sixty-Eight Publishers. Připojeny jsou také drobné vzpomínky Vladislavových dcer a zpráva o stavu jeho rozsáhlého osobního fondu, který je uložen v Literárním archivu PNP a čerpá z něj i pestrá obrazová příloha tematické části čísla.

Hlavním tématem této publikace jsou různorodé vztahy spisovatele a filosofa Zbyňka Fišera se Státní bezpečností. Zbyněk Fišer používal od konce čtyřicátých let 20. století pseudonym Egon Bondy. Ve čtyřech obdobích byl postupně spolupracovníkem komunistické tajné policie s krycími jmény „Klíma“, „Zbyněk“, „Mao“ a „Oskar“. Od roku 1961 až do roku 1989 byl s přestávka mi úspěšně nasazen do mnoha akcí Státní bezpečnosti.

Kniha má dvě části. První je interpretační studie Miroslava Vodrážky nazvaná Historie jako rozplétání otevřenosti života a díla. Její titul je inspirován teoretickým spisem filosofa postmoderny Umberta Eca Otevřené dílo. Studie se zaměřuje na zkoumání života a díla Zbyňka Fišera (alias Egona Bondyho) a nejrůznějších poloh bondyovského mýtu, který je specifický tím, že byl dlouhodobě vytvářen nejen samotným autorem, různými aktéry a skupinami, ale zejména nebyl možný bez tajných plánů StB. Druhou částí knihy je edice archivních dokumentů Státní bezpečnosti z let 1949–1989, které vybral a kritickým poznámkovým aparátem opatřil historik Petr Blažek.

Chápání umělecké tvorby jako autonomní činnosti s vlastními pravidly a také kritérii hodnocení úspěchu se dnes zdá být takřka přirozené, jeho nesamozřejmost si uvědomujeme snad nejčastěji při soudních procesech vedených proti autorům děl s kontroverzním obsahem. Bývaly ovšem doby, kdy ani svět umění nebyl v pohledu na autonomii své produkce jednotný – primát estetična při hodnocení se musel prosadit ve spletitých diskusích nad konkrétními díly. Těžiště těchto negociací autoři knihy hledají v období počátků parlamentarismu na našem území, kdy rostoucí sebevědomí umělecké sféry vyjadřovala nejen samotná produkce, ale například i budování reprezentativních veřejných prostorů (pražské Národní divadlo, Rudolfinum). Mezioborový výzkum, inspirovaný sociologickým a literárněhistorickým studiem autonomizace umění francouzského (P. Bourdieu, M. Einfalt), je zaměřen na kritický ohlas literární, výtvarné a hudební produkce, která v letech 1859 až 1892 vzbuzovala otázky související se závazky tvůrců ke společnosti. Současně sleduje proměny samotné kritiky, která rostoucí míru autonomie reflektovala a ujasňovala si při tom vlastní vztahy k publiku a tvůrcům. Kolektivní monografie představuje výsledky zkoumání dobových periodik a dalších pramenů včetně archivních, které umožňují zachytit soudobou kritickou praxi v celé její šíři. Výklad je doplněn obrazovou přílohou prezentující kromě diskutovaných výtvarných děl také dobově typické formy propagace umělecké produkce.

F. Kafka je počítán mezi nejvýraznější představitele klasické literární moderny a předivo žánrově různorodé sekundární literatury, jež se k jeho dílu či osobě vztahuje, se jeví jako nekonečné. Čtení o Franzi Kafkovi je skromným výřezem, už prvotní záběr byl ostatně zúžen na práce autorů, spjatých v některé fázi svých drah s kulturním prostorem českých zemí. Podstatnou částí antologie tak tvoří překlady textů, jež dosud byly k dispozici jen v německo- či anglickojazyčných originálech. Antologii započínají texty publikované v letech před první světovou válkou, resp. ještě za Kafkova života (M. Brod, C. Hoffmann, E. Weiß, R. Musil; J. Körner a znovu M. Brod), následuje ukázka z „chóru“ provázejícího autorovo úmrtí (L. Winder, O. Baum, M. Jesenská, F. Weltsch, M. Pujmanová, O. Pick, G. Janouch), dále pak konfrontace s prvními posmrtnými edicemi větších prozaických celků – Procesem, Zámkem a Amerikou 

a interpretacích.

Publikace se věnuje nejnovější české literatuře prostřednictvím interpretací vybraných literárních děl vydaných v letech 2011–2020 a odborných studií. Úvodní studie zkoumá problematiku literárního života druhého desetiletí 21. století, vztah literatury a společnosti, roli státu v literárním provozu, analyzuje postavení spisovatelů a popisuje jejich profesní sdružování. Všímá si literárních cen, festivalů a veřejných čtení, nakladatelství a literárních časopisů, literární kritiky, charakterizuje nejvýraznější trendy, jako byl nástup mainstreamové literatury, digitalizace a genderová problematika. Následující oddíly knihy jsou věnovány jednotlivým literárním druhům: próze, poezii a dramatu. Vstupní přehledová studie popisuje výchozí stav, typologii, proměny a nové trendy specifické pro ten který literární druh. Po studii následují intepretace básnických sbírek, prozaických děl a dramat vybraných tak, aby nejvýstižněji charakterizovaly sledované období. Způsob zpracování i struktura publikace navazují na svazky V souřadnicích volnosti (Academia, 2008) a V souřadnicích mnohosti (Academia, 2014), s nimiž tvoří celek zkoumající po jednotlivých desetiletích problematiku aktuální literární tvorby.

Monografie Lenky Jungmannové je věnována právě autonomizačnímu procesu původní české protektorátní rozhlasové hry. První část práce tvoří teoretická studie, která se věnuje fenoménům rozhlasové hry a inscenace. Druhou, historiografickou část vyplňují analýzy dochovaných původních dramat, které jsou nahlíženy v širším literárněvědném kontextu a strukturovány podle žánrových specifik. Poslední část knihy se soustředí na proces formování a existence rozhlasové hry v daném médiu, a to v rámci dobových kulturních a společenských podmínek.

Kolektivním monografie Město a literatura zprostředkovává více než dvacet pohledů na utváření literárních obrazů města v české i zahraniční literatuře od raného novověku po současnost, včetně doby covidové. Autoři ve svých esejích analyzují obraz města ve spisech J. A. Komenského, literátů 19. a 20. století, v próze, poezii i v dystopické literatuře propojené s vizualizací urbánního světa.

Město zde vystupuje jako reálný prostor, stejně jako prostor vhodný k útěku, jako prostor odmítaný i vzývaný, jako prostor snů, iluzí, utopií či jako prostor hodný zavržení. Města ale rovněž v literatuře sloužila jako metafora, vzdálená reálným světům, jako opozitum vůči venkovu či jako pouhé slovo, po němž zůstávají jen nejrůznější vůně a chuti.

Gotický ambit poezie je souborem studií o staročeské poezii 14. století. Jeho autor se v něm zaměřuje na poetiku básní a písní, zejména na poetiku kompozice. Předmětem jeho zájmu jsou drobné skladby profánního i sakrálního zaměření. Z profánních skladeb klade důraz na veršovanou produkci milostnou (Závišova píseň, Jižť veselé vzdávám a další). Všetička si ve svých interpretacích vědomě vybral ty básnické texty, jež se spolupodílejí na prvním vyvrcholení české básnické tvorby vůbec. Čtrnácté století představuje vzmach domácí literatury, jenž je v mnohém a podstatném porovnatelný s výkvětem gotické architektury.

veršové tvorby vybraných francouzských autorů druhé poloviny 19. a počátku 20. století.

Teoretické myšlení o literárním překladu se téměř vždy rozvíjelo v souvislosti s překladovou praxí, mnohdy dokonce v úzkém a bezprostředním kontaktu s ní. Novodobé české uvažování o básnickém překladu od počátku podněcovaly mimo jiné i překlady z francouzštiny. Monografie Překlady moderní francouzské poezie do češtiny a otázky básnického překladu je pokusem nastínit cestu, kterou ušly ruku v ruce praxe a teorie českého básnického překladu z francouzštiny od přelomu 19. a 20. století do současnosti, a to na příkladu veršové tvorby čtyř velkých osobností francouzského básnictví: Charlese Baudelaira, Arthura Rimbauda, Stéphana Mallarméa a Guillauma Apollinaira. Tito autoři byli zvoleni jak vzhledem k jejich významu pro francouzské i světové básnictví a jejich vlivu na básnictví české, tak i s ohledem na trvalý zájem o jejich tvorbu v našem prostředí, tedy délku a kontinuitu recepční tradice. V potaz jsou brány překlady jejich stěžejních děl od počátků jejich české recepce až do současnosti.

A comprehensive reader on the Czech literary avant-garde. This book offers a wide-ranging selection of literary, theoretical, and documentary sources from one of the most dynamic and original European avant-garde traditions: that of the first Czechoslovak Republic and of the Bohemian lands. The Czech avant-garde is in many respects the ideal “alternative” avant-garde to present in detail to a wider readership: it tracks Central European developments and was often influential internationally while being deeply ingrained in particular cultural dynamics that produced original forms. This volume returns interwar Czech avant-garde writings to their place as a firmly embedded component of the European avant-garde. This volume should be on hand to every scholar or reader interested in avant-garde art.

V letech 2021 a 2022 vyšly ve slovenském nakladatelství FACE dvě publikace textů (Slovacica litteraria 1 a 2) věnovaných slovenské literatuře, respektive slovensko-českému literárnímu kontextu, českého literárního historika, kritika a překladatele, působícího na katedře bohemistiky Filozofické fakulty Univerzity Palackého, prof. Lubomíra Machaly (* 1958), jenž se zabývá především českou a slovenskou literaturou od druhé poloviny 20. století po současnost. Tento navazující svazek Bohemica litteraria 1. Studia 1982–2023 (autoři, díla), první ze dvou chystaných, je podobnou inventurou autorových příspěvků vzniklých ve stejném období nad českou literaturou a obsahuje kriticky analyticko-interpretační reflexe zaměřené na autorské osobnosti nebo jejich jednotlivá díla, valnou většinou z oblasti prozaické.